36) Karel Poláček: Bylo nás pět, Okresní město

Karel Poláček, Bylo nás pět|Foto: Odeon

Sám Karel Poláček se vydání své nejslavnější knihy nedožil. Roman napsal před druhou světovou válkou, ale vydán byl až po ní. Karel Poláček zemřel v lednu roku 1945 v koncentračním táboře. O půlstoletí později mu jiný spisovatel, toho času prezident Václav Havel, udělil in memoriam státní vyznamenání řád Tomáše Garrigue Masaryka. V rodném Rychnově nad Kněžnou se po Poláčkovi jmenuje náměstí i každoroční divadelní a hudební festival a před tamním divadlem stojí i socha pětici hlavních hrdinů jeho nejslavnějšího románu. Bylo nás pět ale rozhodně není jediným Poláčkovým románem, který si zaslouží své místo v našem podcastu o českých knihách, které musíte znát.

My o díle Karla Poláčka budeme mluvit s překladatelkou z italštiny, která se veřejně hlásí k obdivu k dílu Karla Poláčka, s Alicí Flemrovou a také s odborníkem na dílo Karla Poláčka, s docentem katedry bohemistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci Erikem Gilkem. Od smrti Karla Poláčka uplynulo už skoro osm desetiletí. Přesto jeho knihy stále vycházejí, mají své fanoušky. Proč stojí za to i v současné době Karla Poláčka číst?

E.Gilk: „Myslím si, že specifikum jeho poetiky spočívá určitě v jeho komice, v jeho humoru, který v českém prostředí, kde se přece jenom humoristické literatuře zas až tak moc nedaří, je hodně specifický. A zvlášť třeba v Bylo nás pět, se projevuje tím, že tam ta komika vzniká z kontrastu toho, jak ti kluci mluví vznešeně, většinou to mají odposloucháno ze školy, od učitelů atd.. Čili takový jako knižní, skoro až archaický styl. A na druhé straně je to vlastně ta banální tematika, jaké řeči vedou, o čem oni se baví… Jsou to prostě běžné klukovské záležitosti těch 10-ti, 12-tiletých hochů. Takže z toho třeba vyrůstá ta komika, kterou potom Poláček třeba jinde nějak modifikuje. A druhá věc, která si myslím je dodneška patrná, že Poláček byl skutečně brilantní pozorovatel a dokázal toto svoje až do detailů skutečně pozorovatelské umění přetavit do textů třeba i kratší povahy, kde si všímá tzv. živností. A tady v těch živnostech je nepřekonatelný v tom, jak vlastně dokáže popsat charakter třeba ševce, kamnáře a dalších profesí. To prostě funguje dodneška. A skutečně toto vidění spíše té určité jako kolektivnosti nebo nějakých společných rysů více jednotlivcům, to si myslím, že je skoro nepřekonatelné.“

Karel Poláček, Hostinec u kamenného stolu|Foto: Československý spisovatel

Čím si knihy Karla Poláčka získaly překladatelku Alicí Flemrovou?

A.Flemrová: „Já jsem teď pátrala, kdy jsem se s nimi seznámila poprvé, a možná, že to byl Hostinec u Kamenného stolu. A je možné, že to byl dokonce filmový přepis. My jsme tu knížku měli doma a tam vlastně ještě není uveden Karel Poláček. My jsme měli to vydání, kdy Karel Poláček už z rasových důvodů nesměl publikovat. Takže možná, že jsem to četla a  nevěděla jsem, že čtu Poláčka. A byla jsem docela malá na tu knížku, ale nějak se mě to strašně líbilo. A teprve potom jsem četla Bylo nás pět. Když mě viděli s tím Hostincem u Kamenného stolu, tak mi dali, ať si čtu toto. A já si pamatuji, že mě zasáhly dvě polohy knihy, nejdřív má takovou jako idylku a pak přijde s tou nemocí. Vlastně takové skoro hororovité scény. Mě to zaujalo, já jsem z toho měla i možná nějaké noční můry. Na druhou stranu se mi moc líbilo, jak právě ti chlapci, co spolu kamarádí, hovoří. Líbila se mi jeho slovní komika a humor. O tom tady hovořil pan docent Gilk, že Poláček je výborný pozorovatel. Čím víc se setkávám s autory, kteří pozorují jenom svoje nitro, tak tím víc vítám ty, co se dívají taky kolem sebe a pozorují to hemžení kolem. Takže to mě vlastně na těch jeho knihách vždycky upoutalo. A ještě bych chtěla dodat, že to, co se mi na něm líbí, je, že je to autor, kterého lze číst celý život. Jsou autoři, které přečteme a vlastně nějak už nemáme důvod se k nim vracet. Zatímco v Karlu Poláčkovi si čtu pořád.“

