Nová kniha představuje Karola Sidona jako dramatika
"Karol Sidon chápe drama jako tázání po smyslu lidské existence. Z toho důvodu utváří zápletky svých her jako střety názorů, nikoli jako 'dramata' naplněná akčním jednáním," píše v doslovu ke knize Karol Sidon Dramata editorka svazku Lenka Jungmannová. Život tohoto významného představitele literatury 60. let, disidenta, signatáře Charty 77 se odvíjel ve složitých peripetiích. Sidon vystudoval filmovou scénáristiku, v 70. letech pracoval jako trafikant, byl zaměstnán ve Vodních zdrojích, následně pod tlakem vyvíjeným v rámci akce StB Asanace emigroval do Německa, kde se věnoval studiu hebraistiky, a když po revoluci přijel zpátky, stal se nejprve pražským a krátce nato i vrchním zemským rabínem. Jeho dramatické dílo je překvapivě bohaté a tvoří důležitou paralelu k jeho společenskému působení.
"Především je tady pět rozhlasových her, které Sidon napsal mezi lety 1965 - 1969. Není to úplná náhoda, protože on jako vystudovaný filmový scénárista a spoluautor scénářů později trezorových filmů Juraje Jakubiska byl externě zaměstnán i v rozhlase a rozhlas jako médium ho natolik zaujal, že pro něj začal psát. Pokud mám správné informace, tak ho k tomu přivedl tehdejší redaktor Ludvík Vaculík."
Které další texty jsou v této knize a co psal Sidon po roce 1968?
"Myslím, že rok 1968 pro něj není v jeho osobní autorské kariéře tak důležitý, protože on byl ze všech kvalifikovaných zaměstnání vyhozený a úplně zakázaný až v roce 1973. Ale na konci 60. let se začal zajímat o divadlo a napsal hru Latríny, kterou jeho tehdejší přátelé Zdeněk Dušek a Karel Meister, tehdy herci divadla Maringotka Zuzany Kočové, se rozhodli inscenovat. A tím on se začal zajímat o divadlo. Jako člověk, který jde vstříc impulsům a zajímá se o dění, které se kolem něj odehrává a protéká."
Patřil tedy Sidon ke skupině disidentských autorů, kteří psali véceméně do šuplíku nebo své hry uváděli v zahraničí?
"Sidon je taky v tomhle speciální případ. On na začátku 70. let napsal ještě další dvě hry, hru Shapira a hru Labyrint, což je osobitá originální dramatizace Komenského. A hru Zpívej mi na cestu, takové venkovské drama, dost žánr, který rozhodně nebyl do této doby se Sidonovým jménem spojený. Ještě se zhruba 3 roky jednalo o tom, že by jeho hry uvedli, a pak se mu zavřely všechny možnosti, on se stal prodavačem v trafice a podobné profese a nějakou dobu se dramatu nevěnoval. To je první třetina 70. let. Pak někdy kolem roku 1977 napsal absurdní grotesku Etuda o hodináři, a pak už následovala jeho asi nejznámější disidentská hra, rozhlasová hra Třináct oken."
"Já vlastně nevím. Je pravda, že ještě v roce 1993, jakožto už rabín pražský i zemský napsal krátkou hříčku pro děti, která se jmenuje Jehňátko a kterou jsme do toho souboru nezařadili, protože jsme se s autorem dohodli, že nedáme na závěr kratičkou dětskou hru. I když je roztomilá. Nedá se vyloučit, že některou z dříve rozpracovaných her někdy dokončí. Třeba tahle kniha bude impuls, aby se k nim vrátil. I když si myslím, že z pozice rabína to není asi úplně očekávatelné pokračování jeho kariéry."
A jak se Karol Sidon vůbec postavil k vašemu zájmu o jeho hry a snaze je vydat.
"Byl velmi vstřícný a milý, pokud to šlo, tak nám pomáhal. Zajímalo ho to, asi jako objevování jeho vlastní historie, na kterou za léta v detailech pozapomněl. Ale velmi potěšující byl závěr, kdy dostal všechny ty hry pohromadě. Sám se divil, jak je to tlustý svazek. A před svědky řekl, že si v začátku nebyl jistý, jestli stojí za to je vydávat, ale když si je pak znovu přečetl a ještě s nimi trochu pracoval, tak si řekl, že se vlastně nemá za co stydět a byl tím velmi zaujatý. Tak jsem ráda, že jsme tady nešli proti autorovi, že jsme ho naopak příjemně potěšili."
Čím se Karol Sidon jako dramatický autor vyznačuje? Čím je osobitý, charakteristický?
