Nebojácný, odvážný pes, který své předky nezapře. Pro majitele je důležité, aby mu nepřenechal roli vůdce smečky.
Dali a Polárka radostně vítají svého pána při příchodu z práce. Oba psi jsou součástí rodiny kolegyně moderátorky Radiožurnálu Michaely van Erne. Československé vlčáky chová už 24 let. Toto plemeno má natolik ráda, že vlastní dokonce chovatelskou stanici.
„Já miluju vlky, jejich způsob života, systém fungování smečky, schopnost absolutní adaptace. To chování je podobné lidskému chování. Dříve lidé viděli ve vlcích víc. Československý vlčák byl cestou, jak se přiblížit vlkům. Je to kompromis mít vlka v těle psa.“
Československý vlčák je podle Michaely velmi všestranný pes. „Můžete s ním skládat zkoušky z výcviku, může být psem pracovním záchranářským, čichové schopnosti mu dávají možnost hledat lidi v lavinách.“
Podle paní Tiché z Kynologické unie československého vlčáka poznáte od německého ovčáka na první pohled.
„Československý vlčák je o něco vyšší, lehčí, má jemnější kostru a je žlutošedý. Zatímco německý ovčák je třeba černý s pálením, nebo vlkošedý, nebo černý. U vlkošedého je ta barva tmavší. Hlavně podle síly kostry, je lehčí a má také světlejší oko.“
Mít takového psa ovšem vyžaduje velkou trpělivost s výchovou, přiznává Michaela van Erne: „protože vychovat ho znamená jeden krok vpřed a dva kroky zpátky. Proto doporučuji výcvik na cvičišti."
Jde o velmi dominantní plemeno. Pro majitele to znamená být stále ve střehu, trvat na splnění pokynů a nikdy nepolevit ze svých zásad. Jinak se pes stane vůdcem smečky. "Pomyslnou stinnou stránkou je schopnost ničit vše na co přijde od pásů v autě, přes boty, nábytek. Kdykoli člověk usne na vavřínech, tak ho vlčák přesvědčí, že není. Že je stále co ničit.“
Mimochodem československý vlčák je plemenem, o které jsme podle paní Tiché z Českomoravské kynologické unie sváděli souboj se Slovenskem, a neúspěšně.
„Bylo to československé plemeno, a když se v roce 1993 rozpadla republika, tak mezinárodní kynologická organizace FCI řekla, že si někdo musí vzít plemeno na starosti. Bylo jednání mezi českými a slovenskými chovateli. Slovenští chovatelé byli průraznější, takže dnes má patronát nad plemenem Slovensko. Nemělo by ale bez souhlasu České republiky dělat žádné změny ve standardu. My si pořád myslíme, že je to i naše plemeno, i když se to některým slovenských kynologům nelíbí.“
