Když v roce 1958 poprvé vyšel román Josefa Škvoreckého Zbabělci, vyvolal v tehdejším komunistickém Československu skutečnou bouři. Autor kvůli knize přišel o místo v redakci časopisu Světová literatura. Recenzenti jeho román přirovnávali k červivému ovoci nebo prašivému kotěti a v tehdejším rozhlase ho osobně kritizoval i tehdejší československý prezident Antonín Novotný. Kniha se totiž zásadně lišila od tehdejší produkce a dodnes je pokládána za přelomovou událost v historii české literatury. Zbabělci Josefa Škvoreckého bezpochyby patří mezi české knihy, které musíte znát.
Orchestr jsme měli prima, rozhodně lepší než kdo jiný široko daleko od Kostelce. Docela prima dixiland jsme měli. Jenom basa nám hrála blbě. Naštěstí zas hrála potichu. Jindra hrál s námi jen z nouze. Ale nebývalo by dobře si ho nějak naštvat, protože jeho fotr měl obchod s textilem a vliv na kostelecké radnici a u Němců a ten jsme své pro své koncerty v okolí potřebovali.
Takto začíná rozhlasové provedení Zbabělců, které s Lukášem Hlavicou v hlavní roli nahrál v roce 1991 pro Československý rozhlas režisér Petr Adler. Škvorecký svůj příběh psal v letech 1948-49. Když ho dopisoval, bylo mu 25 let, studoval na vysoké škole a po komunistickém puči bylo jasné, že si na vydání knihy bude muset počkat.
My budeme o Zbabělcích a Josefu Škvoreckém mluvit se dvěma profesory. Do olomouckého studia zdravím profesora působícího na katedře bohemistiky filozofické fakulty Univerzity Palackého Lubomíra Machalu. A v pražském studiu je se mnou profesor působící na DAMU, šéfdramaturg Divadla na Vinohradech a autor nebo spoluautor hry Danny Smiřický, která měla v tomto divadle premiéru na začátku roku 2023.
Aniž bychom prozradili příliš mnoho z děje, o čem jsou Zbabělci, pane profesore Machalo?
L.Machala: „Samozřejmě, protože je to obsáhlé dílo, tak těch tematických okruhů je spousta, ale především je to román o mládí kluků a děvčat v Kostelci, čili v Náchodě. A ta tématika je samozřejmě spojená hlavně s hledáním někoho blízkého, někoho pro lásku připraveného. A potom samozřejmě mladé zajímá hudba, ale tyto, dá se říct, věčné problémy jsou zasazeny do času vypjatých, do těch nejvypjatějších, do let druhé světové války, byť tedy na samotný její konec. Ale to nebrání tomu, že je to prostředí velmi nepříznivé tady těmto právě mladým zájmům, zálibám, záměrům.“
J.Vedral: „Ten román je významný také z toho důvodu, že zásadním způsobem narušil kánon, který vznikl v této společnosti po roce 48 pod totalitním vedením, a to jak zobrazovat hrdinný boj českého lidu vedený komunistickou stranou v ilegalitě. A jak zobrazovat osvoboditelskou Rudou armádu. Ti Zbabělci svědčí o druhé části, masivní části národního charakteru, kterým se Škvorecký zabývá. Ukazuje to nejrůznější způsoby toho, jak lidé v té době, a to pozorováním teenagerem, reagovali na vypjatou situaci, jak měnili své postoje, jak měnili své identity a chování při velkém společenském zlomu.“
Už zaznělo, že Kostelec, kde se děj Zbabělců odehrává, je ve skutečnosti východočeský Náchod. Hlavní postava Danny Smiřický bývá označován za nejslavnější alter ego české poválečné literatury. Do jaké míry jsou Zbabělci opravdu autobiografickým románem? Do jaké míry vycházel Josef Škvorecký ze skutečných událostí a skutečných postav?
