Malíř temných a hutných barev, jehož světově proslulá díla se podobají procházce na hranici reality a snu, sám o sobě byl velmi tajemný, až úzkostlivý člověk. V jeho díle i životě jsou ale v některých ohledech patrné zářivé záblesky vášně. Tak takto o spisovateli Ladislavu Fuksovi u příležitosti jeho nedožitých osmdesátin psala na začátku tohoto tisíciletí ČTK. Na konci září roku 2023 si připomínáme 100. výročí narození tohoto spisovatele, a proto se právě jeho dílu budeme věnovat v dalším díle seriálu o českých knihách, které musíte znát.
Něžná. zde na tomto požehnaném místě jsme se před 17 lety seznámili. Všechno je to jako tenkrát, jen snad až na tohoto leoparda. Toho tehdejšího už asi dávno laskavá příroda vytrhla ze zvířecích okovů.
Asi jste poznali ukázku z filmového zpracování Spalovači mrtvol, které s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli natočil v roce 1968 režisér Juraj Herz.
Spalovač mrtvol je i díky tomuto filmu a také díky nedávnému rozhlasovému zpracování zřejmě v současnosti v Česku nejznámějším románem Ladislava Fukse. My jsme se Spalovači mrtvol věnovali v samostatném díly našeho podcastu, který samozřejmě najdete v našem archivu. Dnes se tedy budeme věnovat jeho dalším románům, které bychom měli znát, a to s kurátorkou a zástupkyní vedoucího literárního archivu Památníku národního písemnictví Michaelou Kuthanovou.
Vy jste byla také kurátorku velké výstavy k nedožitým 100. narozeninám Ladislava Fukse, která je do konce října roku 2023 k vidění v pražském letohrádku Hvězda. S tím vším, co o Ladislavu Fuksovi a jeho knihách víte, proč stojí za to i 100 let po narození autora číst jeho knihy?
„Knihy Ladislava Fukse jsou mimořádné svoji uměleckou hodnotou, svým vytříbeným stylem a humanistickým poselstvím.“
V cizině je nejvydávanější Pan Theodor Mundstock
Už jsme mluvili o tom, že v Česku je známý Spalovač mrtvol. Je to stejné i v zahraničí, nebo tam byly a jsou populárnější jiné Fuksovi romány než Spalovač mrtvol?
„Určitě patří k těm několika, které jsou v díle Ladislava Fukse ceněny velice vysoko. Ale například v zahraničí je Ladislav Fuks znám především jako autor své prozaické prvotiny, a to je novela Pan Theodor Mundstock, která byla přeložena snad do nejvíce jazyků. Zvláštní oblibu si získala v německy mluvících zemích, ale hodně překladů bylo realizováno také v Polsku, Maďarsku a v Itálii. Podle této novely vznikly také dvě filmové verze Maďarsku a v Polsku a divadelní adaptace ve Francii v Lyonu, která měla velký úspěch na mezinárodním divadelním festivalu v Avignonu v roce 1993. Bohužel tuto inscenaci Ladislav Fuks nikdy neviděl.“
Prvním a hned velmi úspěšným románem Ladislava Fukse byl už zmíněný Pan Theodor Mundstock. Ladislav Fuks ho vydal ve svých 40 letech v roce 1963. Čím to je, že vyvolal vlastně hned po vydání tak velkou a pozitivní odezvu?
