Pašování Dr.Swinga
Arnošt Kavka byl propagátorem swingu v Čechách, jeho syn Jan emigroval do USA. Jak vzpomíná na slavného otce?
Jan Kafka (otec používal umělecké jméno Kavka) se narodil v Praze a do Spojených států se dostal díky rodičům po mnoha peripetiích. V devětasedmdesátém roce ho po desítkách žádostí pustil Husákův režim na návštěvu matky, která žila v západním Německu. Mohl za to přísnější dohled ohledně dodržování helsinských dohod o spojování rodin. Výjezdní doložku mu několik let kvůli otci – ikonickému muzikantovi Arnoštu Kavkovi odmítali udělit.
Dr. Swing
Arnošt, v tehdejším Československu přezdívaný „Dr. Swing“, byl současníkem sester Alanových, Inky Zemánkové a dalších populárních interpretů. Milovali ho nejen fanoušci, ale byl vzorem nastupující generace umělců. Učil se od něho i Karel Gott a podle své životopisné knihy Má cesta za štěstím měl ohromnou radost, když ho mohl pozvat k mamince na svíčkovou s knedlíky. Zlatý slavík na něj vzpomínal s láskou a litoval jen skutečnosti, že spolu nikdy nenazpívali žádné duo.
Waldemar Matuška o Kafkovi mluvil jako o člověku, který byl nejenom vynikající muzikant: „Uznával jsem ho jako umělce, který si dokázal udělat legraci nejenom z okolí, ale i ze sebe.“ V protektorátu se Kafka vyučil knihkupcem a nakladatelem u R. A. Dvorského, což jej uchránilo od totálního nasazení. Přesto ho gestapo zatklo, protože pomáhal na Moravě s farářem padělat rodné listy lidí, kteří by jinak byli odvlečeni do koncentráku. Za to se dostal do vězení na pražském Hagiboru. V roce 1944, při spojeneckém bombardování holešovické elektrárny, mu zemřela několikaměsíční dcera. „Tátu pustili na pohřeb, aby to Goebbels mohl využít v tehdejších médiích proti náletům,“ vzpomíná jeho syn Jan. Pak ho ovšem okamžitě zavřeli. Měl ve vězení alespoň zajímavé společníky. Herce Oldřicha Nového, anebo Ondřeje Sekoru, autora Ferdy Mravence.
Po osvobození Československa se dostal opět do vězení. „Tehdy mě poučil, že žádné velké rozdíly mezi ismy neexistují. „Nacisti mi řekli proč, ale od komunistů jsem se to nikdy nedozvěděl”.
Slavný navzdory osudu
Po válce slavný muzikant dokončil přerušené právnické studium a založil si vlastní jazzový septet band. S ním ale nesměl veřejně vystupovat dalších osm let. Povedlo se mu to až v Bystrici (později přejmenované na Redutu na Národní třídě). To byl bar, kde se tehdy scházela pražská galerka a podsvětí. Přes všechna příkoří dokázal prorazit. K hvězdné kariéře mu pomohly hity: Šeptám do ouška, Už nikdy víc milovat nebudu, Jen tys moje láska, Hm, hm, Plaménky v očích tvých atd.
Později už neměl žádný orchestr, který by ho doprovázel, a tak si pořídil vlastní nástroj „Kafka kombajn“ – levou rukou hrál na varhany, pravou na elektrofonický nástroj se třiceti rejstříky, zatímco nohama obsluhoval velký buben a činel. V šedesátých letech už mohl vystupovat dokonce v rozhlase i televizi. Nejenom hudbou se Kafka proslavil. Jeho koníčkem byla recese, která ho často přivedla do průšvihů. Dirigentu Karlovi Vlachovi například na svatbu přijel na velbloudu, jindy nechal odpojit od vlaku přecpaný vagón výkřikem: „ Poslední vagón nikam nejede!“ který způsobil, že ho spolucestující vyklidili a zůstala v něm jenom kapela. Muzikanti se spokojeně roztáhli po dřevěných lavicích. Když zjistili, že se dlouho nic nehýbe a vagón byl skutečně odpojen díky nádražákovi, který uposlechl hlasité zvolání a nezkoumal, od koho vyšlo. Nebylo divu, že kolegové jeho vtípek jen stěží vydýchali.
