Páter Horáček: Svatá Hora bez poutníků by byla jenom muzeum

Svatá Hora u Příbrami je jedno z nejznámějších poutních míst ve střední Evropě. Její počátky sahají až do 13. století. Podle pověsti tu kapličku postavil rytíř z rodu Malovců, kterého přepadli lupiči, přiblížil vznik Svaté Hory i první zdejší zázrak páter David Horáček z řádu redemptoristů.

"Tady na zalesněném kopci byl přepaden jistý rytíř Malovec. V okamžiku, kdy mu šlo o život, tak se modlil k Panně Marii. Slíbil jí, když ho zachrání, že jí tu postaví kapličku a bude ji uctívat. A teď se nám prameny trochu liší. Jeden hovoří o tom, že lupiči byli oslněni velkým světlem, a Malovec se schoval ve větvích velkého dubu. Jiné prameny hovoří o tom, že ho strom nějakým způsobem schoval. Já bych asi věřil pramenu, který hovoří o chvilkovém oslepnutí těch lupičů, vzhledem k prvnímu velkému zázraku. Tady byl ze slepoty po více než 19 letech uzdraven Jan Procházka z Nymburka. Stalo se to v roce 1632. Několik dní po sobě měl sen, ve kterém byl zván na Svatou Horu. Vydal se proto na pěší pouť se svým desetiletým vnukem. Doputovali do kapličky, kterou tu kdysi dávno vystavěl rytíř Malovec. A skutečně po několika dnech modliteb se mu zrak vrátil. I lékařsky to bylo v té době potvrzeno jako zázračné uzdravení. Jan Procházka tady pak zůstal jako poustevník a staral se o tu kapličku."

Na Svatou Horu začaly proudit davy lidí a kaplička už byla malá. Tehdy sem z nedaleké Březnici byli pozváni jezuité. Ti oslovili italského stavitele Carla Luraga, který navrhl podobu Svaté Hory, a začalo se se stavbou. Ne všechno dopadlo podle plánů, záleželo totiž hodně na mecenáších, kteří na stavbu Svaté Hory přispívali. V roce 1673 Josef II. působení jezuitů na našem území zrušil, o dvě stě let později sem přišli redemptoristé. A v roce 1905 byla Svatá Hora prohlášena za papežskou baziliku. Je to první papežská bazilika minor na území Rakousko - Uherska.

Lidé se ptají, proč Panna Maria škrtí Ježíška

Lidé na Svaté Hoře uctívají sošku Panny Marie, připomněl páter David Horáček:

"Už Balbín říkal, že sošku vyřezal nebo ji nechal vyřezat Arnošt z Pardubic, první pražský arcibiskup, který měl letní sídlo tady v Příbrami na zámečku. Časem se ta soška dostala až sem. Je to gotická řezba. Když je oblečená, tak vypadá, že je široká, ale kdybychom našli obrázek, nebo byli při jejím převlékání, tak bychom zjistili, že je hubená, je to gotická lidová řezba z hruškového dřeva. Často se lidé ptají, proč je tmavá. Předpokládá se, že v našich krajích tmavá pleť běžně nebývá. Ale to hruškové dřevo takhle časem ztmavlo. Soška měří 49 centimetrů, a je každý den vystavována v bazilice hned od rána až do večera. Spousta lidí se ptá, proč škrtí toho Ježíška. Ona ho neškrtí, ona ho tak drží u krku. Zrovna minulý měsíc tady kupovali poutníci sošku Panny Marie až do Ameriky."

Korunky sošky nesou papežské znaky

Soška Panny Marie má v bazilice na Svaté Hoře své místo ve stříbrném oltáři v prosklené vitríně. Po bohoslužbě kněz sundává sošku dolů a dává ji na tzv. trůnek. Každý k ní může přijít se svými prosbami, a uctít ji buď úklonou, nebo políbením šatiček. I když nebyla bohoslužba, páter Horáček přistavil schůdky a sošku nám ukázal:

"Kněz s milostnou soškou přednese modlidbu, požehná lidem, dá ji na podložku a oblékne pláštík, aby ho lidé, co chodí k uctívání, mohli políbit. Ten se pravidelně mění, nikdo nemusí mít strach, že tu najde ještě loňskou rtěnku. To kostelníci hlídají, aby to bylo vždycky čisté. Pod šatičkami je takový škrobený korpus, na který se usadí, takže to vypadá, že je soška široká. Ale když nahlédnete pod ten korpus, tak zjistíte, že to je hubeňoučká souška. Někteří pamětníci říkají, že v době války měla soška jizvu trošku širší, nevím, jestli je to důvěryhodná informace. Každopádně korunky dostala 22. 6. v roce 1732. Od té doby se slaví slavnost Korunovace, kdy je s milostnou soškou pořádán průvod po Svaté Hoře. Já ji teď otočím, abyste viděli papežské znaky na korunkách. Je tami datum. Když se soška převléká, tak korunky musíme sundat, aby nedošlo k nějakému poškození. Na noc sošku zamykáme do trezoru."

