Před listopadem 1989 ji nevzali na vysokou školu. Po pádu komunistického režimu vystudovala angličtinu a češtinu na Ostravské univerzitě a živila se jako překladatelka a učitelka. Teprve ve svých 50 letech vydala svůj první román a během několika následujících let se zařadila mezi nejúspěšnější české spisovatele současnosti. Její knihy patří mezi nejprodávanější i nejpůjčovanější tituly v Česku a dočkali se také už desítek překladů do cizích jazyků.
A s kým jiným bychom o knihách Aleny Mornštajnové mohli mluvit, než se samotnou autorkou?
Když se vás novináři ptají, jestli ty poslední roky a ten spisovatelský úspěch je pro vás splněním snů, tak obvykle odpovídáte, že to není splnění snů, ale splnění cíle. Že když má člověk sen, tak o tom jenom sní, ale když má cíl, tak pro to něco dělá. Co všechno jste dělala pro to, abyste se stala spisovatelkou?
„Když to tak vezmu, tak já jsem vlastně všechno, co jsem v životě dělala, tak nějakým způsobem směřovalo k tomu, abych jednou mohla psát. Takže i to, že jsem učila na škole, bylo součástí té cesty, protože já jsem se rozhodla vystudovat jazyky. To z toho obyčejného důvodu, že před revolucí, před rokem 1989, u nás nebyly žádné kurzy tvůrčího psaní a mě vůbec nenapadlo, jakou školu by měl vystudovat někdo, kdo chce psát knihy. Tak jsem se rozhodla, že vystuduju jazyky, budu překládat a na tom překládání uvidím, jak se ty knihy píší. Ta cesta byla daleko složitější, ale nakonec se ukázalo, že když jsem jazyky vystudovala, tak jsem je vlastně studovala při zaměstnání a tím zaměstnáním bylo právě učení. Takže k tomu učení jsem se dostala nějakým způsobem oklikou. Ale zjistila jsem, že to bylo i pro mé budoucí spisovatelské povolání přínosné, protože teď pro mě není problém stoupnout si na besedě před lidi a povídat jim o svých knihách a povídat se s nimi. Někteří spisovatelé, protože spisovatelé jsou většinou introvertní, tak s tím trošku problémy mají. No a to překladatelství, sice se ukázalo, že to není až tak dobrá cesta ke psaní. Samozřejmě rozšíří vám to slovní zásobu, naučí vás to postavit větu. Ale na druhou stranu jsem zjistila, že když píšu, tak nemůžu zároveň překládat, protože ta kniha, kterou bych překládala, by se mi propisovala do toho mého vlastního psaní. A já si myslím, že každý spisovatel chce jít svou vlastní cestou. A je pravda, že jsem sice vydala první knihu v padesáti, ale já jsem začala psát dávno, dávno před tím. Já jsem začala psát v roce 2000 a trvalo vlastně třináct let, než ta moje první kniha vyšla.“
Jaký to byl pocit po těch třinácti letech, když konečně vyšla?
„Měla jsem samozřejmě radost, jak jinak. Bylo to takové završení té mé práce. Ale v té době já už jsem měla rozpracovanou další knihu, takže vlastně to bylo takový stupínek na té mé cestě k psaní.“
První román Aleny Monštajnové Slepá mapa se dočkal také rozhlasové verze. V roce 2023 jako četbu na pokračování v českém rozhlase Ostrava natočil režisér Tomáš Soldán. Účinku je Petra Kocmanová.
Jmenuji se Anežka. Moje maminka je Alžběta, babička se jmenovala Ana a dědeček Antonín. Lidé přicházejí na svět z různých důvodů. Z lásky, náhodou nebo omylem. Já jsem se narodila kvůli bytu. Moje maminka byla rázná žena, nikdy nepochybovala, že všechno, co dělá, je správné a nad svými rozhodnutími některá dlouze nepřemýšlela.
Tolik ukázka z prvního románu Aleny Mornštajnové Slepá mapa
Vy jste říkala, že v době, kdy tahle kniha vyšla, jste v hlavě měla už další příběhy. Obrovským zlomem ve vaší kariéře byl v pořadí třetí román nazvaný Hana a ten se stal bestsellerem. Přemýšlela jste zpětně o tom, proč právě Hana takhle zafungovala?
