Ve Francii napsal Milan Kundera své nejslavnější dílo Nesnesitelná lehkost bytí a také svůj poslední česky psaný román Nesmrtelnost. A právě těmto dvěma románům se budeme věnovat v dalším díle podcastu Radio Prague International o českých knihách, které musíte znát.
Když v létě roku 2023 ve svých 94 letech zemřel jeden z nejznámějších spisovatelů českého původu všech dob Milan Kundera, ČTK v nekrologu zdůraznila, že jeho život byl plný změn, že z budovatelského lyrika se stal cizelérem románu, ze světel ramp se stáhl do ústraní, od rodné češtiny se uchýlil k francouzštině a také z Brna přes Prahu do Paříže, kde žil od poloviny 70. let minulého století až do své smrti.
ČTĚTE TAKÉ
Nesmrtelnost Milan Kundera napsal na konci 80. let. Tou dobou už byl celosvětově známým autorem, a to hlavně díky dvěma knihám. Díky románu Žert, který jsme už v našem cyklu detailně rozebírali, a také díky Nesnesitelné lehkosti bytí. O nejslavnějším románu Milana Kundery budeme teď mluvit s dramaturgyní, literární redaktorkou a dlouholetou spolupracovnicí Českého rozhlasu Alenou Zemančíkovou, a také s autorem knihy Za poetikou Milana Kundery, s mužem, který se věnuje literární teorii a aktuálně působí na fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy docentem Jakubem Češkou. Dá se opravdu s čistým svědomím říci, že Nesnesitelná lehkost bytí je nejvýznamnějším dílem Milana Kundery?
J.Češka: „Rozhodně ano. Je to nejvýznamnější, nejpřekládanější Kunderův román. Je to román, který má v počtu opakovaných edicí nejvíc vydání. Román byl přeložen do 45 jazyků nebo v současné době už do vícero, bude to nějakých 450 různých edic. Ten rozptyl je obrovský a myslím si, že to je román, který je naprosto klíčový.“
Jak vnímá význam Nesnesitelné lehkosti bytí Alena Zemančíková?
A.Zemančíková: „Je to dílo, ve kterém on už v poměrně ještě mladém středním věku vlastně završil nebo vytvořil svůj vlastní jazyk a vlastní mezinárodně přijatelnou a srozumitelnou poetiku.“
Aniž bychom prozradili všechno, o čem Nesnesitelná lehkost bytí je?
A.Zemančíková: „Když se zeptáte na román Milana Kundery, tak je to opravdu velmi zapeklitá otázka, protože Milan Kundera dost se snažil o to, aby jeho román nešel vyprávět ve smyslu lineárního děje. V těch pozdějších svých textech, ale už i Nesmrtelnosti na to jde tak, že prostě střídá časové roviny a střídá, prokládá to úplně uzavřenými esejistickými pasážemi, které vyprávět nejdou, protože tam jde o myšlenku. Nesnesitelnou lehkost bytí snad ještě jakžtakž vyprávět jde. Tedy pro mě to závisí na tom, v jakém věku. A samozřejmě oba, co jsme se sem dostavili k této debatě, jsme Nesnesitelnou lehkost bytí četli vícekrát, ale záleží na tom, v jakém věku ten román člověk čte. Já, když jsem ho četla naposledy, tak už mě na něm vůbec nepřipadaly zajímavé ty poměry, řekněme rané normalizace, ve kterých ten román začíná. A už jsem ho četla jako příběh o velmi tragické lásce. Teď by možná Milan Kundera řekl, že to je dost kýčovité čtení, ale já si to nemyslím. Dneska při mém dospělém čtení na mě Nesnesitelná lehkost bytí skutečně působí jako román o tragické lásce.“
J.Češka: „To je past ptát se na to, jaký je příběh toho románu. Má pochopitelně taky zakotvení v příbězích lásky, je to Tomáš s Terezou nebo Franz se Sabinou nebo další milenecký poměr Tomáše k Sabině. Ale ten román má své téma vypsán v názvu, ten román se původně měl jmenovat Planeta nezkušenosti. To se nakladateli nelíbilo. Další název byl Nesnesitelná lehkost bytí. Zase to „bytí“ působilo dojmem jisté odtažitosti, teoretičnosti a nějakého kontextu filozofického a tudíž jaksi to téma je opravdu jiné, než je jenom ten příběh. A kdybych to měl jednoduše shrnout, tak je to jistá nostalgičnost a pomíjivost lidského života. Autor Milan Kundera říká, že myslel na Tomáše řadu let. A narodil se z jedné situace, z nějaké situace bezradnosti. Dívat se na zeď protějšího domu a nevědět, co dělat atd. Jakákoliv parafráze románu nakonec vyzní banálně: život žijeme jenom jednou. Nemůžeme ho nějakým způsobem naplánovat. Nemůžeme odevzdat čistopis svého života. V čem tedy ten život máme orientovat, když ho žijeme jenom jednou, a tudíž ten náš skutečný život není skutečný. On se jeví jako přízračný. Proto vlastně to klíčové rčení, ze kterého to vyrůstá - Einmal is keinmal, tedy jednou je jako nikdy. To znamená, náš život je chimérický, když se odehraje jenom jednou.“
Nesnesitelnou lehkost bytí vydal Milan Kundera v roce 1984, tedy devět let po tom, kdy opustil Československo a usadil se ve Francii. Paní Zemančíková už před natáčením zdůrazňovala jeden zajímavý rys tohoto románu, a sice jeho úvahovost, můžete to rozvést?