„Pan Theodor Mundstock byla kniha, která se zařadila do tzv. Druhé vlny válečné literatury, to znamená díla, která vycházela přibližně v období 60. let a dělil je od konce 2. světové války už určitý časový odstup 15, 20 let. Ta druhá vlna obecně byla charakterizovaná už určitým nejenom časovým, ale vlastně i lidským odstupem a nadhledem nad tou tématikou. Nepřinášela už prostou evidenci těch válečných událostí, těch zločinů nacismu, ale snažila se o jejich převedení do obecně lidské roviny. A to je také hlavním znakem té knihy Pan Theodor Mundstock. Ladislav Fuks se už této své knižní prvotině představil jako autor hotového a vytříbeného autorského stylu. Události zobrazuje perspektivou svého hlavního hrdiny, ať už pomocí přímé řeči nebo především v této knize pomocí vnitřního dialogu. A to, co vlastně v této, v této knize Fuks nastínil, do určité míry zůstalo typické pro jeho styl i v pozdějších letech. A to je právě hluboký cit pro vnitřní psychologii postavy, zejména postavy, která je nějakým způsobem nachází v situaci tlaků násilí, agrese, vnější moci, vnějších okolností.“
Pan Theodor Mundstock se dočkal také rozhlasové verze. Četbu na pokračování podle tohoto románu natočil v roce 2000 v Český Rozhlas Ostrava, režisérka Věra Pražáková. Účinkují Milan Kačmarčík, Jan Filip a Alexandra Gasnárková.
Když přišel z nákupu, byla téměř tma a tak hned v předsíni rozsvítil a objevil se jeho stín Mon. A než se odvážil pohlédnout zpět na dveře, stín se vrhl na dopisní schránku a pak do pokoje. Jeho stín stiskl knoflík lampy, roztrhl obálku a přelétl první a poslední řádku.
Tolik ukázka z úvodu rozhlasového Pan Theodor Mundstocka. Aniž bychom prozradili všechno, o čem ten román je, kdo je Pan Theodor Mundstock?
„Je to příběh židovského úředníka, kterého autor sleduje v období protektorátu, v tedy v období, kdy narůstá ten tlak na tuto židovskou komunitu a sleduje to, jakým způsobem on se vnitřně vyrovnává s tím, co jsem kolem něj děje, to znamená mizejí, odcházejí jeho přátelé, každý týden se chystají do dalších a dalších transportů. A pan Theodor ví, že jednoho dne najde i on ve schránce dopis, který ho povolává k tomuto transportu a rozhodne se nějakým způsobem se na tuto situaci připravit. Nechtěla bych právě tady úplně konkrétně prozrazovat některé ty jeho postupy. Jde tady o tu podstatu, která Fukse fascinovala a kterou se rozhodl zachytit. O to, že i v této krajině, existenciální situaci se pan Mundstock nevzdal a snažil se za každou cenu uchovat si svoji lidskou identitu a do poslední chvíle, pokud to bylo možné, pomáhat také lidem ve svém okolí.“
Fuks nebyl žid, byl homosexuál
Sám Ladislav Fuks nebyl žid. Čím to je, že se dokázal do té hlavní postavy tak dobře vcítit, že dokázal tak dobře vystihnout ty pocity.
„Ladislav Fuks neměl židovské kořeny, ačkoli v zahraničí, bývá někdy dodnes mylně označován za židovského autora. Podobně jako třeba Josef Škvorecký nikdy nebyl židem. Často se to vysvětluje jeho příslušností k homosexuální menšině, kterou pravděpodobně již ve svých studentských letech si začínal uvědomovat a která byla v letech protektorátu podobně stíhaná jako židovská menšina. Ten pocit vyřazenosti, vyděděnosti a určité jinakosti samozřejmě u Fukse tím pádem neskončil s koncem Druhé světové války. Musíme si uvědomit, že až do roku 1961 homosexualita u nás byla postavena mimo zákon a i poté byla předmětem jakéhosi společenského, hlubokého opovržení a zesměšňování. Navíc Ladislav Fuks byl celoživotně hluboce věřícím člověkem, a to bylo jistě příčinou vnitřního sváru celoživotního, který do značné míry poznamenal jak jeho osobní život, tak právě jeho literární texty.“
Myši Natálie Mooshabrové – horor nebo sci-fi?
Dalším z ceněných románů Ladislava Fukse jsou Myši Natálie Mooshabrové, což je kniha, o které se mluví jako o sci-fi nebo také jako o hororu. Co je to vlastně za dílo a o čem je?