„Možná, že to bylo tím, že to skutečně byla taková moje trošku osobní kniha, protože to je kniha z mého rodného města. Já vím, že se o té knize někdy mluví jako o knize o holokaustu, ale mě to trošku vadí. Z toho důvodu, že pro mě hlavním motivem, proč tu knihu napsat, byla tyfová epidemie a hlavně i ten příběh o sžívání dvou odlišných žen. A ten holokaust se mi do toho přimotal tak nějak cestou během rešeršování, kdy jsem vlastně zjistila, že i v našem městě žila židovská komunita, která zmizela a když píšu o svém městě a píšu o lidech, kteří nějakým způsobem byli poznamenáni tyfovou epidemií, tak bych měla připomenout i ty lidi, kteří z města jednoho dne odešli a už se vlastně nikdy nevrátili. Jakoby se nad nimi zavřela voda, to město na ně zapomnělo.“
Do jaké míry Hana vychází z rešerší a z reálných událostí, ať už v té rovině epidemie tyfu nebo v té rovině holokaustu?
„Samozřejmě, co se týká historických událostí, co se týká třeba geografických událostí, tak to je, doufám, přesné a pravdivé. I ty události, jak je popisují ve městě, by měly odpovídat pravdě, protože jsem vycházela ze vzpomínek jednoho přeživšího, který to velice podrobně vylíčil. Každý si to může dohledat, je to pan Michael Honey, a pod tím jménem tam je asi osmihodinové, velice detailní vyprávění. Použila jsem i některé motivy životu lidí, kteří to prostě zažili. Tam nebylo potřeba si cokoliv vymýšlet, protože když jsem poslouchala vzpomínky přeživší holokaustu, tak o ní samozřejmě velice detailně o tom vyprávěli. Takže to, co se dělalo třeba v koncentračních táborech, nebo jak ti lidé žili po návratu z koncentračních táborů a co prožívali, to tam oni všichni detailně popisovali. Takže dá se říct, že já jsem si jenom vymyslela ty hlavní postavy. Už jsem je i pojmenovala po skutečných postavách, což byly dcery předsedy židovské obce ve Valašském Meziříčí, které zahynuly v Osvětimi jako malé holčičky. A já jsem je symbolicky, alespoň těmi jmény chtěla připomenout. A to, co jsem jim připsala, ty osudy, tak to se prostě někomu stalo jenom někomu úplně jinému.“
Nejen v Haně, ale i v dalších románech píšete o spoustě utrpení. Přitom, kdykoliv, když mluvíte v rozhorech o svém životě, tak to působí idylicky. Kde se to utrpení ve vašich knihách bere?
„Já si myslím, že každý v životě zažívá těžké chvíle a samozřejmě záleží na tom, jak se k tomu životu postaví. Vy můžete v tom svém životě vidět to dobré anebo to špatné. Já jsem se vědomě rozhodla, že můj život bude šťastný a to znamená, že se nepiplám v tom špatném, ale snažím se i to špatné vždy nějakým způsobem vzít si z toho to dobré. A nejenom omluvit o tom dobrém, ale opravdu to tak i cítit. To znamená, že do jisté míry věřím tomu, že štěstí a vůbec spokojenost v životě je otázka nějaké práce a nějakého vědomého rozhodnutí, ale to neznamená, že to špatné okolo sebe nevidím. Když se ale podíváte na mé knihy, tak ti hrdinové v těch knihách opravdu se snaží vybudovat si ten šťastný život. S těmi překážkami prostě bojují.“
O inspiraci pro vaše knihy se hodně psalo, hodně mluvilo v loňském roce. Po vydání vašeho posledního románu Les v domě výtvarnice Toybox měla pocit, že jste se inspirovala jejím příběhem. Vy i váš nakladatel jste to rozhodně odmítali. Vy jste mluvila o tom, že jste se inspirovala třeba sexuologa pana Weisse. Hodně se tomu věnovala média. Jak těžké je něco takového pro spisovatele? Vy jste v září pro Mladou frontu dnes řekla, že po téhle zkušenosti už asi nikdy nebudete psát tak svobodně jako dosud. Je to tak?
„Já musím na obranu paní Toybox říct, že to nebyla její myšlenka, její nápad, že ji tu myšlenku vnukla paní Eva Klíčová.“
Která o tom potom napsala článek.
„Samozřejmě. Já jenom chci říct, že já se v tomto směru paní Toybox zastávám. Samozřejmě, že to bylo velice nepříjemné, ale podle svého životního pravidla, že co vás nezabije, to vás posílí, jsem se rozhodla, že i z toho si vezmu nějaké ponaučení, ale musím to prostě hodit z hlavu. Takže samozřejmě, že to nebylo hned. Nějakou dobu jsem to musela zpracovávat. Samozřejmě mě to mrzelo, protože každá nespravedlnost vás mrzí. S pomluvou se velice těžko bojuje. V podstatě proti ní nejsou žádné zbraně. Ale je to už rok a já už tomu nechci věnovat další myšlenky nebo další část svého života. Takže jsem se z toho poučila, viděla jsem, kdo jsou mí přátelé, pochopila jsem, že ne všichni lidé mě musí mít rádi a jdu dál.“
Vy jste sama mluvila o tom, že jste si jako malá představovala práci spisovatelky a že ta realita je výrazně odlišná oproti těm představám. V čem se nejvíc liší?