A.Zemančíková: „Jeho postavy jednají, ale on současně jejich jednání komentuje, uvažuje nad ním, předkládá čtenáři, co si postava myslí, a přitom ta úvahovost není úplně totožná s psychologií těch postav. V tom si myslím, že Kundera je inovativní proti třeba mistrům realismu. Tereza na počátku Nesnesitelné lehkosti bytí čte Tolstého, Annu Kareninu. Anna Karenina je také hodně úvahový román a Tolstoj v té Karenině taky věnuje spoustu stránek tomu, co si která postava, ani ne tak co si myslí, jako co prožívá ve svém nějakém vnitřním světě, ale současně tím vytváří psychologii ještě před Freudem a Jungem, zatímco Kundera nepsychologizuje, ale jako esejizuje. No a v tom je modernější a tím pádem může být stručnější. A je to samozřejmě také náročnější. Není to četba pro každého.“
Film se nepovedl
Když otevřeme česká vydání knihy Milana Kundery, tak hned na začátku najdeme upozornění, že jakékoli adaptace filmové, divadelní, televizní jsou zakázány. Je to reakce na Kunderovi zkušenosti s filmovou verzí Nesnesitelné lehkosti bytí, se kterou byl Milan Kundera, když to řeknu možná eufemisticky, hodně nespokojený?
J.Češka: „Ano, je to tak. Nesnesitelná lehkost bytí, ta filmová adaptace je důvodem, proč Milan Kundera nepovoluje další zpracování. Co k tomu víc říct? Vy jste se ptal na začátku, jaký je obsah románu. A tady vidíme, že filmaři chtějí nějak ten obsah zachovat, ale vlastně o to nejde, obsah je tady pomocná struktura vyprávění. Já si myslím, že se Milan Kundera vyjádřil, že z toho filmu jediné, co je dobré, tak je Janáčkova hudba a Juliette Binoche. Ale i v jednom rozhovoru právě říká, že velmi dobře rozumí matematické proporci uměleckého díla a že ve filmu musíte, když chcete zachovat to literární dílo, tak musíte hodně škrtat, protože jinak ten objem by byl daleko rozsáhlejší. V Žertu se to podařilo. Taky kritizoval ty erotické scény. Mluvil o trapné ponurosti erotických scén v Nesnesitelné lehkosti bytí. Když se v Žertu svléká Helena Zemánková, tak vidíme v záběru Josefa Somra, jak na něj dopadají i ženské svršky. Další věcí je, že ten román taky tematizuje kýč. Ano. A tudíž je otázka, jestli to, co je předmětem toho románu, je něco, co má vizuální podobu, nebo je to narativní. Jak se dá vlastně něco takového natočit? Jak do filmu zařadit autorské vstupy a komentáře? Takže to se jaksi nepovedlo a nepovedlo se předat právě tu atmosféru, o které tu byla řeč.“
A.Zemančíková. „Ten film prostě vůbec neodpovídá smyslu a síle toho románu. A ačkoliv je velmi hvězdně obsazen, a to i na těch pozicích tvůrců. Na scénáři pracoval Jean-Claude Carrière, to je skvělý scénárista. Sven Nykvist, spolupracovník Bergmana, stál za kamerou, a to je skvělý kameraman. Všechno je to dobře postaveno, celý ten tým a ten úmysl, ale ten výsledek je prostě něco jiného, mnohem povrchnějšího a já, když jsem se teď právě u příležitosti Kunderova úmrtí na ten film znovu podívala, tak jsem měla pocit, že je prostě hloupý.“
Nesmrtelnost je ještě psaná česky, ale odehrává se už ve Francii
Po velkém úspěchu této knihy tohoto románu Milan Kundera začal psát další román, a jak se ukáže, nakonec poslední česky psaný román. Nazval ho Nesmrtelnost. Dokončil ho v roce 1988, ale tou dobou byl v Československu stále zakázaným autorem, takže v jeho rodné zemi tento román vyjít nemohl. Nesmrtelnost tak vyšla poprvé až v roce 1990 ve francouzském překladu a během jeho vzniku Milan Kundera stále ještě upravoval původní český rukopis. U Kunderových románů je to těžká otázka, ale přesto zkusme říci, o čem Nesmrtelnost je.