„Myši Natálie Mooshabrové je kniha, která vyšla na přelomu 60. 70. let, tedy v situaci, kdy bylo tvrdě potlačeno hnutí tzv. Pražského jara a připravoval se nástup tvrdé normalizační politiky, a to také v kultuře. Žánrově, je to jakýsi pokus o sci-fi. Ten děj se odehrává v blíže nezjištěné zemi a blíže neurčeném čase. Objevují se tam prvky jak historické, tak ale silně futuristické, například lety na Měsíc, osidlování Měsíce. Ale to, co je zásadní, je to, že to je obraz autoritativního totalitního režimu, který velice přísně stíhá své občany. Najdeme tam řadu věcí, které byly typické pro období totality u nás, jako byly seznamy nepohodlných osob, dohled nad výchovou mládeže, stále policejní dozírání apod. Ladislavu Fuksovi se někdy vyčítá, že k těm pozdějším vydáním Natálie Mooshabrové připojil předmluvu, která právě měla nasměrovat čtenáře, aby jaksi nespojovali ten fiktivní literární svět, ten zobrazený stát s jakoukoliv tehdejší socialistickou realitou. Ale ta paralela je tam natolik zřejmá a natolik jasná, že průměrně vnímavému čtenáři bylo a je dodnes naprosto jasné, o co jde. Musíme si uvědomit, že ta kniha vrcholí otevřeným proti totalitním, vlastně převratem vojenským. A celá motivická a jazyková struktura té knihy je vlastně velice inteligentní satirou na tehdejší mocenský režim.“
I Myši Natálie Mooshabrové se dočkali rozhlasového zpracování.
Lokál u víl byl na odpoledne pronajat. Okno do dvora bylo dokořán. Na dvoře stál kůň v tom autě a s pytlem ovsa. V lokále seděli svatebčané. Seděli u bíle prostřeného stolu s květinami, svíčkami, sklenkami a mísou koláčů.
Rozhlasovou četbu na pokračování Myši Natálie Mooshabrové nahrál s Jiřím Ornestem režisér Aleš Vrzák. My mluvíme v podcastu Radio Prague International o díle Ladislava Fukse s kurátorkou výstavy k nedožitým 100. narozeninám tohoto spisovatele Michaelou Kuthanovou.
Kolaboroval Fuks s komunisty?
Vy jste už mluvila o tom, že Myši Natálie Mooshabrové jsou alegorií na komunistický totalitní režim. Jak jde tato kniha dohromady s tím, že Ladislav Fuks v 70. letech 20. století podle mnohých kolaboroval s komunistickým režimem. Co se stalo, že autor takového románu o několik let později v rozhovorech podporoval komunistický režim, nebo dokonce napsal román proti poúnorové emigraci z ČR?
„Ladislav Fuks podle svědectví svých přátel a pamětníků nebyl typ hrdiny. Nebyl člověk, který by byl vybavený na to žít trvale pod tíhou strachu, v permanentním konfliktu. A z tohoto důvodu byl vlastně lehkým terčem všech těch mocenských nátlaků. A jeho současníci tvrdí, že to nebylo ani ze zlého úmyslu, ani že by někomu záměrně uškodil. On si byl vědom určitého svého selhání, dokonce se za něj i jí pravděpodobně styděl. Nelze zastírat ani to, že mu z toho kynuli určité výhody. Především to byla možnost publikovat své texty jak denním tisku, tak vlastně i v knižní podobě, a to nejenom u nás, ale především v zahraničí.
Z čehož zase mu plynuly finanční výhody. Nebylo zcela běžné, že by tehdejší občan československého státu měl třeba své devizové konto, na které mu chodily honoráře ze Západu, v tvrdé měně, které zase využíval k tomu, že mohl cestovat. Další jako výhodou, kterou zdaleka nedisponovali všichni tehdejší občané, jezdil pravidelně do Jugoslávie, do Itálie, do západního Německa, ale měl přátele třeba i ve Švýcarsku. A v neposlední řadě to byl i určitý způsob života dosti bohémský, který mu byl tolerován, včetně třeba jeho společnosti, jeho mladých půvabných přátel.“
Mluvila jste o bohémském životě. Pověstný byl i byt, ve kterém Ladislav Fuks bydlel a kde se mimochodem dlouhá léta velmi obětavě staral o svou nemocnou maminku. V čem byl ten byt mimořádný?
