Generál Nebe: Dvacet let od smrti leteckého esa Františka Peřiny
Jeho spolubojovník, rovněž letecké eso František Fajtl, o něm napsal knížku, které dal výmluvný název Generál Nebe. Nejlépe vystihuje jeho vzdušné souboje nad Francií s piloty mnohem silnější nacistické Luftwaffe.
Jako mnoho dalších předválečných pilotů pocházel ze skromných poměrů. Československo potřebovalo letce a pilotní školy byly otevřené pro každého. To byl i případ mladého Peřiny, který obdivoval první mistry letecké akrobacie.
Když vás chytne nebe…
„Když mi bylo osmnáct let, viděl jsem akrobacii na leteckém dnu. Když jsem viděl letce, jak se prohání v oblacích, tak jsem věděl, že nic jiného v životě nechci dělat“. To bylo v roce 1929.
Generál Peřina rád popisoval svůj vztah k létání: „Jakmile jednou přičichnete k letectví, tak vám to vleze pod kůži a už se toho nikdy nezbavíte. To je něco tak krásného, zvlášť pro mladého kluka. Když vidíte tu zem, jak pod vámi ubíhá. To se nedá vysvětlit, dokud to sám neprožijete. Mě to teda chytlo a pořádně.“ Úspěšně absolvoval dvouletou Školu pro odborný dorost letectva v Prostějově, kde se naučil základům leteckého umění. Po škole chtěl v létání rozhodně pokračovat, protože cítil, že má navíc. Díky objevenému talentu se mu podařilo dostat do akrobatické školy. Po náročném výcviku se z něho stal jeden z nejlepších letců u nás. V roce 1937 reprezentoval Československo v Curychu na mezinárodní letecké soutěži. Peřina ve dvou soutěžních disciplínách skončil jako třetí. Hned po Němcích na nových letadlech, kterým Evropa tehdy nemohla konkurovat.
Svatba a rozloučení
V době Mnichova a okupace už měl František Peřina vážnou známost. Jeho Anna vzpomínala: „Já jsem se vlastně nezamilovala do pilota. Já jsem se zamilovala do letadel a do létání. On byl jen ten, kdo v tom letadle musel sedět, aby to letělo. Bez něj by to nešlo. Ale mamince se to nelíbilo a říkala: Když si vezmeš pilota, budeš brzy vdova.“ Jako jeho nastávající dobře věděla, že František chce odejít bojovat proti Němcům. Řekl mi na rovinu: „Já si tě vezmu, ale musím utéct. Vzali jsme se 24. června 1939, v sobotu. Byl nádherný den, krásné počasí. O tom, co se chystá udělat nikdo nevěděl, jen maminka a naši dva svědkové. V pondělí ve jednu hodinu odpoledne jsem s ním šla na nádraží. Všude už byli němečtí vojáci. Franta nastoupil do vlaku, já mu zamávala. Neviděli jsme se skoro šest let.“
Bitva nad Francií
Peřina se jako většina československých pilotů dostal přes Polsko do Francie. Aby mohl bojovat proti Němcům, musel podepsat závazek na pět let do Cizinecké legie. Ten byl po přepadení Francie naštěstí zrušen. Po několika týdnech válka ve vzduchu skončila, ale František se stal za tu krátkou dobu leteckým esem. Létal na americké stíhačce Curtiss, která byla ve vzduchu obratná, ale ve srovnání s německým Messerschmittem Bf 109 zaostávala ve výzbroji, rychlosti i ochraně pilota. Jeho velitel Accart byl vážně zraněný, když ho německá střela zasáhla přes čelní sklo, sám Peřina musel dvakrát nouzově přistát, pokaždé to bylo na hraně. Zvláště to druhé přistání 3. června 1940. To už měl za sebou 14 sestřelených německých letadel. Se svým velitelem se sešel dlouho po válce v roce 1979. Tehdy už generál Accart o něm pak napsal: „Když byl přítel Peřina 3. června zraněn, podařilo se mu unikat před Němci přes celou Francii, najít na základně v Istres u Marseille poškozenou stíhačku a přeletět s ní Středozemní moře bez mapy, bez padáku a bez záchranné vesty, a přistát v Alžírsku. To byl jeho poslední hrdinský čin ve francouzském letectvu, než pokračoval v Anglii.“
Válka v Anglii
