Jirásek si myslel, že ženský mozek nepojme tolik učiva. Příběhy žen představuje výstava Praha feministická
Příběhy domů, ve kterých se psala ženská historie. To mapuje výstava Praha feministická. Původně vznikla jako fotografická výstava projektu Ženy mohou, který je zaměřený na historii žen v prostředí Prahy.
Momentálně je výstava v Centru Černý Most. Představuje zhruba 15 domů a příběhy významných žen. Jedná se o dobu druhé poloviny 19. a první polovinu 20. století, říká o projektu Markéta Štěpánová. Výstava je i na webu Ženy mohou v češtině a angličtině.
Bylo české feministické hnutí v českých zemích nějak specifické, pokud ho porovnáme se západními zeměmi?
"Prostředí českých zemí nebo Rakousko-Uherska je významně rámováno revolučním rokem 1948, kdy vzniká podhoubí národně osvobozeneckého hnutí, takže to byly vlastenky, byl tam velký akcent na češtinu, českou historii. Když si představíme, jak Praha vypadala ve druhé půlce 19. století, tak byla malá, a lidé aktivní v tom vlasteneckém hnutí, se všichni znali. Tak i ženy, přestože si dělaly svoji agendu, se znaly s těmi významnými osobnostmi vlasteneckého hnutí, takže v tom je to specifické."
Právě díky snaze prosadit češtinu a historii, byly české emancipační snahy přijímány o něco lépe. Ženy byly vnímány jako nositelky vzdělání, které mohly předávat svým dětem. Toto hnutí se však týkalo spíše vyšší střední třídy.
Sochy významných žen stojí na Karlově náměstí
V ženském hnutí byla klíčová i role některých mužů. Například Tomáše Garrigua Masaryka, či Vojty Náprstka, který založil Americký klub dam. Název americký měl v té době symbolizovat pokrok, protože ve Spojených státech se Náprstek setkal s pokrokovější společností. Ženy se od roku 1865 scházely v domě U Halámků, kde je dnes Náprstkovo muzeum, poznamenala Markéta Štěpánová.
"Bylo to první místo, kde se ženy setkávaly za účelem vzdělávání se. A je tam zajímavost, že to bylo pouze pro ženy. Muži tam nesměli. Přitom chtěli, protože tam probíhaly opravdu kvalitní vzdělávání, přednášky astronomické, matematické, biologické, nebyly to kurzy vaření. Pak bych určitě zmínila budovu Minervy a ženský Výrobní spolek a jeho průmyslová škola, ta je v ulici Resslova.
Můžu zmínit ještě rodný dům Františky Plamínkové, která byla naše první česká senátorka. To už se posouváme spíš do první poloviny 20. století. Ten rodný dům už nestojí, protože byl zbourán, ale stojí tam jiný dům na Karlově náměstí. To je pro ženy zajímavé i tím, že tam jsou hned dvě sochy významných žen, a to Elišky Krásnohorské, jakožto zakladatelky právě toho dívčího gymnázia Minerva. A na druhé straně je socha Karolíny Světlé, což byla taková mentorka Elišky Krásnohorské, o něco starší, také velmi aktivní žena."
Jirásek si myslel, že se žena nenaučí latinu a řečtinu
Spolková činnost sehrála v ženském hnutí významnou činnost. A jak se k tomu stavěli známí muži té doby?
"Představa o tom, že by žena studovala třeba na vysoké škole, byla v té době pro mnohé muže obtížně skousnutelná. Je známý citát třeba Aloise Jiráska, který tvrdí, že si nedokáže představit, že by ženský mozek pojmul tolik učiva, jako je latina, řečtina a podobně. Ale je pravda, že se to postupem času měnilo, přestože Jirásek nebo i Rieger byli ze začátku velcí odpůrci.
Významným krokem bylo založení prvního dívčího gymnázia Minerva, tak zpočátku mělo odpůrce, a postupem času se ta nálada ve společnosti měnila, protože už z toho gymnázia vycházely absolventky. Je odsud i první absolventka lékařské fakulty Anna Honzáková, která se pak stala velmi vyhledávanou lékařkou, protože měla první otevřenou gynekologickou praxi. A tam samozřejmě chodily ženy všech významných mužů té doby. A v tu chvíli už jim samozřejmě byla dobrá Anna Honzáková, že je vystudovaná lékařka, takže ta nálada se měnila."
Související
-
České hrdinky
Panovnice, malířky, spisovatelky, političky, vědkyně, sportovkyně – pohled do české historie nabízí bohatou mozaiku výjimečných českých žen.
