Panenkův vršovický dloubák zajistil našim fotbalistům před 22 lety titul mistrů Evropy

V tomto týdnu chronologicky zavzpomínáme na čtyři medailové kapitoly našich reprezentantů na fotbalovém Euru. Začínáme tedy rokem 1976, kdy českoslovenští fotbalisté senzačně dobyli titul mistrů Evropy. Do Bělehradu se sjelo kvarteto nejlepších a naši po semifinálové výhře nad Nizozemskem 3:1 v prodloužení zdolali ve finále i favorizované Německo.

Antonín Panenka v roce 2008, foto: ČTK

Čechoslováci sice neudrželi nadějné vedení 2:0, když Němci vyrovnali v poslední minutě normální hrací doby. Ovšem po bezbrankovém prodloužení přišly na řadu penalty a v nich pečetil evropský titul svým nezapomenutelným vršovickým dloubákem Antonín Panenka. Jeho pokutový kop nebyl žádnou novinkou, neboť ho s úspěchem provedl před šampionátem i po něm.

"Kopnout penaltu volným lehkým způsobem doprostřed brány jsem poprvé vyzkoušel dva roky před ME. Přišel jsem na to, že brankář, který se rozhodne riskovat jeden kout už se nestačí ve vzduchu vrátit. Začal jsem to používat v přátelských zápasech a také v lize proti Dukle. Ivo Viktor věděl, že to tak kopu, ale stejně nevydržel stát. Před Bělehradem jsem penaltu takto kopl asi desetkrát a poté zhruba dvacetkrát. Nedal jsem jenom jednou - ve Vodňanech, takže mám 99% úspěšnost, což je hodně vysoké číslo."

Zlaté medaile našich borců byly pro fotbalové odborníky prvotřídní senzací, neboť na šampionát jsme odjížděli jako absolutní outsideři.

"Nikdo nepočítal, že bychom tam mohli promluvit do konečného výsledku, ale my jsme věděli, že naše mužstvo má sílu. V nároďáku jsme devatenáctkrát za sebou neprohráli, ale měli jsme naprostou nevýodu, že nás v Evropě neznali, protože o fotbal z Východní Evropy nebyl tehdy zájem. Horkým favoritem byli Němci a hlavně Holanďani, kteří pro mě tehdy byli nejlepším mužstvem světa."

Nejkrásnějším zážitkem byl pro fotbalového básníka Antonína Panenku návrat domů.

"Nikdy jsme nezažili, že bychom přijeli na nánraží nebo na letiště a tam na nás čekali desetitisíce fanoušků. Bylo to krásné akdyž jsme jeli otevřeným autobusem na "kulaťák", tak nám lidé vzdávali hold a uznání, takže mávali kapesníčkama a vlajkama. To bylo pro mě největší vyznamenání."