„ Já jsem si myslela, že když si sednu k počítači a začnu psát, tak prostě ty nápady a věty začnou plynout a že to krásně půjde. Do jisté míry to tak je u dětských knížek. Můžete popustit uzdu fantazii a můžete se rozběhnout všemi směry. Což neznamená, že nemusíte rešeršovat, protože i tam se samozřejmě některé věci ověřují a rešeršují. Ale já do svých dospěláckých knih chci vložit trošku něco víc. Já chci, aby byly odrazem skutečného života a aby ty postavy, které vytvářím, byly živoucí. To znamená, nikdo z nás není jen dobrý nebo špatný. Takže opravdu nad tím musím hodně přemýšlet. A když píšu, tak já do těch postav svým způsobem vstupuju. Snažím se dívat na svět pohledem jejich očí, jejíma zkušenostmi a tím, co prožili. Ono to někdy není tak úplně lehké. A samozřejmě, že spousta věcí se musí rešeršovat, ověřovat. Takže snažím se, aby ty věty, které píšu, byly plynulé, aby se to dobře četlo a přitom, aby nebyly banální nebo hloupé. Takže já opravdu nad těma knihama strávím poměrně dost času a snažím se, aby ty knihy byly dobré.“
Vy jste se zmínila o tom, že píšete i dětské knížky. Kde se tohle vzalo? Proč jste začala psát i pro děti?
„Je pravda, že jsem dětské knihy nikdy neplánovala, ale když jsem psala knihu Hana, tak jsem si tak trošku pokazila spaní. V noci jsem se prostě zbudila a nad tím, co jsem si během dne přečetla, jsem začala přemýšlet. Honila se mi to hlavou. A po nějaké době jsem si říkala, tak to nemůžu takhle dělat, nemůžu přemýšlet nad těmi negativními věcmi. Musím prostě v noci přemýšlet, když se zbudím, nad něčím pěkným. A co je hezčího, než návrat do dětství? Během těch bezesných nocí vymyslela knížku o Strašidelku Strášovi a když jsem dopsala Hanu, tak jsem ten příběh potom napsala nebo hodila jsem to na papír nebo do počítače. A zjistila jsem, že to je vlastně skvělá psychoterapie, že skutečně mě ty myšlenky to odvádí do takového lepšího, hezčího světa.“
I dětské knihy Aleny Mornštajnové se dočkali audioverzí, mohli je slyšet i posluchači Českého rozhlasu v rozhlasovém večerníčku, tedy v Hajajovi. Tady je ukázka z pohádky o strašidélku Strášovi, kterou nahral Český rozhlas v roce 2018.
Určitě si myslíte, že být strašidlem je docela jednoduchá věc. To je ale omyl. Strašení je zaměstnání jako každé jiné a proto k němu potřebujete talent a vzdělání. Straša se narodil do rodiny s předlouhou strašidelnou tradicí. Bydlel s rodiči na hradě, kde maminka pracovala jako bílá paní a tatínek jako bezhlavý rytíř.
Tolik ukázka z dětské tvorby Aleny Monštejnové, ale vraťme se k románům pro dospělé.
Velkou pozornost vyvolal Listopád, tedy příběh o tom, jak se mohl vyvíjet život v Československu, kdyby listopadová sametová revoluce v roce 1989 dopadla jinak. Vy sama jste před listopadem 1989 nemohla studovat vysokou školu. Přemýšlela jste o tom, jak by se vyvíjel váš život, kdyby listopad 1989 dopadl jinak, nebo kdyby k němu vůbec nedošlo? A bylo třeba právě tohle impulzem k tomu, že jste napsala Listopád?