L.Machala: „Hodně. Já jsem měl to potěšení a čest být na jedné polistopadové konferenci, která se odehrávala právě v Náchodě, v hotelu Beránek a v jiných lokalitách, které jsou spojeny s životem a dílem Josefa Škvoreckého. A měli jsme exkurzi po městě, kde vlastně dáma, která ji vedla, tak četla a pasáže z románu, a to bylo naprosto v intencích reportážního záznamu. Bylo to velmi přesné.“
J.Vedral: „No ale já si dovolím doplnit, pokud jde o samotného Dannyho Smiřického a tedy ono alter ego, tak k tomu se Škvorecký opakovaně vrací například v knize Samožerbuch, což je knížka, kterou vydává v nakladatelství ´68 Publishers. Když pak v Torontu bilancuje svou nakladatelskou i autorskou tvorbu, tak říká, že ta otázka padá stále a není úplně patřičná, protože je to směs jeho skutečných prožitků a jeho fantazie. To, co, čím se vyznačuje Danny Smiřický, a v různých modifikacích si to ponechává v těch dalších románech, prózách, ve kterých stárne společně s autorem, tak je kromě veliké citlivosti a senzitivity, řekněme skepse vůči tomu, co se děje v oficiálním světě, tak je v jeho citovém světě neobyčejná intenzivní touha dobývat ženská srdce, která je ale do značné míry platonická. A je to touha hrát na saxofon. No a ve Zbabělcích to začíná. Autor projektuje toho Dannyho jaksi za hranice svých reálných možností. Pokud jde o to hraní na saxofon a velké jazzofilství Josefa Škvoreckého, tak on sám připouští, že si tedy vyprosil na svém otci, aby mu koupil saxofon altku a pokoušel se na ní hrát. Ale protože v důsledku plicní choroby nebyl schopen ten nástroj ufoukat, tak nikdy nehrál tak krásná sóla, ta báječná sóla, o nichž píše v těch Zbabělcích. To je ta první scéna Zbabělců, kde zkouší ta skupina on tam jako saxofonista Danny vystupuje. Takto to už je všechno taková projekce.“
Ostatně na to, o čem teď mluvil prof. Vedral, vzpomínal v rozhovorech pro Československý a Český rozhlas sám Josef Škvorecký. Tady je jedna archivní nahrávka.
J.Škvorecký: „Já jsem chtěl hrát v kapele na tenor saxofon, což jsem teda dělal. Jenomže jsem na to neměl talent. Já jsem hrozně chtěl hrát, ale hrál jsem hrozně špatně, tak jsem prostě začal o tom psát. No, takže já jsem se k literatuře dostal neliterárním způsobem. Já jsem nevyrůstal v kavárnách literárních, jak vyrůstalo hodně lidi v Praze třeba, že ano. Takže to snad způsobilo, že se ten román liší od toho, co se tehdy psalo.“
Josef Škvorecký
O Zbabělcích románu Josefa Škvoreckého mluvíme v cyklu České knihy, které musíte znát profesory Lubomírem Machalou z Univerzity Palackého v Olomouci a Janem Vedralem z pražské DAMU. Pánové, co je nejvýraznějším rysem, nejvýraznější charakteristikou díla Josefa Škvoreckého?
L.Machala: „Vždycky byl především vypravěč, spontánní a opravdu užívající si to vyprávění v každé situaci. Jeho manželka Zdena Salivarová, a to je myslím docela příznačné, říkala, že Josef dokázal udělat napínavé i vyprávění z návštěvy u zubaře. Z mého pohledu to byl především vynikající vypravěč, vypravěč rodem a také vynikající pozorovatel toho, co se dělo kolem něj. Ale i v něm.“
