39) Franz Kafka: Zámek

„Bylo už pozdě večer. Když k dorazil na místo, vesnice ležela pod hlubokým sněhem. Zámecké návrší nebylo vidět, obklopovala jej mlha a tma. Tento pomezní kraj mezi samotou a společenstvím jsem překročil jen krajně zřídka. Usídlil jsem se v něm dokonce víc než v samotné samotě.“

Takto začíná rozhlasové zpracování zámku, které v roce 2006 nahrál Český rozhlas v režii Dimitrije Dudíka. V hlavní roli zeměměřiče K. účinkoval Vladimír Dlouhý. My si o posledním románu Franze Kafky budeme povídat s doktorkou Jindrou Broukalovou z katedry germanistiky Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. A také s publicistou, šéfredaktorem časopisu Přítomnost, komentátorem týdeníku Euro a bývalým šéfredaktorem Českého rozhlasu Vltava Petrem Fischerem. Pokud někdo Zámek nečetl, o čem je? Samozřejmě, aniž bychom prozradili úplně všechno.

Franz Kafka|Foto: public domain

J.Broukalová: Zámek je román o příchodu cizince do prostředí, které vůbec nezná. Ten cizinec je zeměměřič. O jeho minulosti téměř vůbec nic nevíme, nebo dá se říct, že nevíme vůbec nic. Na začátku se zmiňuje o tom, že opustil dítě a ženu, ale potom navazuje vztah s Friedou, chce se s ní oženit. Čili je to příchod cizího člověka do prostředí, které vůbec nezná. Je to vesnické, archaické prostředí. Je to příchod v noci do vesnice, která leží pod hlubokým sněhem. A tento cizinec se snaží navázat kontakt se Zámkem, s jeho úřednictvem, a přestože vyvíjí velkou snahu, tak se mu to nepodaří. Ten román je fragment, takže má otevřený konec.

Zámek má otevřený konec. Franz Kafka ho nedokončil. Ale my díky příteli Franze Kafky Maxovi Brodovi možná tušíme, jaký konec autor zamýšlel. Petře Fischere.

P.Fischer:  Já myslím, že to úplně není podstatné. Kdybychom se vrátit k tomu textu a k té otázce, kterou jste položil, totiž o čem to vlastně pojednává. Přichází cizinec, snaží se porozumět nějakému světu a vlastně se v něm zabydlet. A ten román je to o tom, že je to nemožné.

A opravdu ten chybějící konec není podstatný?

J.Broukalová: Já si myslím, že možná ta otevřenost, i ta fragmentárnost, že naopak ještě přispívá k modernosti toho románu, protože třeba jiný, velký, i když méně známý autor, moderní, Robert Musil říká, že moderní člověk je člověk vášnivého fragmentu. No, asi můžeme prozradit, že podle Maxe Broda ten umírající zeměměřič K. na smrtelné posteli má získat povolení zámku k pobytu. Jinak ten román se odehrává během šesti dnů, ale jaksi v tom, co vypravují obyvatelé vesnice K., tak je pokryt daleko delší časový úsek.

K. se snaží o něco, co není možné

Franz Kafka psal zámek v době, kdy se už léčil s tuberkulózou. Odráží se to v tom jeho posledním románu?

Foto: H.-P.Haack, Wikimedia Commons, public domain

P.Fischer: Ta kniha vyšla v roce 1922. Je to vlastně dva roky před jeho smrtí, Kafka už je nemocen, ale já bych to tam pořád do toho nevkládal, protože Zámek, pokud ho má mít smysl ho dneska číst, tak ho musíme číst jako lidé, kteří žijí teď. Možná s vědomím nějakého Kafkova života, pohnutého osudu, ale i vztahu k psaní. Ale já myslím, že vlastně se to dá číst i bez toho, že pokud člověk ví, jak to číst, jsou tam určité náznaky, pokud známe toho Kafku trochu v tom, že je tam, řekněme, transcendentální mystická rovina, může to být velká metafora toho, jak se zabydlet ve světě a jak odejít tam, kde budeme žít věčně. Klidně se to tak dá číst, samozřejmě. Číst to s vědomím toho života v současné době, Kafku si tam nepromítat a klidně to číst jako nějaký souboj s byrokracií. Proč ne, když to někdo tak bude chtít číst. Je to jedna z těch možných rovin, ale také je tam hezká scéna v té hospodě, kde on se tam pomiluje s Friedou, do které se zamiluje, a tam v té pasáži probíhají docela zásadní rozhovory. Této pasáži se věnovalo i dost českých literárních teoretiků a tam padne taková věta, že K. se snaží o něco, co je nemožné, a přesto to dělá. A to je vlastně možná metafora lidského života. Snažíme se o nemožné, to znamená přežít sami sebe, v jistém smyslu. Děláme to pořád, i když je to nemožné. A to je myslím jako hezké rámování Kafky. Tímto způsobem se s tím můžou vypořádat i středoškolští studenti.