„Návštěvníci toho bytu mluví shodně o jakési bizarnosti toho prostředí, která určitým způsobem evokuje atmosféru jeho knih. Není sporu o tom, že Ladislav Fuks byl od raného mládí fascinován sbíráním věcí jakéhokoliv druhu. Ostatně v době svého působení u státní památkové péče si zamiloval zámek Kynžvart a napsal o něm dodnes velmi ceněnou odbornou monografii s názvem Zámek Kynžvart - historie a přítomnost, která byla vydána v roce 1958 a byla jeho první knižní publikací, odhlédnuto od jeho prozaického díla. Součástí těch zámeckých sbírek tehdy byl i kabinet kuriozit Klemense Lothara Metternicha, asi nejznámějšího majitele Kynžvartského zámku, který, což není tak úplně známo, zřídil první veřejné muzeum v Čechách na tomto zámku.“
Výstřední život
I díky dochovanému filmovému záznamu, který jste zařadili do výstavy k 100. narozeninám Ladislava Fukse, si můžeme i dnes udělat představu o tom, jak byt tohoto spisovatele vypadal. Měl zatemněná okna, často v něm zazněly árie z italských oper, které Ladislav Fuks miloval. Na stěnách byla spousta obrázků a plakátů, bylo tam ohromné množství knih a dalších předmětů a také klec s vycpaným papouškem a umělé květiny. Souvisí to s tvorbou Ladislava Fukse?
„Musím říct, že i ten mrtvý papoušek, i ty neživé květiny a jsou vlastně pro Fuksovo vnímání světa a pro jeho estetiku typické, protože jsou to věci, které nepodléhají diktátu času. Umělé květy neuvadnou, vycpaný papoušek nepotřebuje krmit, nevydává žádný zvuk. Je to statická připomínka čehosi, co bylo. Je to připomínka plynutí času. A to už je jedna z hlavních myšlenek, které hrajeme, se pak věnoval ve své poslední beletristické knize.“
M. D. Rettigová jako vévodkyně?
Tou poslední beletristickou knihou Ladislava Fukse je Vévodkyně a kuchařka. Tady je ukázka z jejího rozhlasového zpracování.
Vévodkyně Sofia La Talli re d'Haygu res-Kevelsberg, v jejímž jménu se obráželi předci z 16. století, ba i z 10., přemýšlela od rozmluvy, k níž došlo v předminulém roce, zda má koupit hotel. Nešlo však jen o hotel, nýbrž o něco ještě mnohem vážnějšího, o muzeum.
O čem je román Vévodkyně a kuchařka?
„Sám Fuks nazval tento román historickou sci-fi, což vlastně je oxymóron, ale do značné míry charakterizuje toto podivuhodné dílo. Obecně bývá vedle prací Milana Kundery tento román řazen k jedním z nejvýznamnějších předzvěstí postmodernismu vůbec v české literatuře. Tento román, vlastně poslední dokončená prozaická Fuksova kniha vyšla v roce jeho 60. narozenin a já bych dokonce řekla, že to je jeho určitá literární závěť. Všeobecně přijímána teze, že hlavní postava románu, vévodkyně Sofie, je určité autorovo alter ego. Sdílí s ním řadu zájmů literárních, uměleckých, zálibu ve výtvarném umění, hudbě, ale i podobný způsob života. Celý román se odehrává na konci 19. století ve Vídni ve společnosti aristokratů, z nichž tedy pochází vévodkyně a která si zve na své večírky a účastní se různých slavností, svateb, pohřbů, hostin této společnosti. Ale zároveň velice výrazně je tam zastoupen i ten středostavovský měšťanský živel, ať už postoje té kuchařky, která mimochodem je v knize českého původu, i když se objevuje až v posledních 100 stranách té knihy, tak tak, jak je popsána a charakterizována v té knize, tak velmi připomíná legendární českou kuchařku a spisovatelku Magdalenu Dobromilu Rettigovou. A tento přístup k těm historickým faktům je v této knize pro Fukse typický. Míchá smyšlené postavy, kterou je třeba ta hlavní postava vévodkyně Sofie, s reálnými žijícími postavami. Například vévodkyně zve do svého salonu a přátelí se s Pavlínou Metternichovou, což byla příbuzná Klemense Metternicha. Velice výrazná postava tehdejší Vídně, která velmi ovlivňovala umělecký a kulturní život. Ale ve jménech postav, které obklopují vévodkyní, je zašifrována i řada jmen Fuksových přátel a známých.“
V souvislosti s jeho nedožitými 100. narozeninami se hodně připomínal citát Ladislava Fukse: „Nejúplněji jsem obsažen jen a jen ve svých knihách. Bude-li je někdo číst za 100 let, nebude ho zajímat, jaký jsem byl já.“ To jsou tedy slova tohoto spisovatele. Ladislav Fuks už za svého života pálil mnohé dokumenty o svém životě. Máte pocit, že se snažil dopředu ovlivnit, jak bude vnímán po své smrti?
