Před 80 lety vyhlásil Sovětský svaz amnestii pro Čechoslováky vězněné v Gulagu. První tisícovka vyšetřovacích spisů zveřejněna
Před 80 lety vyhlásil Sovětský svaz amnestii pro Čechoslováky vězněné na sovětském území. Postupné zpřístupňování vyšetřujících spisů dalo mnoha rodinám odpověď na otázku, co se s jejich příbuznými stalo.
Ústav pro studium totalitních režimů zpřístupnil tisícovku spisů NKVD z celkem 8 tisíc krajanů držených v táborech Gulagu za 2. světové války. Jak uvedl historik Adam Hradilek, podmínkou propuštění byl vstup do československé vojenské jednotky.
"Bojeschopní občané, kteří byli propuštěni ze sovětských pracovních táborů, se museli dostavit k té vznikající československé jednotce v Buzuluku. Děti, starší lidé a nemocní nemuseli nastoupit do armády, ale ti ostatní ano. Vlastně podmínkou propuštění byla služba v armádě."
Vy nyní zveřejňujete zhruba tisícovku z celkem 8000 spisů krajanů zadržovaných v Gulagu. Jak ty vyšetřovací spisy vypadaly, když se vám dostaly poprvé do rukou?
"Já jsem se k těm spisům, které teď zrovna digitalizujeme a z nichž uveřejňujeme tu první tisícovku obětí gulagů, dostal poprvé před 10 lety. Zajímavé bylo, že to bylo ve velice dobrém stavu. Ty spisy obsahují dokumenty o zatčení, výslechové protokoly, fotografie po zatčení, ale i osobní doklady, fotografie rodinné, které si s sebou brali lidé, když utíkali z okupovaného Československa do Sovětského svazu. Pak jsou tam rozsudky, v některých případech je tam úmrtní oznámení z táborů, kam byly potom odesláni, nebo právě propustky na základě amnestie buďto do Buzuluku, aby se připojili k té československé armádě, nebo do Džambulu, což byla druhá destinace, kam byli odesíláni z těch táborů."
Informovali jste příbuzné těchto lidí, pátrali jste po nich?
"Tyto spisy a digitální kopie jsme předali desítkám příbuzných. Na oplátku zase od nich dostáváme zpětnou vazbu, třeba jakým způsobem oni o té zkušenosti mluvili během komunistického režimu. Někteří napsali vnukům nebo dětem vzpomínky nejen na pracovní tábory, ale na celý jejich život. To je pro nás historiky nesmírně zajímavé doplnění toho archivního výzkumu na Ukrajině a v Rusku."
Je tam hodně příběhů, které jsou takto ucelené. Podařilo se vám opravdu zmapovat celý život některých lidí?
"S každým mediálním výstupem o naší práci, s každými získanými spisy se to vlastně nabaluje jako sněhová koule. Lidé se nám ozývají. Chtějí vědět, co se stalo s jejich příbuznými. Případně pátrají po stopách jejich otců a dědečků v Sovětském svazu. Jsou to příběhy, které slyšeli buď od nich ve stáří, nebo třeba zprostředkovaně. A teď mohou dostat jejich fotografie, jejich dokumenty, mají tam třeba vysvědčení, mají tam různé české doklady, dopisy. Ono to má velkou hodnotu, nejen historickou ale právě i osobní pro ty rodiny."
Určitě, když jste probíral ty příběhy, historii rodin, tak tam asi byly příběhy, které, jak se říká, nedaly člověku spát.
"Pro nás bylo silným zážitkem, když se nám podařilo dohledat spis Mikuláše Végha, který utekl přes Slovensko a Podkarpatskou Rus do Sovětského svazu a ztratil se. Jeho příbuzní nevěděli, co se s ním stalo. A my jsme to mohli říct jeho bratrovi, který byl profesorem tady na ČVUT a nedávno zemřel. Sedmdesát let po jeho útěku jsme byli schopni získat jeho spis, ve kterém byla fotografie právě těchto dvou bratrů, kterou si vzal Mikuláš Végh s sebou na cestu. Zároveň se potom podařilo v ruských archivech dopátrat, co se s ním skutečně stalo po rozsudku, získat jeho fotografie z posledního místa internace, kde zemřel. To byl jeden z těch nejsilnějších momentů, kdy jsme panu Ludevítu Véghovi řekli, co se stalo s jeho bratrem. Jeho to trápilo celá desetiletí, vůbec nevěděl, co se s bratrem stalo v roce 1939, kdy ho viděl naposledy před útěkem."
Já teď zpracovávám asi jeden z nejtěžších příběhů, na kterém jsem pracoval a bude brzy publikován v časopise Paměti, dějiny a dotýká se jednoho mladíka, který utíkal z Podkarpatské Rusi, byl v sovětských pracovních táborech, potom bojoval v československé armádě. Po válce zůstal v Československu a byl zde vězněn dalších osm let v jáchymovských uranových táborech. Je tam ještě celá řada dalších tragických skutečností, které budeme publikovat během několika týdnů v našem časopise. Tak to je jeden z nejtěžších případů, na kterém jsem pracoval," připomněl historik Adam Hradilek, který je vedoucím projektu Čechoslováci v Gulagu.
K přehodnocení postoje k Čechoslovákům v gulagu podle ústavu přinutil Sovětský svaz především útok nacistického Německa, který začal v červnu 1941. Významnou roli ve vyjednání amnestie sehrál náčelník československé vojenské mise v SSSR plukovník Heliodor Píka, který byl v roce 1949 popraven komunisty. Minimálně 15 procent Čechoslováků se amnestie nedočkalo a v lágrech zemřelo.