„ Já bych to trošku upřesnila, já jsem sice před listopadem nemohla studovat, ale vlastně nikdy mi nikdo nenapsal, že to je z nějakých politických důvodů. Já jsem na tu vysokou školu nedostala a vysvětlení bylo, že tam byli třeba úspěšnější uchazeči než já, což je docela dobře možné. Takže zase bych si nechtěla vymlouvat na to, že to byly politické důvody. Ale na druhou stranu, hned po revoluci jsem se na tu školu dostala. Takže nevím, ale na druhou stranu musím říct, že o tom, jak bych žila, kdyby se ten režim nezměnil, jsem samozřejmě přemýšlela. A právě z toho mého přemýšlení ta kniha Listopád vznikla. Protože v té době, kdy jsem ji začínala psát, jsem měla pocit, že si lidé tak nějak na tu dobu před rokem 1989 vzpomínají zkresleně, že si ji idealizují a že si neuvědomují, že ty sociální jistoty, které svým způsobem existovaly, byly za vysokou cenu, za cenu svobody. Že to byla taková ta svoboda psa, přivázaná jeho k boudě.“
Už v úvodu jsme mluvili o tom, že vaše romány znají i čtenáři v zahraničí. Vedete si přesnou statistiku, v kolika jazycích už vyšly?
„ Já mám literární agentku paní Danu Blatnou a ta samozřejmě vede přesnou statistiku. Takže vím, že Hana má nasmlouvané překlady asi do 30 jazyků. A ostatní knihy už samozřejmě některé jí dýchají na záda, jako třeba Tiché roky taky už mají do asi 15 jazyků. Listopád, ale i nová kniha Les v domě už asi desítku jazyků nasmlouvaných. V některých jazycích už vyšly, vím, že Hana asi v 26 jazycích. Takže to mi samozřejmě dělá radost, protože pro mě je to takový důkaz, že dokážu oslovit čtenáře nejenom u nás, ale třeba i ve Vietnamu, v arabských zemích. Tiché roky vyšly v Japonsku, takže je to pro mě samozřejmě velká radost.“
Mluvila jste o setkání se čtenáři. Setkáváte se samozřejmě jak s těmi českými, tak s těmi zahraničními. Překvapují vás některé čtenářské reakce na vaše knihy?
„Vždycky mě překvapí, že mají pocit, že ten konec té knihy je otevřený, že není uzavřený. A vždycky říkám, že konec vlastně neexistuje. Konce neexistují, a i když kniha v určitém bodu končí, tak ten příběh té knihy se samozřejmě odehrává dál. A teď je na nich, ať se to domyslí, jak to asi mohlo být dál.“
Vy jste překládala. Když teď se vaše knihy překládají do cizích jazyků, snažíte se to nějak kontrolovat, dávat pozor na to, aby ten překlad co nejvíc odpovídal?
„Tak samozřejmě nevládnu tolika jazyky, ale já musím říct, že se spoléhám na to, že lidé, kteří dělají svou práci, tak se ji snaží dělat dobře. Tak jako já se snažím psát knihy dobře. Věřím překladateli, že dělá všechno, co je v jeho silách. A věřím třeba, když věřím knížku nakladatelství, audio knih, že tu knihu dobře namluví. Když je knížka připravená pro divadlo, tak věřím panu režisérovi, že to udělá dobře. Takže nic jiného mi nezbývá. Zatím se mi má důvěra vždycky vyplatila.“
Mluvili jsme o listopadu, kde v češtině je to hezká slovní hříčka. Jak jste přemýšleli o tom, jak ten název převézt do cizích jazyků?
„Samozřejmě je to ztraceno v překladu do cizích jazyků. Až tak moc převést ta jazyková hříčka nejde, ale s tím se musí člověk smířit. To samé je u Hany, protože Hana je sice jméno, to je pravda, ale zároveň je to v češtině vždycky takový ten pocit provinění viny, což byl ten pocit, se kterým ta hlavní hrdinka žila. A to je také do cizího jazyku nepřeveditelné.“
Naš podcast se jmenuje České knihy, které byste měli znát, nebo které musíte znát. Samozřejmě je těžké mluvit takto o svých knihách, ale přesto proč si myslíte, nebo proč byste doporučila našim posluchačům, kteří třeba vaše knihy ještě nečetli, aby je vzali, koupili, půjčili si v knihovně, přečetli si je, proč by je měli znát?
„Já doufám, že ty knihy vypovídají něco o lidech, o tom, jak se lidé chovají, jak cítí, nebo co můžou cítit. A taky tak trošku doufám, že vypovídají o té naší zemi, o Čechách. A já se snažím, aby ty moje knihy byly prostě lidské. Takže jestli někdo rád čte knihy o tom, jak se lidé k sobě chovají, co cítí, co prožívají, tak ať si přečte moje knihy.“
Související
-
České knihy
Seriál stanice Českého rozhlasu Radio Prague International přiblíží díla českých spisovatelů, která prostě musíte znát.
o pořadu
České knihy, které musíte znát
Seriál stanice Českého rozhlasu Radio Prague International přiblíží díla českých spisovatelů, která prostě musíte znát.