„Beze sporu, Ladislav Fuks ještě za svého života začal k nám do literárního archivu předávat své písemnosti a předtím je velice pečlivě třídil. Fotografie například popisoval, ne vždy korektně a správně a materiály, o kterých se domníval, že by neměly být předmětem veřejného zkoumání a které by se neměly dostat do rukou literárním historikům, tak ty ničil.“
Pokud vím, tak Ladislav Fuks ničil hlavně dokumenty, které se týkaly jeho úvah o emigraci po srpnové invazi z roku 1968. Tehdy uvažoval o tom, že by opustil Československo. Nakonec tak neučinil. To zřejmě i kvůli zdravotnímu stavu jeho maminky. Jaké další kapitoly ze svého života chtěl před veřejností utajit?
„Tu další, kterou hodně cenzuroval, byly okolnosti jeho legendárního sňatku, kdy se v první polovině 60. let Ladislav Fuks pokusil jednak zbavit cejchu té své sexuální orientace a jednak přece jenom se dostat z moci tehdejších mocenských orgánů československých. A oženil se v roce 1964 s italskou bohemistkou Juliánou Limity. Ovšem ten sňatek skončil po velice krátké době naprostým krachem. Fukse vlastně uprchl před svojí ženou zpátky do Prahy a skrýval se tady v psychiatrické léčebně několik týdnů. A jeho žena, která vůbec nic netušila, tak posléze tedy dosáhla rozvodu, toho církevního sňatku, ale jejich občanský sňatek vlastně nikdy rozveden nebyl. Proto se někdy říká, že Ladislav Fuks zemřel jako ženatý muž.“
O díle Ladislava Fukse bychom samozřejmě mohli mluvit ještě hodiny. Je něco, co nezaznělo a mělo by to zaznít řekněme v poslední minutě našeho rozhovoru.
„Ladislav Fuks bývá většinou vnímán jako autor knih s temnou až hororovou atmosférou, plnou jaksi morbidních prvků a motivů. Já musím říct, že ale díky jeho vytříbenému stylu, vzdělání, intelektu a také mimořádné schopnosti mít literárně zacházet s prvky groteskna, a to znamená s míšením tragického a směšného. Já osobně oceňuji v jeho knihách jeho humor a považuji třeba Myši Natálie Mooshabrové nebo některé povídky ze souboru Smrt morčete za skutečně nesmírně vtipné texty.“
Říká kurátorka, zástupkyně vedoucího literárního archivu Památníku národního písemnictví Michaela Kuthanová, se kterou jsme mluvili o díle Ladislava Fukse. Díky za rozhovor n a shledanou.
Související
-
České knihy, které musíte znát
Kafka, Čapek, Kundera, Havel – to jsou celosvětově známá jména. Jak je to s dalšími? Nakolik jsou čeští autoři překládaní v zahraničí? Najdete v knihkupectví v Berlíně…
o pořadu
České knihy, které musíte znát
Seriál stanice Českého rozhlasu Radio Prague International přiblíží díla českých spisovatelů, která prostě musíte znát.