Pane docente, jak se vlastně Karel Poláček dostal k psaní? Když se podíváme na internetu, samozřejmě najdeme jeho životopis. Dozvíme se, že ho vyhodili z gymnázia. Přesto nakonec odmaturoval. Potom začal studovat práva. Jak se dostal k tomu psaní?

E.Gilk: „Víme, že začal psát poměrně pozdě, až po první světové válce, to znamená, vlastně mu bylo nějakých 26 roků. A de facto jeho literární talent objevil Josef Čapek, který tehdy vedl humoristický časopis Nebojsa. A do toho Poláček začal přispívat, než byl později přijat, řekněme do té, použiji toho termínu, rodiny autorů a redaktorů spolupracující s Lidovými novinami.“

Karel Poláček, Muži v offsidu|Foto: Nakladatelství Franze Kafky

Mluvil jste o vazbě na Josefa Čapka, potom na oba bratry Čapkovy. Poláček patřil mezi Pátečníky, psal pro Lidové noviny. Jaký ohlas měla jeho tvorba?

E.Gilk: „Rozporuplný. V tom, že jeho přátelé typu Karla Čapka nebo Ferdinanda Peroutky, se kterými hrál třeba i mariáš a měli spoustu jiných takových všelijakých zájmů, tak ti mu samozřejmě byli naklonění z přátelských důvodů. I když je pravda, že když vyšli Muži v ofsajdu, tak Ferdinand Peroutka si neodpustil vytknout Poláčkovi to, že až příliš mísí ten umělecký a publicistický styl a doslova mu poradil nebo radil mu, že by měl mít vlastně dva stoly, jeden ten novinářský, žurnalistický a druhý ten beletristicky. Ale většina kritiky byla negativní v tom, že se prostě jim zdálo, že Poláček jenom navazuje na tradici takové té řekněme realistické humoresky typu Ignáta Hermana. A Poláček to snášel poměrně dost těžce. V takové sérii asi čtyř článků ze začátku 30. let se dost výrazně opřel do vlastně znevažování autorů humoristické literatury v českém prostředí a to se potom i ve své tvorbě snažil překonat. Čili mu vadila ta nálepka humoristy. Zdála se mu, že ho jednak příliš omezuje a že vlastně už ho dopředu nějak jako degraduje.“

Prvním románem Karla Poláčka, který zaznamenal opravdu výrazný úspěch, byla kniha o fanoušcích fotbalové Slavie a Viktorie Žižkov z roku 1931 Muži v ofsajdu. I ta se v 50. letech dočkala rozhlasového zpracování.

Mistr ironie

Alice Flemrová|Foto: Barbora Němcová, Radio Prague International

Překladatelka Alice Flemrová před lety do Lidových novin napsala sloupek o stylu Karla Poláčka a o tom, že jeho knihy se velmi obtížně překládají do cizích jazyků. V čem je ten Poláčkův styl pro překladatele tak složitý?

A.Flemrová: „Poláčkův styl je o tom, že on často pracuje s frazeologií, ale proto, aby se jí vysmál. Ale vychází z ní a odkazuje k velmi konkrétním jevům života, tak ten překladatel musí hledat vhodný ekvivalent. Takže v Okresním městě například, ale je to i v Bylo nás pět, to překladatel může zkazit tím, že i tu ironii, která tam je, nedokáže vyjádřit. A to, co je v tom stylisticky zesměšněno, tak do toho překladu se převede jako stylotvorné, ale z jiného pohledu.“

Chcete to doplnit, pane docente?

