Michaela Vacková: Na motorce v protisměru, jinak ale běžný život
Dva roky vede misi Diakonie v Kambodži, kde pomáhá místním lidem v oblasti zemědělství a přístupu k nezávadné vodě. Co ji vždycky potěší po návratu do Phnom Penhu a co byl největší nezvyk?
Měla jsem štěstí. Jako jednomu z mála absolventů univerzity se mi po ukončení magisterského studia podařilo pracovat přímo v oboru a nastoupila ve Středisku humanitární a rozvojové spolupráce neziskové organizace Diakonie českobratrské církve evangelické. Začínala jsem jako asistentka, později jako koordinátorka našich projektů v Myanmaru a Kambodži. Právě region jihovýchodní Asie byl mojí specializací v oboru regionálních studií. Po roce a půl jsem se přesunula přímo do Kambodži, kde již dva roky vedu naši misi, a zodpovídám také za projekty v Myanmaru, Vietnamu a Bangladéši.
Záchody, úprava vody či sušené ovoce
Jakožto vedoucí Diakonie v Kambodži mám na starosti naše projekty, které se zaměřují na zlepšování přístupu k pitné vodě, hygieně, sanitaci či spolupráci s farmáři a na inovace v zemědělství.
Latrína je například zásadní investice pro mnoho rodin na kambodžském venkově, a mnohé si ji stále nemohou dovolit. Během naší práce v terénu proto spolupracujeme s rodinami, ověřujeme jejich situaci a po domluvě s místní samosprávou ty, u kterých jsme si jisti, že na stavbu latríny nebudou schopni finančně v budoucnu dosáhnout, podpoříme její stavbou. Za tímto účelem jsme navrhli tzv. „nízkonákladový model“, který vyjde cca na osm tisíc korun a rodina vždy částečně na stavbu přispívá.
Latríny v Kambodži slouží i k výkonu osobní hygieny, která je zejména pro ženy nezbytná především v době menstruace. Ze stejného důvodu jsme aktivní i ve školách, aby nejen dívky, ale i chlapci měly přístup ke kvalitním sanitačním zařízením. V roce 2021 jsme také náš standardní model latríny uzpůsobili pro lidi s fyzickým hendikepem a podpořili několik vybraných rodin v jeho stavbě.
Kromě záchodů děláme i osvětu o správné hygieně a o tom, jak upravovat vodu, aby byla vhodná k pití. Během covidu Kambodžu zasáhly tvrdé lockdowny, a tyto aktivity byly jediné, které jsme mohli i přes všechny zákazy vykonávat. Co se týče vody, tak Kambodža bohužel zatím nemá jasné směrnice a klasifikace pitné vody. My se snažíme propagovat metody, které jsou jednoduché, s prostředky, které místní už mají např. správné převařování vody (to znamená, že se voda musí vařit minimálně deset minut) nebo použití vodních filtrů. Spolupracujeme také s českými firmami, nyní plánujeme postavit malou čističku vody, spočívající na principu mechanické filtrace a chemického čištění.
Zemědělství je stále hlavním zdrojem obživy pro většinu venkovského obyvatelstva v Kambodži. V období úrody mohou být relativně velké přebytky, zejména ovoce a zeleniny, které nejsou farmáři vždy schopni prodat díky klesající ceně na trhu (za kterou se již nevyplácí produkty na trh ani dovážet) a sklizeň se pak rychle kazí. Proto náš zemědělský projekt míří na zpracování potravin a vytvoření zpracovatelského centra, které bude fungovat jako regulérní podnik a byznys pro místní. V závislosti na sezóně sušíme banány, manga, ananas nebo aromatický jackfruit, ovoce stromu s českým názvem chlebovník různolistý. Co se týče zeleniny, tak tam fermentujeme a zavařujeme, třeba okurky či čínské zelí pakchoi, zkrátka to, co je v dané sezóně produkováno místními zemědělci a přebývá. I na tomto projektu spolupracujeme s českou soukromou firmou Holistic Solutions a Mendelovou univerzitou v Brně, zejména v oblasti předávání know-how khmérským kolegům.
Na motorce v protisměru a ve slejváku, jinak ale normální rutina
Život v Phnom Penhu není zas tak odlišný, než kdybych žila v Česku. I když má Phnom Penh kolem dvou milionů obyvatel, tak není zas tak velký, a když je dobrý provoz, tak se všude dostanete relativně rychle. Je tu docela velká komunita cizinců a dá se tu vše sehnat, takže po materiální stránce mi nechybí nic. Denní rutina je prostě denní rutina. Ráno stojím v zácpě, pak jsem v práci, odpoledne jedu domů a zase stojím v zácpě.