J.Vedral: „Já když jsem připravoval tu inscenaci, ten text pro inscenaci Vinohradského divadla Danny Smiřický, Příběhy inženýra lidských duší, tak jsem načítal ne úplně kompletně celého Škvoreckého, ale načítal jsem toho hodně. Strávil jsem s Josefem Škvoreckým takové repete čtenářské, téměř tříleté. Soudím z toho, že to byl člověk, který opravdu byl ve svém hlubokém principu antiideologický. Věřím své osobní zkušenosti, kterou promýšlím a věřím tomu, že pracuji s fakty, které si nastuduji, a nevěřím kdejakým chimérickým dobovým vzedmutím, natož manipulativním ideologiím. V tomto konzistentní postoji, který ale nebyl něčím, co by mravně hlásal, ale bylo to to východisko, ze kterého nahlížel svět. V tom setrvat celý život. A řekneme-li kdo byl Josef Škvorecký, tak řekneme ještě jednu věc. Nebyl jsem to já, byl to kolega nakladatel Jan Dvořák, teatrolog, který říkal: vždyť i kdybych měl odpovědět na otázku, jaký byl největší český kulturní čin jedince v období po okupaci roku 68, tak bych musel říct, že to bylo právě nakladatelství 68 Publishers, tedy dílo dvou lidí Josefa Škvoreckého a Zdeny Salivarové v emigraci v Torontu, kteří vytvořili platformu pro moderní českou literaturu, vydali 227 knížek českých a slovenských autorů, včetně knížek svých. A to všechno vedle vlastní praxe autorské, které se Josef tehdy věnoval, napíše vlastně ty největší své romány Mirákl, Inženýra lidských duší. A už se prosazuje i na tom cizojazyčném trhu jako autor. A vedle toho, že ten Josef Škvorecký také učí, že se živí jako pedagog, i já jsem ho potkal jako pedagoga, který nám tady pomáhal zakládat pedagogický obor tvůrčího psaní.“
Jan Vedral se už dostal k tomu, že po sovětské invazi do Československa v roce 1968 Josef Škvorecký se svou ženou Zdenou Salivarovou emigroval do Kanady. V Torontu založili nakladatelství 68 Publishers, které vydávalo českou literaturu. Jak k tomu vlastně došlo, pane profesore Machalo?
L.Machala: „On to bylo truc podnik, jak ženy mívají ve zvyku. Zdena Salivarová vlastně tak reagovala na nabídku z Kolína, kde vznikalo nakladatelství Index, a chtěli po Josefu Škvoreckém Tankový prapor a který už nestihnul vyjít v Československu. A když to paní Salivarová, při vší úctě právě zvažovala, tak říkala Josefe, proč si to nevydáme sami? To je počátek opravdu obdivuhodného podniku, který táhl neuvěřitelnou zátěž organizační, redaktorskou atd. To je mimořádný počin. Velmi důležité bylo taky to, že nevydávali pouze ty známé osobnosti z 60. let, ale že se tam objevovala i nová jména a tam se třeba debutoval Jan Křesadlo a řada dalších. Takže to nebylo nic konzervováno, spojeno s 60. lety, ale vlastně s objevováním těch dalších autorů, kteří nerezonovali s tím tehdy panujícím režimem v Československu.“
Po pádu komunistického režimu v roce 990 převzal Josef Škvorecký i Zdena Salivarová od prezidenta Václava Havla státní vyznamenání Řád Bílého lva. Josef Škvorecký po listopadu 89 za své dílo dostal také Státní cenu za literaturu, cenu Jaroslava Seiferta. V současnosti Škvoreckého jméno nese gymnázium, vysoká škola a také jedna z dalších literárních cen. Náš pořad se jmenuje České knihy, které musíte znát. Proč by lidé měli znát právě Zbabělce, pane profesore Vedrale?
J.Vedral: „Protože to byl román, který byl napsán evidentně z vnitřního přetlaku. Nebyl vykalkulovaný, nebyl vymyšlený, nebyl vykonstruovaný, nebyl psán s vědomím toho, aby se někomu zalíbil. Byl psán dopisovat s vědomím, že stejně nevyjde, takže z tohoto hlediska to byl velmi upřímný výtrysk. A když se na to pak podíváte, i tak jaksi literární umělecké hodnoty tohoto autentického záznamu jsou dodneška imponující. A jestli někdo chce rozumět české povaze, tak nemůže nečíst Škvoreckého Zbabělce, stejně tak jako nemůže číst Hrabala.“
Tady už zaznělo, že Danny Smiřický je hlavní postavou i dalších knih Josefa Škvoreckého, třeba Tankového praporu, Miráklu nebo Inženýra lidských duší. Danny Smiřický je také hlavním hrdinou nového představení pražského Divadla na Vinohradech. To mělo premiéru na začátku roku 2023. Jeho autorem nebo spoluautorem je Jan Vedral. Jak to představení vznikalo?