E.Gilk: „Já jsem pročítal i dost pamětí lidí, kteří Poláčka znali a vzpomínají na něj. Samozřejmě je tam určitá, řekněme nostalgie, sentimentalita, ale na čem se všichni shodují? Říkají, že není pravda to, že o Karlu Čapkovi se říká, že jak mluvil, tak psal. A oni všichni říkají ne, toto neplatí o Čapkovi, ale o Poláčkovi. On skutečně používal i ve své mluvené řeči třeba infinitivy na ti, co žijí v té době, samozřejmě bylo nějak zabarvené, bylo to vnímáno knižně, takže v tom opravdu nebyl rozdíl. A souhlasím tedy s tím, že nejen to pozorování očima, ale i ten sluch měl opravdu velmi citlivý.“

Jednoznačně nejznámějším a nejúspěšnějším dílem Karla Poláčka je román Bylo nás pět. Je to zasloužené, pane docente?

Erik Gilk |Foto: Vendula Trnková

Gilk: „Ono to není úplně jednoduchá otázka, protože já si myslím, že vrchol Poláčkova díla je skutečně ten cyklus o okresním městě. Bohužel se můžeme jen jenom spekulovat, jak to mělo dopadnout. To měl skutečně být vrchol jeho tvorby. On to takto plánoval. To, že se Bylo nás pět stalo tak slavným, samozřejmě souvisí s tím, za jakých okolností bylo vydáno těsně po válce. Poláček byl jednou z obětí. Nicméně Bylo nás pět, když se na to díváme, jak chceme, tak má jedno, myslím si, velmi význačné prvenství v české literatuře, a sice je to vlastně první román psaný jako celý z dětské perspektivy. Nikdy předtím nikdo takto nepsal a jsem rád, že paní Flemrová zmínila to, co bývá trošku jako upozaďováno tady v tomto románu, že je v tomto často přirovnáván k Babičce, že to je jako návrat Poláčka v době, kdy mu bylo nejhůř, do idylických let dětství, tak jak u Boženy Němcové v Babičce, ale opravdu celá ta druhá část je ten vlastně horečnatý sen, kdy ten Petr Bajza se vyrovnává s nemocí a tam opravdu jsou takové jako až jak bylo řečeno, hororové scény, které naopak si myslím, jako svým způsobem vlastně je do nich zakódována ta hrůza, kterou Karel Poláček v té době, kdy to psal, prožíval.“

Nedoceněné Okresní město

Vy jste se už několikrát v povídání o Karlu Poláčkovi zmínili o pentalogii ze život na maloměstě, respektive pentalogie, to měla být. Zachovaly se ale pouze čtyři díly. Okresní město, Hrdinové táhnou do boje, Podzemní město a Vyprodáno. U posledního pátého dílu nevíme ani to, jak se měl jmenovat. Pane docente, v čem je Okresní město a ty další díly tak zajímavé a zásadní?

Karel Poláček, Okresní město|Foto: Československý spisovatel

E.Gilk. „Já bych řekl, že to je velký a dodneška nepříliš respektovaný velký román o první světové válce. Velký v tom, že Poláček vlastně ukazuje, že sice se dějí nějaké světodějné události, které na jednu stranu ničí Evropu, která vlastně celé to 19. století nějak fungovala, zničí čtyři říše, pozmění nějakou společenskou hierarchii atd. a ta mentalita toho prostého člověka, řekněme maloměšťáka, zůstává pořád stejná. To samozřejmě je trošku spekulace, protože my z toho posledního dílu bohužel neznáme třeba ani název, který by nám aspoň něco málo prozradil. Ale je vidět, že tato možná někdy se tomu říká, je tak trošku jako negativně jako stereotyp, že vlastně i maloměšťáci žijí v nějakém opakování, v nějakém rytmu, nějakém stereotypu. Ale tady zvlášť v tom třetím dílu v tom Podzemním městě je vlastně tento stereotyp a snaha jako vlastně zachovat si ten život, na jaký jsem byl zvyklý podle mě velmi dokonalou sebeobranou právě vůči těm válečným událostem, které se kolem těch vojáků dějí.“

Čím to je, že Okresní město zůstává ve stínu jiných knih, že není tak všeobecně známé, jak by si možná zasloužil?