Petr Fischer mluvil o tom, že se Zámek dá číst různě. Jak ho čte Jindra Broukalová?

'Zámek'|Foto: Vintage Books/Random House, New York

J.Broukalová: Souhlasím s tím, že tento román se dá číst různě. Určitě je možné ho interpretovat i autobiograficky. Franz Kafka ho píše v roce 1922, začíná v lednu, v srpnu práci ukončí a nechává román být fragmentem. A to je doba, kdy už je vážně nemocný, má tuberkulózu, tak zároveň je to doba, kdy prožívá vztah k Mileně Jesenské, takové ty nejvážnější a nejvášnivější momenty toho vztahu už má za sebou. Někteří interpreti říkají, že vliv Mileny Jesenské je v té postavě Friedy. Jinak určitě souhlasím s Petrem Fischerem, že interpretací je tady nepřeberné množství. Je to dáno už také tím, že vlastně to centrum významu a mocenské centrum, ten Zámek, my o něm vůbec nic nevíme. I to je prázdné místo, do kterého každý si může něco interpretovat. Můžeme třeba číst tento román jako román o čekání, protože K. čeká na to, až se bude moct nějak dostat do zámku nebo dostat se aspoň ke Klammovi, k úředníkovi ze zámku. Ale například čekají i ženy. Hostinská z hostince U mostu, která kdysi snad byla Klammovou milenkou, stále čeká. Čekala na to, že jí Klamm k sobě ještě zavolá. Čeká i rodina Barnabáše, která byla zavržena. No a čekání, to je velmi zásadní moment lidské existence. Píše o tom například i filozof Nietzsche, kterého Kafka četl. Franz Kafka někdy bývá srovnáván s Beckettem. Asi každý aspoň zná název nejslavnějšího Beckettova dramatu Čekání na Godota. Takže Zámek je také například román o čekání. Ale je to také určitě i souboj člověka s byrokracií, s mocí.

Proces nebo Zámek?

Zámek možná mnohdy v Kafkově díle zůstává ve stínu Procesu. Paní doktorko, je to oprávněné?

Komiksové zpracování románu Zámek|Foto repro: David Zane Mairowitz, Jaromír 99, 'Zámek'/Labyrint

J.Broukalová: Já si myslím, že to oprávněné není, že je to mimořádně zajímavý text, který je psán pro moderního člověka. A má mu stále co říci. Proces má asi výhodu pro čtenáře v tom, že je snáze uchopitelný, má takový jasný začátek. Když si dnes koupíme Kafkův román Zámek, tak jako první máme scénu, kdy K. v noci přichází do vesnice, nebo ještě než tam přijde, stojí na mostě, dívá se před sebe. Nic nenaznačuje v té temnotě, že někde nahoře je velký zámek a on se rozhodne, vejde do vesnice, přijde do hostince. Tam je hostinský jeho pozdním příchodem velmi zmaten. Všechny pokoje má obsazeny a vykáže mu místo na slamníku přímo v tom lokálu. Ale v lednu 1922 Franz Kafka napsal jiný začátek, který tedy dnes je pokládán za fragment, respektive Max Brod, když ten román připravoval pro první vydání, tak zvolil ten začátek, o kterém jsem mluvila, ale ten původní začátek má název Knížecí pokoj a tam naopak hostinský je připraven na příjezd K. a dá mu ten nejlepší pokoj. K. je zase zaskočen tím, že hostinský je připraven. Hostinský nejprve tvrdí, že je to normální, že přece on jako hostinský musí být připraven na příchod hostů. Pak ale se ukáže, že vlastně o něm ví celá vesnice. Ale to jsem trochu odbočila z té otázky.

