Obezřetnost je na místě
Kritika příprav a průběhu prezidentských voleb vedla v uplynulých dnech k opětnému hlasitému volání po urychleném zavedení přímého výběru hlavy státu všemi občany. Jak ale uvádí Zdeněk Vališ, naděje vkládané do přímé volby by se mohly ukázat jako liché.
Přímé volbě prezidenta by - soudě dle průzkumů veřejného mínění - dala přednost většina voličů. Nakloněny jsou ji už i politické strany. Argumenty pro a proti jsou všeobecně známé. Potíž je v tom, že z nich nelze zcela jasně určit, které váží víc. Podle jedněch by přímá volba posílila postavení hlavy státu vůči politickým stranám a přispěla tak ke stabilitě demokratického systému.
Jiní tvrdí opak. Otcové československé ústavy z roku 1920, na kterou v hlavních rysech navazuje i česká ústava, koncipovali stát jako parlamentní demokracii. V ní by měl prezident respektovat politiku té či oné vládní koalice a nezasahovat do každodenní politiky státu. Už jenom proto, že je součástí výkonné moci, ale na rozdíl od vlády nemůže být odvolán. Dosadit do tohoto uspořádání prezidenta voleného přímo, tedy se silnějším mandátem, znamená koledovat si o konflikty mezi ústavními institucemi. Má se snad proti parlamentu postavit prezident s césarickými rysy? Vzniklo by svým způsobem dvojvládí, které by rozhodně neposílilo stabilitu systému.
Příznivci přímé volby ovšem tvrdí, že při prezidentských volbách by občané - na rozdíl od jiných voleb - skutečně věděli, oč jde. Podle odpůrců by se ale v občanech pouze vytvořila iluze, že vládnou a mají nahoře svého zástupce. A vůbec, proč někteří politici namlouvají občanům, že přímou volbou získají další možnost aktivně se účastnit utváření politické scény, když se ti samí politici vehementně staví proti zákonu o referendu? Přitom referendum by občanům otevíralo mnohem širší prostor k aktivní politické účasti.
Současné volání po přímé volbě ovšem může vyvolávat i podezření z čistě účelové změny ústavy, protože se to momentálně někomu hodí. To je třeba případ ODS, strany, která v ještě nedávné minulosti vždy ostře vystupovala proti přímé volbě. Jelikož ale průzkumy veřejného mínění začaly loni na podzim naznačovat, že by v ní zřejmě zvítězil Václav Klaus, někdejší odpor zmizel jako mávnutím kouzelného proutku.
V jiné části politického spektra se zase na podporu přímé volby objevil argument, že tímto způsobem by bylo možné eliminovat velký a možná rozhodující vliv, který na výběr hlavy státu mají dnes komunisté zásluhou velkého počtu hlasů, které získali v minulých volbách. Ale co když komunisté v příštích volbách pohoří? Mají se kvůli současnému stavu, který se přirozeně mnoha lidem nelíbí, dělat radikální změny v ústavě?
Ryzí účelovost se v podobě výzvy k přímé volbě prezidenta objevila od pádu komunistického režimu už několikrát. Nejprve prosazovali přímou volbu koncem roku 1989 sami komunisté, když chtěli nasadit někdejšího premiéra Ladislava Adamce, který neměl u široké veřejnosti špatné jméno, proti tehdy vcelku neznámému disidentovi Václavu Havlovi. Občanské fórum tento pokus odmítlo s tím, že by šlo o zbytečný generátor politického napětí. O dva roky později navrhovalo přímou volbu Občanské hnutí, které se obávalo, že nový český parlament by nemusel zvolit za prezidenta Havla. Před dvěma roky si zase přímou volbu dala do programu čtyřkoalice. Měla být pojistkou proti možnému zvolení Václava Klause v Parlamentu, kde by se občanští demokraté dohodli se sociálními demokraty.
Existuje ale ještě jeden důvod, proč zachovávat vůči přímé volbě jistou ostražitost. Známe přece své pappenheimské, a tak nelze vyloučit, že Češi by si dokázali zvolit za prezidenta třeba Josefa Švejka.
