Je u mě celá rodina. Můj muž teď brání Ukrajinu, říká předsedkyně Žitomirského spolku volyňských Čechů Ludmila Čiževská
Invazi na Ukrajinu prožívají i čeští krajané. Ludmila Čiževská vede Žitomirský spolek volyňských Čechů. Její předkové přišli na Ukrajinu už v roce 1870.
Pomáhá místním Čechům, kterých je v oblasti podle odhadů asi tisíc dvě stě.
Invazi prožívá se svojí rodinou nedaleko Žitomiru. Kdy ji prvně zaznamenala?
"Bylo tak pět nebo šest ráno. Bydlím ve vesnici nedaleko Žitomiru. Je tu vojenské letiště. To bylo jedno z prvních cílů, slyšeli jsme výbuchy."
Čekali jste vstup vojska nebo jste pořád doufali, že se podaří invazi zažehnat?
"Byli jsme připraveni na horší scénář, pokud na to člověk může být připravený."
Jaká je nálada mezi lidmi?
"Snaží se jednat racionálně, nepanikařit. Mezi krajany převládá patriotická nálada, držíme spolu, snažíme se podporovat, ve skupinách si píšeme slova naděje, že bude dobře."
Jak vypadá běžný život v těchto dnech? Co třeba obchody? Nakupují lidé do zásoby nebo je běžná situace?
"Fronty jsou spíš na benzínkách. Já jsem v těchto dnech na vesnici, náš obchod funguje, nejsou velké fronty v obchodech."
Kolik je v Žitomirské oblasti Čechů nebo potomků Čechů?
"Oficiální statistiky nejsou, ale každý týden mě někdo zavolá a řekne: Mám české kořeny a chci být ve spolku."
S kolika Čechy jste ve styku, ať už telefonickém nebo přijdou k vám domů?
"Snažila jsem se mluvit s předsedy krajanských spolků na Ukrajině. Samozřejmě v Žitomirském spolku volyňských Čechů jsem v kontaktu s našimi lidmi, zjišťuji, jak se jim daří, jaká je nálada, jestli jsou tady, nebo chtějí odjet."
Uvažují lidé, že by se vydali do Česka, nebo chtějí zůstat na Ukrajině?
"Jsou různé názory, různé nálady. Nemůžu říct, že by chtěl odjet velký počet. Situace se mění. Někteří už využili možnosti trvalého pobytu a odjeli. Rozumím, že když to bude pokračovat, nebo bude ještě hůř, tak se samozřejmě počet zájemců bude zvyšovat."
Čeho se nejvíc obáváte?
"V Žitomiru jsme vedle Běloruska, máme různé informace, musíme rozlišovat, co je pravda, co ne. Nejvíc se bojíme o děti. Výuka ve škole je zrušená, někde je distanční, jinde ne. Když byla distanční výuka, tak bylo slyšet, že děti jsou trošku nervózní a ve stresu, protože slyší, o čem se rodiče baví, nebo jsou jejich rodiče důstojníci a cítí tu špatnou situaci."
Koho máte u sebe z rodiny?
"Je tu se mnou dcera. Můj dům je ve vesnici u Žitomiru. Přijela ke mě moje maminka, tchýně, manžel sestry a neteře. Všichni jsme tady, protože oni bydlí vedle vojenské základny. Můj manžel je důstojník ozbrojených sil Ukrajiny, tak teď brání nejenom Ukrajinu, ale myslím, že i Evropu."
Řada lidí odchází, už jsou kolony aut na ukrajinsko-slovenské hranici, máte také připravený nějaký plán, kdyby se fronta přiblížila?
"Když se to bude zhoršovat, tak myslím, že budeme hledat nějaké cesty, jak zachránit život dětí. Dostáváme informace, že by se o děti mohla postarat nějaká česká rodina."
Mluvili jste už s českými ministerstvy?
"Ano, jsme pořád ve spojení s konzulátem s velvyslanectvím České republiky a s oddělením práce s krajany."
V Česku je velká vlna solidarity. Některá města nabízejí peníze, byty. Nemocnice se připravují, kdyby bylo potřeba přijmout zraněné. Podporu vyjadřují jednotlivé radnice. Jak tuhle podporu vnímáte?
"Vážíme si jí. Přátelé z České republiky nabízí pomoc, například nějaké ubytování nebo bydlení v rodinách. To pomáhá. Chtěla bych říct, že to třeba nevyužijeme, ale to nemohu říct. Možná to všechno budeme potřebovat."