Soška se může převléknout i do maskáčů

Šatník Panny Marie, foto: Ondřej Tomšů

Sošce každým rokem přibývají nové šatičky a za šatník, jaký Panna Marie na Svaté Hoře má, by se nemusela stydět žádná žena.

Šatník Panny Marie je tahle skříň. Teď zrovna vyndávám šaty, které jsou z Trinidadu. Na některých šatičkách je třeba i výšivka, odkud jsou. Tyhle šatičky mají typickou výšivku z bratislavské městské části Vajnory. Je tu napsáno Vajnory 1957. Já jsem byl 7 let v Bratislavě v našem klášteře, dostal jsem se do Vajnor a obdivoval tu výšivku. Tam z toho mají i ornáty. Jsou tam dvě poslední ženy, které to umí. Je dobře, když je na šatičkách cedulka s letopočtem. Víte, co je nejtěžší? Vybrat šatičky, do kterých se má soška obléct. Teď v postní době je ve fialových šatech, ale těch má asi osm. Může se převlékat prakticky každý den. Máme tu i šaty, které osobně ušil a věnoval náš bývalý varhaník Pavel Šmolík. Dnes už hraje v Plzni v katedrále. Tyhle šatičky ušil u příležitosti své svatby tady u nás. Máme tu i šatičky z Kolumbie. To jsou nezvyklé látky a vzory, ale nádherné. Ze zahraničních mám asi nejradši šaty z Afriky, připomíná mi to slunečnice. Pak tu máme jedny z loňských. Ty nám věnoval pán, který psal o Svaté Hoře diplomovou práci. Já si ho pamatuji jako ministranta. Když sen přišel loni, tak přinesl dvoje šatičky jako výraz díků Panně Marii za všechny milosti v jeho životě."

Koukám, že Panna Marie už bude brzy potřebovat nový šatník.

"Je pravda, že některé šatičky se skladují ještě v jedné skříni, ale tam jsou většinou ty poškozené, a nebo co se nepoužívají."

Ty nejvzácnější šatičky však najdete v expozici. Jejich autorkami jsou i ženy z královských rodů.

"Zrovna se díváme na ty, které jsou asi nejstarší. To jsou šatičky, které věnovala hraběnka Eleonora z Mantovy. Máme tady šatičky od Marie Terezie. Je tam k tomu popisek, že jsou ušity dcerou Marie Terezie, která je sem věnovala. Je tam vyšitý její znak a na popisku je napsáno, že je vyšívala Marie Anna habsbursko-lotrinská. Dokonce tady probíhala před lety soutěž pro děti. Mohly navrhnout model šatiček pro Pannu Marii. Vybrali jsme z toho tři vítězné modely, které se nechaly ušít. Někdo tam navrhnul i maskáčové šatičky. Paní kostelnice si je velmi oblíbila a nechala jedny ušít. Ohodnotili jsme je, že byly čtvrté nejlepší. Použily se jednou na pouť motorkářů."

Na Svatou Horu přicházejí čeští krajané z Německa

Svatá Hora, foto: Ondřej Tomšů

"Setkáváme se s lidmi, kteří sem chodí třeba padesát nebo šedesát let. Je milé, když víme, že přicházejí ve stejném čase. Otevřou se dveře do sakristie, a naše paní kostelnice Langová, která tu pracuje asi 15 let, říká: vítáme Horažďovice, nebo Kozlovice přijely. Myslím si, že i poutníci sem přicházejí jako domů. Pamětníci vzpomínají na to, že poutě byly zahajovány tak, že se vítala procesí. Ta už dnes nechodí. Dneska poutníci přijedou autobusem nebo vlakem. I když jsou i poutě pěší, například teď v květnu, když bude pouť za duchovní povolání, tak vím, že se chystá jedna skupina padesáti mladých, kteří půjdou pěšky. Ale dřív, když přicházela procesí, tak chodili s korouhvemi, ženy chodily v krojích s hudbou, se zpěvem. Poutě vždycky někdo ze svatohorských kněží vítal, a byl doprovázen ministranty a trubači. Na Svaté Hoře byla ministrantská škola, kde se chlapci kromě jiného, hodně vzdělávali v hudbě, a potom vítali poutníky. Troubili svatohorské intrády, zpívali Svatohorský Zdrávas. Stále se tu schází jednou za rok bývalí ministranti a trubači. Už jsou to pánové v letech. Někteří vzpomínají, že když už ten Zdrávas zpívali třeba po desáté za den, tak už to pro ně byla rutina. Svatohorský Zdrávas je naší specialitou, je to skladba, která se tady dodnes stále zpívá."