J.Češka: „To ještě těžší otázka, než o čem je Nesnesitelná lehkost bytí. Protože Nesmrtelnost je o jednoduše o nesmrtelnosti. Jednoduše ano. Spíš bych mluvil o tom, čím se liší třeba od předchozích románů? Najednou tam nemáme žádnou českou reálii a víme, že ještě v polovině 70. let Milan Kundera říká, že si nedovede představit, že by napsal román z francouzského prostředí. Tady najednou máme pařížskou rodinu. Agnes, Paul, dcera Brigita, sestra Laura atd. To znamená to vnitřní ohnisko je zaměřeno do nitra Francie. Je to meditativní román o psaní románů a tedy jediným příběhem tohoto románu je, jak Milan Kundera píše román. Autor poslouchá ráno rádio, rozhlasovou stanicí a v polospánku se mu to odívá v nějaké jaksi bizarní výjevy, ale slyší tam taky zprávu, která ho probudí, to je zpráva o dívce, která si sedne zády, proti proudu dálnice a způsobí hromadnou autonehodu. A pak beze slova vstane a odchází. To je něco, co vlastně se stává vlastně nějakým klíčem, nějakým těžištěm toho románu, kolem kterého se vystaví celý příběh.“
A.Zemančíková: „Já nejsem z profese literární vědec a moje úvahy nad Kunderou jsou trošku jako jiné a možná víc se ubírám cestou ztotožnění se s těmi postavami a třeba i potom s Kunderou polemizuji jako čtenář. Já bych řekla, že ten román, který se jmenuje Nesmrtelnost, je do značné míry i o tom, co je opakem nesmrtelnosti, to jest o smrti, o strachu ze smrti, o strachu ze zániku, ať už díla nebo života. Kunderovi jde myslím o obojí, ale jinak v zásadě vcelku jeho díla literárního to bude hodně o úzkosti ze zániku uměleckého díla. To v té Nesmrtelnosti čtu do značné míry. Proto si myslím, že tam je postava velikého Goetha, básníka, v Německu ho čtou povinně, ale Milan Kundera chodil na gymnázium ještě v Československu a posléze žil a psal ve Francii. Kdo četl Goetha v socialistickém Československu? Kdo ho čte ve Francii, kde mají ty své velké klasiky? To myslím není náhoda, že tam vystupuje zrovna Goethe, a ne třeba velký francouzský klasik atd. Čili ta úzkost z konečnosti, ze ztráty, ze smrti uměleckého díla je docela, řekla bych, velké téma toho románu.“
Pan docent se zmínil o tom, že v Nesmrtelnosti poprvé v románech Milana Kundery chybí vazby na Československo. Nevystupují tam Češi, není tam téma emigrace. Máte pocit, že to byl přirozený posun, že se Milan Kundera natolik sžil s francouzskou společností, nebo se tím cíleně chtěl víc přiblížit francouzským nebo obecně nečeským čtenářům?
