Když argentinský policista řekne česky: Dej mi peníze
Petr Táborský dnes učí češtinu v Buenos Aires, cestuje za krajanskými komunitami po celé Argentině i do Uruguaye a pomáhá potomkům přistěhovalců hledat cestu k rodinným kořenům, které se neztratily ani po sto letech.
Věta, která přežila oceán
V provincii Chaco na severu Argentiny zastavil Petra Táborského policista.
Nebylo na tom nic zvláštního. Silniční kontroly patří k dlouhým cestám po argentinském venkově stejně jako prach, horko a nekonečné roviny. Policista se podíval do auta, chvíli si prohlížel posádku a pak nečekaně řekl česky:
„Dej mi peníze.“
Nebyla to výhrůžka. Byla to vzpomínka.
Někde mezi starými rodinnými příběhy, českými příjmeními a argentinskou krajinou přežila česká věta. Putovala rodinou desítky let, přes několik generací, až skončila u muže v policejní uniformě na druhém konci světa. Ukázalo se, že se přiženil do rodiny českých krajanů a několik slov od nich pochytil.
Podobných stop jsou v Argentině tisíce. Některé mají podobu příjmení. Jiné starých fotografií, rodinných receptů, spolkových sálů nebo vět, které se v rodinách opakují tak dlouho, až už nikdo přesně neví, odkud přišly.
Právě za těmito stopami už několik let cestuje Petr Táborský, rodák z Ostravy a učitel češtiny mezi krajany.
Jazyk, který se vrací domů
Do Argentiny se Petr Táborský poprvé dostal během vysokoškolských studií španělštiny. Původně šlo o studijní pobyt. Nakonec mu ale ukázal český svět, o kterém se doma příliš nemluví.
V Buenos Aires a dalších městech poznal české a československé spolky, krajanské oslavy a lidi, kteří se narodili daleko od České republiky, ale stále si nesou něco z jejího jazyka a kultury.
„Díky krajanům jsem se v Argentině necítil tak daleko od domova,“ vzpomíná.
Později se vrátil jako učitel češtiny v rámci programu podpory Čechů v zahraničí. Jenže jeho práce se nedá popsat jedním slovem. Není pouze učitelem. Je také organizátorem, průvodcem, posluchačem a někdy i člověkem, který pomáhá propojit rozpadlé kousky rodinné paměti.
Argentina je země obrovských vzdáleností. Krajanské komunity neleží jen v Buenos Aires, ale také v dalších provinciích, v Patagonii nebo za hranicí v Uruguayi. Výuka proto probíhá prezenčně i online. Někde v pronajaté třídě, jinde v krajanském spolku nebo v domácím prostředí, kde se po hodině ještě mluví, vaří, vzpomíná a plánuje další setkání.
V jedné skupině se mohou potkat lidé s naprosto rozdílnou znalostí češtiny. Někdo mluví plynně. Někdo si pamatuje jen několik slov z dětství. Někdo začíná úplně od nuly. Často jde o třetí, čtvrtou nebo pátou generaci potomků českých a československých přistěhovalců.
„Někteří si z rodiny pamatují třeba jen základní výrazy. Jiní se češtinu učí úplně od začátku,“ říká.
Nikdo sem ale nepřichází kvůli známkám. Čeština je pro mnoho studentů spíš klíčem než předmětem. Otevírá staré dopisy, rodinné historky, zděděná příjmení a příběhy o zemi, kterou někteří nikdy nenavštívili, ale přesto o ní celý život slýchali.
Země, která zůstala v paměti
Největší vlna československého přistěhovalectví do Argentiny přišla ve 20. a 30. letech minulého století. Tehdy byla Argentina zemí příležitostí, podobně přitažlivou jako Spojené státy. Lidé odjížděli daleko, často navždy. Přivezli si jazyk, zvyky, víru v novou zemi a vzpomínku na tu starou.
Od té doby se změnilo téměř všechno. Československo vzniklo, prošlo válkou, komunismem, listopadem i rozpadem. Z přistěhovalců se stali předkové. Z jejich dětí prarodiče. Z rodinné češtiny často zůstalo jen několik slov.
Přesto nezmizela.
V krajanských spolcích se dodnes slaví české svátky, pořádají se kulturní akce, vaří se, peče, zpívá, promítají se filmy a mluví se o České republice. Některé spolky se označují jako české, jiné jako slovenské, mnoho z nich si však dodnes uchovává československou identitu. Ne jako politický program, ale jako rodinné dědictví.
„Tuto identitu zdědili po svých předcích a stále ji považují za důležitou součást svého života,“ říká Petr Táborský.
Důležitou roli hraje také podpora České republiky. Krajané mají k dispozici učebnice, vzdělávací materiály, kulturní programy i stipendia. Mladší generace se díky nim může dostat na jazykové kurzy, studijní pobyty nebo české univerzity. Pro někoho je to první cesta do země, která v rodině existovala dlouho jen ve vyprávění.
Po pandemii, která činnost řady spolků oslabila, vidí Petr Táborský budoucnost češtiny v Argentině optimisticky. Starší generace už často nemá sílu držet komunitní život sama, ale mezi mladšími potomky krajanů znovu roste zájem o jazyk, studium i osobní kontakt s Českou republikou.
"Český svět" je větší, než ukazuje mapa. Někdy ho člověk najde v Buenos Aires a někdy na zaprášené cestě v provincii Chaco, kde argentinský policista zničehonic řekne větu, která překonala přes oceán někdy v minulém století nebo i dříve...
Související
-
České školy v zahraničí
Objevte příběhy těch, které za hranicemi Česka budují ostrovy české kultury.
-
Čeština na vlnách
Kde asi leží Kotěhůlky, Tramtárie nebo Kocourkov? Víte, jak to začalo s robotem? Na co jsme si v češtině nezvykli? Jak se nové technologe promítly do českého jazyka?
o pořadu
České školy v zahraničí: Víc než výuka
Objevte příběhy těch, které za hranicemi Česka budují ostrovy české kultury.