V knize Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby autoři píší, že Kafka „jako první u nás plně uvolnil svůj poněkud nosově zabarvený tenor, v rychlejších skladbách mu dopřál pravý swingový drive, už i s pokusy o scat, a měkkým zpěvem zblízka na mikrofon jej dovedl přizpůsobit tehdy ještě značně nedokonalým možnostem reprodukční techniky”. Arnošt Kavka bavil své publikum prakticky až do konce svých dní. Zemřel 2. května 1994. Bylo mu 77 let.
Jan Kafka dospíval ve složité době, která je otci navíc příliš nepřála, a tak nebylo divu, že se jako velmi mladý rozhodl k odchodu do zahraničí. Náš spolupracovník Ája Bufka se ho v následujícím rozhovoru ptal nejen na okolnosti emigrace, ale i novou životní etapu v USA.
Co bylo hlavním důvodem vaší emigrace?
Především svoboda. Přál jsem si žít bez omezení a jako mladý kluk cestovat a objevovat svět. Kupodivu mě tehdy ani moc nebránili ve studiích, které mě moc nebavily. Vyučil jsem se automechanikem a přál jsem si stát se řidičem mezinárodních „tiráků“. Dokonce jsem se stal zaměstnancem ČSAD, společnosti, která v Československu dálkovou nákladní dopravu řídila. Jenomže jako řidič bych musel vstoupit do strany a podepsat souhlas s prací pro STB. K tomu bylo potřeba mít ještě manželku s dětmi, aby na Západě nikdo nezůstal. Muselo se taky jezdit ve dvou a navzájem se udávat.
Jak jste se dostal Spojených států a skončil v San Diegu?
První moje zastávka byla v New Yorku, ale opravdu jsem začínal ve státě Idaho v univerzitním městě, které se jmenuje Moskva. Dostal jsem se tam k rodině vynikajících přátel otce. Ohromně mi pomohli. Mohl jsem se naučit jazyk a hledat práci. Navíc jsem odtamtud posílal pohlednice všem těm, kteří mi bránili ve výjezdu a otravovali život. Díky nim jsem totiž v Německu kvůli prověřování a povolení emigrace do USA strávil skoro dva roky.
Kariéru dopravní firmy Jan O Kafka Trucking jste nastartoval ihned potom?
Ne. Předcházela tomu zastávka v portlandském Oregonu. Tam jsem začal pracovat v restauraci. Nejdříve jako pikolík, později jako číšník a když mi bylo jednadvacet, stal jsem se barmanem. To bylo velice zajímavé. Lidi v Americe se k baru chodí vypovídat více než k farářům do zpovědnice. Řeší pracovní i intimní rodinné problémy. Díky tomu jsem se naučil angličtinu líp než ve studijních kurzech.
Potom jste si dokázal splnit sen řidiče dálkové dopravy?
Ten mě nikdy neopustil. V Los Angeles žila moje sestřenice, která mi pomohla k práci automechanika u tehdy proslavené firmy Vasek Polak, bývalého závodníka, mistra Československa a kamaráda Dr. Ferryho Porsche. Jenomže to bylo fiasko. Neměl jsem žádné vlastní nářadí, jak je tady zvykem. Po týdnu za mnou přišel sám majitel a raději mi nabídnul práci prodavače aut. V téhle profesi jsem už vůbec neuspěl. Ale mezitím jsem si všimnul, že je Polak majitelem závodního týmu a sponzor automobilových závodů. Vozidla k soutěžím musel nějak přepravovat. Tuhle pozici jsem si přál dostat. Udělal jsem si proto řidičák na náklaďáky. Mezitím jsem ale dostal nabídku na dopravu nákladů po celé Americe. Tím se naplnil můj sen o dálkové dopravě, a proto jsem šel za voláním mého srdce. Součástí bylo poznávání práce v zákulisí a získání zkušeností u firmy B V Transport pana Uhera z Riverside.