Foto: Odeon

Také se vedou diskuse v odborné literatuře o tom, proč vůbec K. do té vesnice přichází. A nabízí se také výklad, že on vyzývá ten Zámek, tu zámeckou byrokracii na nějaký souboj. Ostatně to naznačuje i ta první kapitola v té redakci, v jaké dnes mi Zámek čteme, kdy poté, co tedy skutečně telefonicky Zámek potvrdí, že zeměměřiče čeká, tak K. si říká, na jednu stranu to je dobře, na druhou stranu to není dobře. Asi mě ta zámecká byrokracie podceňuje, a proto tedy ten boj přijímá. Takže ten začátek je takový trochu nejasný.

O tom otevřeném konci jsme už mluvili. Máme velký protiklad toho zdánlivě na první pohled archaického světa zasněžené vesnice, kde se jezdí na saních, předmoderního světa. I když tu máme telefon a vysoce aktuální a moderní obsah. Možná také svou roli může hrát i délka, že je to přes tu nedokončenost nejdelší románový fragment, který Franz Kafka napsal.

Petr Fischer: Možná je to jenom optický klam, že ten Proces přitahuje víc pozornosti, respektive že Zámek je upozaďován. Já bych připomněl velmi časté filmové verze a teď bych se nechtěl úplně blamovat, ale já osobně jsem viděl asi tři různé verze Zámku od Michaela Hanekeho, od Rudolfa Noelteho. Ten třetí byl od ruského režiséra Balabanova.

Zkrátka režiséři se k tomu vrací. Zatímco u toho Procesu si myslím, že těch, že těch verzí tolik není. Možná, že je to jinak, ale někdo si to ověří. Já si zase pamatuji na tu verzi Orsona Wellse, která mně přijde, že vlastně trošku on jakoby vykostil ten Proces. Protože on se věnuje tomu právnímu půdorysu, to je nějaké obvinění a toto mu čili jenom té jedné vrstvy. Ale v tom Zámku je právě hezky vidět, jak ten román je otevřený k interpretaci každé té době. Ten Noelteho film z roku 68 vyhrál filmový festival v Benátkách. Haneke točil, myslím v roce 1997, čili je to o celých 20 let a každý k tomu přistupuje jako k odlišným způsobem a z každého toho filmu jde trochu jiná, i když vlastně ta mrazivost tam je pořád jako atmosféra v tom 68 je to úplně beznadějný. To je prostě takový opravdu člověk jako má pocit, že svět zamrzlé hodně brzy a že bude konec světa nebo něco takového. A u toho Hanekeho už je to jinak. Tam už se věnuje těm morálním konfliktům a k tomu, kam se vlastně můžeme v tom životě dostat. A ten cizinec je taky motiv, který, znamená, že někdo přijde, kdo nějakým způsobem zpochybňujete naše struktury. Ti lidi v té vesnici vlastně vypadají, že fungují dobře, že jsou jakoby naprogramovaní tím Zámkem. Jenomže tam přijde někdo, kdo ten program ještě v sobě nemá, ale nakonec je přijat. A teď ta otázka, pokud se vrátíme k tomu nepřiznanému konci, proč už se stal součástí té struktury, už je dobře naprogramován tím to, tím aparátem, který tam vlastně celou tu vesnici ovládá, už není cizinec? Ano, to jsou všechno otázky, které tam zůstaly a určitě budou zůstávat a přitahovat třeba i další režiséry. Daleko víc možná než ten Proces, který je hodně metafyzický. Tam jsou těžké otázky, které se ve filmu velmi těžko zobrazují.

Film 'Zámek' od Rudolfa Noelteho|Foto: Cinema Service

Kafkův přesný, věcný styl

Franz Kafka napsal zámek stejně jako své další romány v němčině. V čem je specifický styl, jakým Franz Kafka psal?