Gilk: „Já si myslím, že ji prostě zastínilo Bylo nás pět. Navíc jako pět dílů, pátý, dokončený, ale ne zachovaný, tak je to samozřejmě mnohem rozsáhlejší próza, na kterou má zvlášť dneska trpělivost už jenom málokdo. A ještě když víte, že nezjistíte, jak to přesně dopadlo, To si myslím, že trošku odrazuje. Možná také, že opravdu s tím může souviset jednoznačné zaškatulkování Poláčka do té humoristické literatury. Tady samozřejmě taky je nějaká komika, ale naprosto odlišná od třeba Bylo nás pět a jiné jeho prózy. Takže na druhou stranu, když se podíváme třeba na ten čtvrtý díl Vyprodáno, kde ten hlavní hrdina, snad neprozrazuji moc, Jaroslav padne. To je skutečně vylíčeno tak, že vám nemůže prostě neběhat mráz po zádech. To je velmi silná sekvence nebo scéna a takových scén je tam jako víc, které jsou tam rozesety, sice ne v nějakém velkém množství, ale to právě působí jako silný kontrast vůči tomu takovému jako až jako banálnímu životu v tom zákopovém městě a vůbec, no, takže toto si myslím, že opravdu na toho čtenáře, jak dobového, tak ale i na dnešního prostě musí zapůsobit.“

Mluvili jsme o nedokončené pentalogii. Okresní město. Bylo nás pět. Zařadili byste je do seznamu českých knih, které bychom měli znát ještě další romány Karla Poláčka?

E.Gilk: „Roku 1932 vyšel román Hlavní přelíčení, který je už úplně upozaďován. To je právě první pokus Poláčka vystoupit z té nálepky humoristy a je to naprosto vážný společenský román, který popisuje, řekněme, příběh. Ale právě o to jde. Banálního vraha, který spáchá banální vraždu a jakým způsobem ho potom pronásledují výčitky svědomí? Ono se tady samozřejmě nabízí srovnání s Dostojevským. Je to strašně jednoduché, ale já bych chtěl říci, že celá tady tato generace měla skutečně tu ruskou realistickou literaturu úplně v malíčku. A že z ní jako obecně vycházeli, takže to Hlavní přelíčení vnímám jako určitý předstupeň k tomu cyklu o okresním městě. No a o rok dřív, roku 1931, Poláček knižně vydal hned tři humoristické romány, z nichž asi nejslavnějším se stal román Muži v ofsajdu, který také patří k těm nejvydávanějším. A tady mně jde spíš o takovou shodu okolností. Poláček tehdy zároveň asi tři roky pracoval jako scénárista v barrandovských filmových ateliérech. Když ta knížka zaznamenala úspěch, tak hned rozhodli o tom, že jí zfilmují. On k tomu připravil scénář a vlastně naprosto trval na tom, že roli pana Načeradce musí obsadit Hugo Haas. Oni se velmi dobře znali zase z těch svých karbanických a kavárenských spolků. A říkám to proto, že skutečně si to Poláček prosadil a že de facto Huga Haase objevil pro zvukový film. On předtím hrál de facto jen několik štěků v němém filmu a v divadle, ale vlastně od těch Mužů v ofsajdu šel podstatě z role do role.“

Doplnila by ještě nějakou Poláčkovu knihu Alice Flemrová?

A.Flemrová: „Hlavní přelíčení, je opravdu pozoruhodný text. Když jsme u toho soudu, tak já bych doporučila si číst jeho soudničky občas před spaním. To myslím, že je docela pěkná četba. Potom se dobře spí.“