Klasický a trochu nezvyklý scénář pro cizince žijící v Kambodži je nutnost naučit se jezdit na motorce v docela hektickém provozu. Všichni jsme prošli fází, kdy se snažíme jezdit podle pravidel a v duchu na motorce nadáváme na všechny, kdo jezdí v proti směru nebo po chodnících. Časem ale nastane okamžik, kdy jste to vy, kdo jede v proti směru a nedbá na pravidla, protože to tady tak prostě funguje. V období dešťů se k provozu přidají obrovské slejváky, takže kromě toho, že jedete naprosto promočení na motorce a snažíte se vyhýbat všemu možnému, tak je to prostě rutina běžného pracovního dne.
Neustále se ptát a řešit věci s úsměvem
Jedna z věcí, které tady mám ráda, a které mě vždycky potěší po návratu ze zahraničí, je to, že jsou tu lidé příjemní a k řešení věcí přistupují s klidem a úsměvem. Není tady vůbec zvykem, že by na sebe lidé zvyšovali hlas nebo dokonce křičeli. Křik navíc vůbec nic nezmůže, protože lidi zamrznou a nic se nevyřeší. Zatímco když zůstanete v klidu, udržíte si úsměch na rtech a začnete situaci řešit, tak najdete řešení. To platí v práci s kolegy, v místních komunitách, ale i během každodenních situací třeba v obchodě nebo na ulici.
Ze začátku pro mě byla velká výzva jít k jádru věci a porozumět dané otázce do hloubky, třeba když jsme plánovali různé projekty a hledali řešení, která dávají smysl místním lidem. Ze začátku jsem si myslela, že když se zeptáte na nejdůležitější otázky, tak vám to odkryje celou situaci a vy tak můžete pokračovat v hledání řešení a jeho realizace. Ovšem v Kambodži je těžké poznat celý kontext, odpovědi skrývají další možnosti otázek a je tak potřeba jít hlouběji a dále se ptát. Po dvou letech už místní lidi včetně kolegů znám mnohem lépe, tak je jednodušší si porozumět, i když by se asi z českého pohledu mohlo zdát, že se neustále strašně vyptávám. V Kambodži zkrátka nedostanete přímou a jednoduchou odpověď, tak jak jsme zvyklí v Česku. Z toho může plynout mnoho nedorozumění, a právě proto je dobré snažit se co nejvíce pochopit místní kulturu a mentalitu. Na druhou stranu je ale zase skvělé to, že pokud dojde k nedorozumění, tak se to rychle vyřeší. Co by v Česku vyžadovalo administrativní procesy, tak to se tu vyřeší relativně flexibilně, třeba pár telefonáty.
Chybí mi tu zima a parky
V Phnom Penhu se mi žije dobře. Pohybuji se hlavně v mezinárodní sféře, ale i ta je hodně promíchaná s Kambodžany. Je tu spousta mladých lidí, kteří pracují v mezinárodním ziskovém i neziskovém sektoru, zajímají se o dění jak v Kambodži, tak ve světě a chtějí aktivně mluvit anglicky. Přestěhování do jiné země či na jiný kontinent je vždycky velké rozhodnutí, ale myslím, že zrovna Phnom Penh je dobrá volba, protože život je tu relativně jednoduchý.
O víkendech se dá jezdit mimo město k moři, řece nebo třeba do hor či uspořádat výlety k ikonickým kambodžským chrámům jako je nejznámější Angkor Vat. Přímo ve městě mi nejvíce chybí parky. Není tu moc zeleně a na rozvoj města s ohledem na žití se tu moc nehledí. Phnom Penh je spíše betonové město. Trochu to vyvažuje město Kampot, kam se relativně rychle dojet na víkend a je to častá víkendová destinace pro cizince žijící v Phnom Penhu. Jinak se dá ve městě dělat hodně věcí a vyžití ve volném čase je tu dobré. Dá se chodit do kina, divadla, na výstavy, nebo do barů a také je tu velká komunita hudebníků, takže každý víkend můžete chodit na živou hudbu. V Kambodži chodím na mnohem více živých koncertů než třeba v Praze. Pořád je co dělat, můžete chodit tancovat, můžete boxovat (je tu rozšířená kambodžská varianta thajského boxu) či třeba jako já chodit na CrossFit.
Občas mi taky chybí zima, mám ráda období dešťů, kdy mírně klesne teplota, připomíná mi to trochu podzim. Ve městě je standardně celý rok kolem třiceti stupňů. Když jsem v Čechách a je v uvozovkách jen kolem třinácti stupňů, a já si můžu obléct svetr, tak je to moc fajn a tu chvilku si to užívám. I když mi samozřejmě chybí kamarádi a rodina, tak mám Kambodžu ráda a doufám, že v tomto regionu nadále zůstanu.
Související
-
Češky v Asii
V sérii rozhovorů se dozvíte, jak se žije ženám s českými kořeny v Asii, co je nejvíc překvapilo, co jim chybí a co naopak v původní vlasti mít nemohou.
-
Češky v Africe
Jak se žije ženám s českými kořeny v Africe, co je nejvíc překvapilo, co jim chybí a co naopak v původní vlasti mít nemohou, se dozvíte v naší sérii rozhovorů.