Do Anglie se Peřina dostal přes britský Gibraltar. S 312. stíhací perutí stihl ještě poslední dny bitvy o Británii. Následovaly měsíce hlídkových letů, naši piloti doprovázeli námořní konvoje a chránili svazy bombardérů. Tehdy zažil František Peřina jeden z nejtěžších bojů ve svém životě: „Doprovázeli jsme bombardéry, a když jsme se vraceli, tak nás napadlo sedmadvacet stíhaček. Za mnou se posadili čtyři. Ani nevím, jak se tam dostali. Ať jsem dělal, co jsem dělal, tak jsem pořád viděl jenom svítící střely. Nevěděl jsem už, co mám dělat. Pak jsem udělal prudký a hodně nebezpečný manévr. Letoun jsem skoro postavil na hlavu. Málem jsem vyletěl z kabiny. Nemohl jsem ani dýchat. Němci to nečekali, a to bylo moje štěstí. Letěl jsem kolmo k vodě. Letoun byl neovladatelný. Na chvíli jsem ztratil vědomí. Dodnes si myslím, že jsem to přečkal jen zázrakem. To byl taky můj poslední skutečný boj.“
Z deště pod okap
Pocit štěstí z návratu do Prahy v pětačtyřicátém, kde se po letech setkal se svou Aničkou netrval dlouho. Velitelských míst se v armádě zmocňovali komunisté a piloti z Anglie jim byli trnem v oku. „Před vánocemi roku 1948 jsem byl pořád ještě ve službě. Letěl jsem tehdy na ministerstvo kvůli přípravě výcviku ke střelbě. Tam jsem potkal generála Rajcina. Pozdravil jsem ho, ale on se do mě pustil: jak to, že mám na blůze ještě anglická křidélka? Řekl jsem mu, že mi je nikdo nenařídil sundat. Rozčílil se a řekl, že si na mě posvítí. A skutečně mne postavili mimo službu. Měl jsem velké štěstí, že mě rovnou nezavřeli. A pak se stalo to, co mě zachránilo. Jedenáctého dubna přijel za mnou kamarád z Valašského Meziříčí. Byl to sportovní pilot a v hangáru tam měl jednoho „Sokola“, malé sportovní letadlo. A právě dostal telegram, že má s letadlem přelétnout do továrny do Chocně. Přijel za mnou a říká: Franto, mám v hangáru letadlo plné benzínu. Nechtěl bys s ním přeletět hranice? Říkám: Proboha, kde to máš? Domluvili jsme se, že druhý den ve čtyři ráno odstartuje z Valašského Meziříčí, přistane na poli v Kelči a tam nasedneme s manželkou. On sám si na přelet netroufal. Přistál, my naskočili a já převzal řízení. Letěl jsem nízko, v dešti, celou cestu. A pak jsem našel řeku. To musí být Vltava! A potom jsem zahlédl malé nádraží. Nalétl jsem, abych přečetl název Černý Kříž. Letěl jsem těsně nad kolejemi, modlil se, aby tam nebyl tunel. Nemohl jsem stoupat, mraky byly nízko. Až jsem uviděl malou škvíru v mracích a vesničku s kostelem. Věžní hodiny ukazovaly sedm. A v tom mi motor vysadil. Přistál jsem na poli. Na štěstí to bylo už v Bavorsku.“
Jak šel čas
„Šel jsem do vesnice a ohlásil se Američanům. Ti nás odvezli do Erdingenu u Mnichova. Doufal jsem, že tam bude nemocnice, protože manželka byla zraněná, při přistání si vrazila šroub od sedadla do lýtka a kliku od kokpitu do předloktí. Odvezli ji do nemocnice a později nás převezli Dakotou do Wiesbadenu, kde byla v americkém špitále.“ Jak se uzdravila, manželé Peřinovi odjeli do Anglie, kde František sloužil dalších pět let v královském letectvu. Pak odcestovali za oceán, nejprve do Kanady, kde žili do konce padesátých let. V USA pak Peřina získal místo v letecké továrně. Kromě jiného tam dělali sedadla na míru pro NASA. Tak se seznámil s prvními americkými astronauty a přátelil se s nimi mnoho let. V letecké továrně v Los Angeles pracoval skoro dvacet let.
„Když jsem byl v roce 1990 v České republice na rehabilitaci, najednou na mě přišla tíseň. Řekl jsem si: Je mi skoro dvaaosmdesát. Až umřu, chci umřít doma. Chci mít nad sebou českou hlínu. To bylo moje jediné přání.“ Manželé Peřinovi žili v Čechách ještě dlouhá léta. Generál Nebe zemřel 6. května 2006 ve věku 95 let. Jeho manželka Anna Peřinová Klimešová, během války vězněná nacisty, zemřela o pár týdnů dříve.
Související
-
10 neuvěřitelných příběhů 2. světové války
Historik Jiří Klůc zaznamenal osudy vojáků, zajatců, obyčejných lidí, které do dnešních dnů nebyly známy. Každý z příběhů nám přibližuje lidskost a odvahu v těžkých dobách.
-
Cesta ke svobodě: 80 let od konce 2. světové války
V seriálu se postupně vrátíme do dramatických dnů druhé světové války a připomeneme si klíčové události, které vedly k osvobození naší země.