J.Broukalová: Je známý takovým věcným stylem. Píše velmi přesně. Jsou tam určité vlivy pražské němčiny, ale poměrně malé. Například to, jak používá výraz trotzdem. Vyjadřoval se velice přesně. Zajímavé také je, že on uměl velmi dobře česky i znal českou literaturu. To bych také připomněla. Ještě k tomu Zámku bych řekla, že třeba on upíná své naděje k úředníkovi, který se jmenuje Klamm. To je tedy originál toho německého jména, píše se to s dvěma m. Hodně se spekuluje v sekundární literatuře o tom, že je to vlastně narážka, která nás může vést k tomu, jak Kafka ten Zámek pojímá. Je české slovo klam? Může být ten Zámek něco takového klamavého, co si K. i ostatní představují jinak? Je to německé slovo. Klamm má svůj význam, dokonce několik významů. Může to znamenat lehce zavlhlý, toto přídavné jméno se používá také ve spojení s prsty klamme Finger jako zkřehlé neobratné prsty a potom i s finančními prostředky klamme Finanzmittel, to znamená nedostatečné finanční prostředky.

Romány Franze Kafky vyšly až po autorově smrti. Kdy přišel ten zlom, kdy se stal Kafka tak populárním a vlivným autorem vlastně na celém světě?

Rukopis Procesu od Franze Kafky|Foto: Pavel Polák, Český rozhlas

P.Fischer: Já myslím, že to jsou 60. léta, kdy vznikl dojem, že jsme objevili autora, který předpověděl náladu té doby, řekněme nějakou existenciální krizi, úzkost, absurditu, prostě všechny ty věci se najednou v tom Kafkově díle začali hledat. Já bych jenom udělal krátkou poznámku k té němčině. Mě fascinovalo a fascinuje, a nejsem germanista, ale německy jsem se učil dlouho a čtu v němčině. Mě tedy fascinuje ta preciznost a přesnost, téměř strojová dokonalost. A to myslím není náhoda, to je prostě ten Kafkův způsob, on tím do velké míry předvádí svět, ve kterém žijeme. Když se ten stroj porouchá, tak se dějou věci… Myslím, že to je ta jedna z těch cest, jak ke Kafkovi přistupovat a je to ta cesta, kterou otevírá ten jazyk sám.

J.Broukalová: S tím bych určitě souhlasila. Samozřejmě pro Kafku je typické to, čemu třeba Martin Walser říká jeho cikcak styl, že když se o něčem uvažuje, tak nejprve se rozvine úvaha, která vede jedním směrem. A když už si čtenář myslí ano, tak takto to je, tak se řekne ale ne, vždyť ono to může být i naopak. A zase logické důvody. Určitě tady má vliv, myslím, Kafkovo právní myšlení. No a samozřejmě také se uvádí i talmudistická tradice, ale i tradice antické filozofie, různé aporie o tom, že želva nemůže dohonit Achilla apod. A ta věcnost, přesnost, to pan Petr Fischer řekl velice přesně.

Už jsem říkal, že v roce 2024 si připomínáme 100 let od smrti Franze Kafky. Proč jsou i po těch 100 letech jeho knihy zajímavé? Proč bychom i potom, více než století od jejich vzniku měli znát tyto knihy? Měli znát třeba konkrétně Kafkův Zámek?

J.Broukalová: Já myslím, že je to kvůli tomu autorovu poselství, které je stále aktuální, i kvůli tomu, že se nám v této knize otevírá svět, který je na jedné straně jiný a může nás odvést, jak tady bylo také správně řečeno, od těch každodenních, někdy trochu malicherných problémů, ale zároveň, že tento svět souvisí s tím naším světem, může pro nás být i určitým varováním. Ale pokud se pokusíme ten román trochu pochopit nebo já bych spíš řekla a zamyslet se nad těmi problémy, které v něm jsou, tak nám může i pomoci ten náš svět zvládat.

Socha Franze Kafky od Jaroslava Róny|Foto: Milena M. Marešová, Český rozhlas

P.Fischer:, Tak to je otázka velmi komplexní a složitá. Ale já bych řekl, asi jako každá jiná kniha, která umožňuje to zjinačování nás samotných a Kafka to dělá velmi silným způsobem. Prostě propadnout se do Kafky znamená zažít něco, co nežijete vůbec s žádným jiným autorem, protože ten způsob, jak vás jako zjinačuje a zpracovává jako čtenáře, je prostě naprosto originální. Zvláštní, specifický, tajemný, mystický, prostě všechny tyto roviny tam jsou. No a kdo rád dělá na sobě experimenty a trošku se znejisťuje tom světě, což vlastně potom umožňuje hledat nové cesty v životě, tak pak je pro něj Kafka úplně ideální autor.