J.Češka: „Těžko říci. To budou nějaké hypotézy nebo pokusy to vysvětlit, ale je to opravdu změna kurzu. Navíc je potřeba si uvědomit, že po vydání Nesnesitelné lehkosti bytí se Milan Kundera opravdu stane světovou celebritou. A vlastně v roce 84 má poslední televizní vystoupení v pořadu Bernarda Pivota Apostrophes, vidíte Kunderu v nejlepším. Pak získá zkušenost i s tím, že mu vyjde ve Spojených státech rozhovor s ním, on to nepoznává to, co řekl. Takže už začne být obezřetnější, komu dá svolení a komu rozhovor poskytne. Říká, tak mi to potom pošlete a opatříme to mým copyrightem atd. Ale to nevysvětluje to téma, proč se změní ta česká tematika za francouzskou.“
A.Zemančíková: „Zase je to taková uhlířská interpretace, ale já bych řekla, že to téma úzkosti ze zániku uměleckého díla se dá lépe předvést na větším umění, větší kultuře, než je ta naše malá česká. Milan Kundera o tomto taky něco věděl, protože přece ve svém slavném projevu na sjezdu spisovatelů klade otázku, jestli jsme úplně udělali dobře, že jsme si řekli, že česká kultura bude česky psaná a že nechceme být součástí té mnohem větší, vlivnější, mocnější německé. Čili máme nějaké důkazy nebo indicie, alespoň, protože on o těchto věcech uvažoval, tak na té velké kultuře francouzské, kde žijí ti intelektuálové, kteří mají ve společnosti nějakou váhu. To jsou teda ty mužské postavy současné linie. No a potom si v té druhé linii jde do zase jiných velkých kultur, do americké pro Hemingwaye a do té teda německé pro toho Goetha. Čili myslím si, že kdyby, jak říkám, je to uhlířská interpretace, ale kdyby se u nás dál žilo svobodně a Milan Kundera mohl klidně dál žít v Brně nebo v Praze, učit na FAMU a jezdit pohostinsky přednášet na francouzské univerzity, že by možná tu Nesmrtelnost taky napsal, ale takhle. Protože prostě toto jeho téma úplně nerezonuje v české společnosti. To je jedna věc. A pak jsem ještě chtěla trošičku rozvinout to, o čem jseme mluvili předtím, o úzkosti ze zmizení, o obavě o osud uměleckého díla. On je pověstný tím, o čem kolega Češka už mluvil, jak úzkostlivě nechce dávat rozhovory, anebo když už, tak je velmi pečlivě autorizuje. Děsí se z toho, že se nepoznává. Známe ale spoustu jeho stejně velikých literárních současníků, kterým je toto úplně jedno. Vůbec na tom nelpí a vůbec nemají pocit, že by je to muselo poškodit, že by se tím ztratili pro literární svět. Že by to nějak jejich literaturu zničilo… Ne, je jim to prostě fuk. Klidně ty rozhovory dávají, autorizují je ledabyle a jdou dál. Čili je vidět, že u Milana Kundery to není objektivní situace ale svého druhu obsese.“
O Nesmrtelnosti i Nesnesitelné lehkosti bytí bychom samozřejmě mohli mluvit dlouhé hodiny. Kdybychom to měli shrnout. Paní Zemančíková, proč stojí zato si oba tyto Kunderovy romány přečíst?
A.Zemančíková: „No, je to úchvatná literatura. Je to opravdu zážitek. Prostě číst Kunderu je zážitek. Není to snadné myšlenkově, ale je to nádherně napsáno. Takže se to čte dobře. Ne, nemusí se tím člověk klestit a nemusí se vracet v dlouhých větách. Tak jako když v nějakých těch experimentálních textech si člověk musí dát ukazováček na podmět a teď si najít ten přísudek a znova se podívat, jak ta věta vlastně vypadá. Takto Milan Kundera vůbec nepíše. On s jazykem tolik neexperimentuje. Jeho dobrodružství spočívá v myšlenkách a v tom vyprávění. A to je prostě báječná činnost, která v žádném případě není ani planou výplní, natožpak ztrátou času. A je to, i když si myslím, že dílo Milana Kundery je, k tomu jsme se nedostali a nebylo to ani tématem, ale je trošku obrazem doby, která minula. Je to prostě velký autor 20. století, k 21. století už toho tolik nepřidává, ale chceme-li se něco dozvědět o 20. století, jeho myšlenkových proudech, jeho životním pocitu, tak číst Kunderu je opravdu nejvýše hodno doporučení a je to prostě k nezaplacení.“
Pane docente, doplnil byste další důvody, proč si přečíst Kunderovy poslední česky psané romány?
J:Češka: „Co víc říci? Prostě je to ten velký autor 20. století. Ten román bývá kolikrát řazen do mezi nejvýznamnější romány 20. století a dá se říct, že člověk se v něm dozvídá víc, než by mohl čekat, a to i po opakovaném čtení. Je to úchvatná četba, která má nějaký svůj rytmus, svůj čas a tak dál. Tak myslím, že je potřeba to čísti. Když to člověk stihne ve 20, tak to bude číst jinak, než to bude číst i ve 40. A že vlastně ten román má i nějakou iniciační strukturu. Rozhodně čtenář, který si to přečte, tak velmi záhy zjistí, že neprohloupil.“
Související
-
České knihy, které musíte znát
Kafka, Čapek, Kundera, Havel – to jsou celosvětově známá jména. Jak je to s dalšími? Nakolik jsou čeští autoři překládaní v zahraničí?
o pořadu
České knihy, které musíte znát
Seriál stanice Českého rozhlasu Radio Prague International přiblíží díla českých spisovatelů, která prostě musíte znát.