Svatá Hora bez poutníků by byla jen jakýmsi muzeem

"Je dobře, když poutníci přicházejí. Svatá Hora bez poutníků by byla jen jakýmsi muzeem. Bez poutníků by to tady nebylo ono. V časopise, který u nás vychází, zveřejňujeme, odkud přišli poutníci. A je to opravdu z celého světa. Není výjimkou, když připutují poutníci třeba ze Singapuru nebo z USA, z Francie. Často to bývají německy hovořící poutníci."

Setkal jste se tu s českými krajany?

Páter David Horáček, foto: Ondřej Tomšů

"Čeští krajané sem přicházejí. Pravidelně sem jezdí čeští krajané z Německa. Rádi se s nimi setkáváme. Máme tady kněze Stanislava Muzikáře, který působil 23 let za komunismu v Perninku v Krušných horách a tam byl s německými přáteli hodně v kontaktu, a je s nimi v kontaktu dodnes. Když přijíždějí, jde s nimi rád na setkání, přestože už je na tom zdravotně hodně špatně. Vím, že sem jezdívá i ze Švýcarska jistá dáma. Je Češka, ale žije ve Švýcarsku a vrací se sem. Jezdívá dvakrát za rok, a je to velký dobrodinec tohoto místa."

Říkal jste, že velkých donátorů bylo hodně. Můžete říct ty hlavní?

"Určitě bych jmenoval paní Maxmiliánu Zárubovou, která má náhrobní desku přímo v bazilice. Zemřela v srpnu roku 1694 a ve své závěti odkázala 18 tisíc zlatých na obživu svatohorských kněží a další peníze na výstavbu Svaté Hory. Přispívala i různá města a měšťané, podle nich jsou pojmenovány rohové kaple v ambitech. Třeba tu máme Pražskou kapli, jsou tam erby tří pražských měst. Dále Plzeň, Březnice a ještě Mníšek, máme kapli Mníšeckou."

Ve svatohorském archivu se uchovává například modlitební kniha Marie Maxmiliány Zárubové, která ovdověla po sedmiletém bezdětném manželství. Na svém panství založila tři chrámy, a když poprvé slyšela o Svaté Hoře, vydala se tam na pouť.

Lidé tu z vděčnosti zanechali prstýnek, hodinky, korálky nebo křížek

Svatá Hora prošla rozsáhlou rekonstrukcí. V podzemí byla vytvořena zajímavá expozice, která na časové ose ukazuje celou historii kláštera.

Svatá Hora, foto: Ondřej Tomšů

"Ukazujeme tu, jak vypadaly poutě. Vidíte, že to měli i s živou hudbou, korouhve, družičky. Setkáváme se s tím, že přijde babička, která mi se slzami v očích říká: já jsem tady byla před šedesáti lety jako družička a říkala jsem básničku Panně Marii. Dneska tady míváme dvě velké pouti: Korunovace a potom Nanebezvetí Panny Marie. Při nich se dokonce koná i průvod s tou milostnou soškou Panny Marie na pozlaceném trůnku. Je nesen po Svatohorském náměstí. Na fotkách je vidět, že to bylo lidmi hodně navštěvováno."

Chodí ještě dneska družičky?

"Dneska už družičky nechodí, ale občas se stane, že přijdou ještě ženy v krojích, obzvlášť z Domažlicka nebo Plzeňska. To jsem několikrát zažil. Pak tady máme vitrínky, kde jsou votivní dary od poutníků. Stává se, že lidé, kteří přijdou s vděčností, že byla vyslyšena jejich prosba, tak tady zanechají třeba prstýnek, nebo korálky, nějakou sponu, křížek, růženec, a tak dál. Je to projev vděčnosti za vyslyšení proseb."

V klášteře je relikviář Dominika Trčky

A teď se půjdeme podívat do míst, kam se návštěvník Svaté Hory běžně nepodívá. Do kláštera. Ten zdejší má 5 pater a už jsem se připravovala na spoustu schodů, a najednou moderní výtah.

"Je pravda, že kdyby tady ten výtah nebyl, tak by naši starší spolubratří neměli jednoduchý život. Klášter má pět pater. A je tu krásný výhled ze Svaté Hory do celého okolí. Teď jsme v místnosti, která slouží jako naše společenská místnost. Původně tu snad byla nějaká ložnice, která sousedila s biskupským pokojem. V 60. nebo 70. letech tady byly všude snížené stropy. Teď v rámci rekonstrukce se objevily všechny ty zachovalé klenby a malby. My se teď vydáme ještě vedle do kaple. Je tu relikviář, úlomek čelistní kosti blahoslaveného Metoděje Dominika Trčky. Je to rodák z Frýdlantu nad Ostravicí, který se stal prvním představeným redemptoristů východního obřadu na Slovensku. Byl v 50. letech zavřen a mučen. Zemřel na následky zápalu plic. Když si v Leopoldovské věznici na Vánoce zazpíval koledu, byl za to potrestán bitím a několika dny korekce, což bylo v mrazu. A na tyto následky v Leopoldově zemřel. Dneska je prohlášen za blahoslaveného."