J.Vedral: „Ta inscenace Vinohradského divadla je součástí takové trilogie, ve které jsme se pokoušeli s režisérem Radovanem Lipusem na vinohradské scéně zobrazit prostřednictvím významných literárních děl vývoj české moderní společnosti od poloviny 19. století. A po Neffových Sňatcích z rozumu, což je, řekněme to 19. století a generace, která mimo jiné vybudovala Vinohradské divadlo, tak jsme se věnovali období První republiky s přesahem do 50. let na materiálu Olgy Scheinpflugové a Karla Čapka. Teď jsem hledal něco, co by zachytilo tu zkušenost, až řekněme do roku 2000. A zjistil jsem, že z tohoto hlediska je ten Josef Škvorecký naprosto unikátní. Zatímco Neff, když se zabývá 19. stoletím, tak vychází sice z rodinné paměti, to jsou všechno postavy jeho předků, kteří v románech fungují. Dívá se na to pochopitelně logicky zpětně, už z nějakého hodnotícího postoje, na základě nějaké zkušenosti dovršeného vývoje a procesu. Kdežto ten Škvorecký zachycuje ty velké dějiny, které válcují ty malé dějiny a ty malé dějiny, které vstupují do těch velkých dějin, tak je zachycuje téměř v přímém přenosu, Jak se ty události dějí. Tak on s krátkým časovým odstupem, který ještě není hodnotící, se vrací k těm zážitkům, které jsou nejpodstatnější, které si je ještě schopen vybavit v jejich intenzitě a zapisuje je. Takže my tam máme, díky tomu skrze prožívání světa toho Dannyho Smiřického obraz české společnosti, který není jakýmkoliv způsobem interpretován, ideologizován a později, ale je zachycován přímo jako něco, co se tektonicky rodí.“
Co číst kromě Zbabělců?
Josef Škvorecký napsal přes pět desítek knih. Známé jsou jeho detektivky, samozřejmě ty už zmíněné další romány s Dannym Smiřickým v hlavní roli. Co z jeho dalšího díla byste doporučil, pane profesore Machalo?
L.Machala: „Nerad bych, aby zapadlo to, co říkal prof. Vedral. Škvorecký byl de facto velmi přesný kronikář toho, co se dělo v Československu nebo i mezi těmi, kdo se v Československu narodili anebo i jinde, ale měli vazby na tuto zemi. To byla a je stále velmi přesná kronika toho, co se dělo, o čem jsem mluvilo, o čem jsem přemýšlelo. Ale Škvorecký jako vypravěč některá svá díla, a vůbec ne špatná díla, situoval do úplně jiných časů, než je právě ta druhá polovina 20. století. A to je třeba Scherzo capriccioso nebo Nevěsta z Texasu, to je z časů občanské války v Americe. Takže toto bych chtěl připomenout. A Škvorecký byl znovu i tady vynikající romanopisec. Ale hlavně tyto zkušenosti se střetávání vlastně s těmi ideologickými systémy, tak ty on dokázal zobecnit. A to je velmi důležité u Škvoreckého, že on o vážných věcech dokázal mluvit hodně nevážnou a humornou formou. To právě vyvolávalo třeba i to pohoršení ohledně Miráklu, protože to opravdu nebyly mytizované obrazy nebo nějaké ikony, ty postavy z 68. roku. Vrátím se ale k tomu dílu, které jsem zatím nejmenoval. A to je Nevysvětlitelný příběh aneb Vyprávění Questa Firma Sicula. V tiráži to má označení žert a je věnovaný manželce Zdeně Salivarové. Je to dílo, které je situováno do Říma, jehož postava je taky Edgar Allan Poe. A když bych měl v kostce shrnout, o čem to je, tak je to o tom, jak velkou manipulativní sílu má slovo a jak je důležité prověřovat platnost toho slova, ať už ho říká nebo sděluje kdokoliv. A toto je myslím jedna z věcí, která by z odkazu Josefa Škvoreckého měla být nadále přenášena dál, protože on nebyl jenom proti těm dvěma režimům, fašistickému a komunistickému. On byl proti těm manipulativním silám společenským, politickým, ať už byly zleva, zprava, shora, zespodu.“
o pořadu
České knihy, které musíte znát
Seriál stanice Českého rozhlasu Radio Prague International přiblíží díla českých spisovatelů, která prostě musíte znát.