Jaké zkušenosti k tomu patřily?
Samozřejmě se to neobešlo bez pokut za rychlou jízdu. Zdejší omezení na rychlost náklaďáku 55mil/hod je těžké zvládnout, aniž by řidič za volantem neusnul. Cesta z LA do NY proto trvá čtyři až pět dnů. Nařízení a kontroly osmihodinové jízdy po nekonečných dálnicích tomu také moc nepřispívají. Problémy jsou v rostoucích cenách nejenom pohonných hmot. Kdysi jsem tuhle trasu jezdil za 3000 dolarů, teď se za ni platí i devět tisíc, ale pořád je řidičů nedostatek. Mohou za to i silné svazy v přístavech, které nepovolí naložit kontejnery nezávislým dopravcům.
Co bylo nejtěžší přepravovat od pobřeží k pobřeží?
K těm nejméně oblíbeným patřily ovoce a zelenina. Když vozíme například saláty nebo pomeranče ze San Diega do Bostonu, nebyly s tím moc velké problémy. Neštěstím byly jahody. Protože jak to na silnicích drncá, tak se z nich ušlehá kaše a tu nikdo nechce. Naštěstí už nemáme u vozidel listová péra, ale vzduchové polštáře, které to zvládnou líp.
Jak jste to vyřešil?
Za volantem v Americe jsem strávil víc jak devět let. Naučil jsem se, že by se nemělo jezdit nikam daleko. Jen tady po okolí v Kalifornii. Díky tomu jsem založil firmu se skoro dvěma tucty náklaďáků. Nevlastním je, ale starám se o jejich využití jako dispečer. Trvalo mi to třicet let, než jsem to dokázal a úspěšně se v oboru zapracoval.
Často jste se účastnil kempinků pořádaných zdejšími krajanskými spolky. Dokonce i s otcem....
Táta už byl penzista, když za mnou mohl poprvé přijet. Nikdo mu nebránil. Kdyby tady zůstal, ušetřili by za jeho penzi. Oba jsme milovali atmosféru života v přírodě. Já jsem rád jezdil na čundry. Tramping nás spojoval. Díky tomu se mi povedlo ho propašovat i do Kanady a zpět během jedné zakázky. V kabině jsem ho zabalil do dek a uložil za sedadla. Tenkrát se nehledali teroristi, a proto to prošlo bez jakýchkoliv problémů, i když neměl vízum.
Neměl jste někdy chuť pokračovat v hudební kariéře otce?
Nezdědil jsem talent. Když jsem byl malý kluk, tak mě táta nechal učit hrát na klavír. Když jsem asi po roce zvládnul jenom Ovčáci čtveráci, pochopil, že tudy cesta pro moji budoucnost nevede.
Přesto jste se stal členem národopisného souboru Karička? Tam tančíte a zpíváte...
Nezpívám! Ale rád tančím. Je u toho dobrá parta krajanů. Vede to Anka Hradská a všichni se tím nádherně bavíme, aniž by nás omezovala hranice mezi Českem, Moravou a Slovenskem. Máme krásné kroje a nacvičujeme skoro každou neděli. Díky tomu často vystupujeme na různých národnostních festivalech po celém pobřeží Kalifornie. Přestože jich letos díky pandemii C-19 hodně ubylo, pořád nás to všechny baví.
V čem spožívá tajemství změny písmen - f a v - uprostřed vašeho příjmení. V knize vzpomínek Karla Gotta je otec uváděný jako Kavka, na české wikipedii také, ale jindy například na youtube s f uprostřed jména. Proč?
To je díky bajkám, které si otec vymýšlel, skládal a textoval. Jedna z nich byla o poletujícím ptáku, kterým je kavka. Takže když si dnes přeje někdo vyhledat jeho vystoupení např. na internetu, měl by zadat ve jménu nejdříve f a později to zkusit i s v.