Jak říká páter David Horáček, na Svaté Hoře se dějí zázraky pořád. Část z nich najdete vyobrazené v ambitech. Říkáte si, proč tu jsou obrazy s čísly?

"Je tam vždycky uveden letopočet a nějaké číslo. Tady máme třeba 1658, číslo 84. Pod tímto číslem se dá najít zázrak z roku 1658 v knížečce, která se těmto freskám v ambitech věnuje. Je jich tady znázorněno minimum, protože ve svatohorských análech je přes 4,5 tisíce zaznamenaných událostí, kdy bylo skutečně pomoženo člověku na přímluvu Panny Marie. Dodneška se zázraky a uzdravení dějí. Před dvěma lety na Vánoce, jsem dostal v sakristii obálku s dopisem od jisté paní, která tam popisovala, že někdo z jejích blízkých onemocněl. Nedokázali najít příčinu. Jeho zdravotní stav se velmi zhoršoval, a lékaři v Praze jim řekli, že už mu dávají jen několik hodin života. A tahle paní se ještě s někým ze své rodiny vydala na Svatou Horu, protože si vzpomněla, že jí o Svaté Hoře vyprávěla maminka. Přijeli sem, modlili se za jeho uzdravení, a nechali odsloužit mši. Byla sloužena druhý den ráno v sedm hodin a po ní se podařilo zahájit léčbu, která byla úspěšná. A jeden z lékařů té paní oznámil, že on to sám nedokáže vysvětlit, že to připočítává nějakému zázraku."

Zvony nás vyhnaly ze zvonice

Když jsme přicházeli na Svatou Horu, vítaly nás zvony, a tak se s páterem Horáčkem vydáváme nazvonici. O místní zvony se stará pan Dušek, který tu návštěvníky i provází.

"Díky panu Duškovi tu vznikla prohlídka, která není pravidelná, ale bývá vyhlášená vždycky dopředu, teď bude 30. dubna s jeho výkladem. Pan Dušek si k tomu nastudoval všechno, co mohl. Tady jsou sice popisky, ty ale nenahradí jeho zapálený výklad. Svatohorské zvony jsou považovány za jednu z těch dobře laděných zvonic u nás. Ten zvuk je krásný a čistý, a nikdy nebyly zrekvírovány."

Teď bude dvanáct. Budou zvonit?

Foto: Ondřej Tomšů

"Budou. Půjdeme ven, abychom neohluchli? Stalo se mi, že sem přišel nějaký člověk, který si chtěl nahrát ty zvony za pravého poledne. V poledne zvoní jen jeden, nezvoní všechny. Když jsem pro něj přišel, tak byl úplně nadšený. Zvoní každý den v šest hodin ráno, pak v poledne, to zvoní jeden a večer v šest."

Mohutný zvuk zvonu nás hodně rychle ze zvonice vyhnal. Svatohorské zvony pocházejí z let 1934 a 1935 ze zvonařské dílny Rudolfa Pernera z Českých Budějovic. Celkem je tu zavěšeno osm zvonů. Zdejší zvonkohra zahraje šestkrát denně tři minuty před odbitím celé hodiny refrén Svatohorského Zdrávasu. Největším zvonem je Maria. Váží 2346 kg a jeho spodní průměr je 158 cm.

Z Příbrami vede na Svatou Horu 365 schodů

Z naší velikonoční návštěvy Svaté Hory odcházíme s páterem Davidem Horáčkem netradiční cestou. Poutní areál je totiž spojený s Příbramí zastřešenými schody.

"Těch schodů tam je 343, ale když by se to počítalo ke korunovačnímu oltáři, kde byla korunována milostná soška Panny Marie, tak by těch schodů bylo 365. Kdysi poutníci stoupali po těchto schodech po kolenou nahoru. Já jsem tu zažil dva poutníky, kteří skutečně šli z města na schodech po kolenou, to je 400 metrů. Modlili se na každém schodu. Kdybyste šli až dolů do města, tak když vyjdete ze schodů, tak máte v okruhu 50 metrů 3 cukrárny, což je taková odměna za tu cestu. I když cesta nahoru je horší, než dolů. Na schodech jsou i východy do všech možných stran. Je tu třeba kaple Máří Magdalény, to je uměle vytvořená krápníková jeskyně. Spousta lidí schody využívá," dodal náš průvodce po Svaté Hoře, páter David Horáček.