Přímo naproti Karlovu mostu, na Starém Městě pražském, stojí Klementinum - rozsáhlý komplex barokních budov, kde sídlí Národní knihovna, a kde také funguje nejstarší meteorologická stanice v Čechách. Už od středověku bylo Klementinum centrem vzdělanosti, bohatého duchovního a vědeckého života. Dnes v jeho areálu najdeme jednu z nejkrásnějších barokních knihoven na světě, někdejší hlavní jezuitský chrám v Praze, Zrcadlovou kapli a Astronomickou věž s jedinečným výhledem na centrum města.
Klementinum, nazvané podle kostela svatého Klimenta, je bývalá jezuitská kolej. Areál, který jezuité vybudovali po svém příchodu do Čech v roce 1556, zabírá plochu dvou hektarů a je druhým nejrozsáhlejším stavební celkem v hlavním městě, hned po Pražském hradě. Na jednom z klidných nádvoří, kde jsou stolky, židle a dá se tu nerušeně posedět, na nás čeká pražská původkyně a historička umění Šárka Gandalovičová:
„Klementinum známe jako úžasný barokní komplex postavený jezuity. Nicméně pro každého znamená něco jiného. Pro zahraniční turisty je to jedna z nejvýznamnějších památek, kterou musí vidět, podobně jako Pražský hrad, Karlův most nebo Vyšehrad. Pro Čechy, respektive pro Pražany, má trochu jiný význam. Já sama jsem dlouhá léta bydlela v centru Prahy, kde se v letní sezóně, za normálních okolností, absolutně nedá volně pohybovat kvůli davům turistů. Pro nás je Klementinum krásná, přirozená zkratka, když jdete od Karlova mostu směrem ke Staroměstskému orloji. A pak – pro vzdělané Čechy je Klementinum v prvé řadě významnou institucí, sídlem Národní knihovny, která byla založena roku 1777, ale její počátky se datují do dřívější doby a jsou spojeny s působením řádu jezuitů.“
Nejdřív dominikáni, pak jezuité
Turisté, kteří se vydávají na prohlídku barokního Klementina, zpočátku možná ani netuší, že se nacházejí na místě bohatém na archeologické nálezy, osídleném už od 9. století. Šárka Gandalovičová popisuje, jak to v dávné minulosti na Starém Městě vypadalo:
„Když si jezuité roku 1556 vybrali tuto lokalitu u Karlova mostu, nebyli pochopitelně první, kdo tu začal stavět. Už od 13. století tu prokazatelně byl dominikánský klášter s kostelem svatého Klimenta. Stálo tu asi 25 domů, zahrady… Tyto obrovské prostory tehdy jezuité získali z politických důvodů.“
Jezuité staví v blízkosti své koleje kostel Nejsvětějšího Salvátora, který je dodnes hlavním chrámem tohoto řádu v Čechách. V kryptě kostela, která dnes slouží jako meditační a duchovní prostor, jsou patrné nejstarší dochované pozůstatky středověkého Klementina, jak vysvětluje Martin Staněk z farnosti Nejsvětějšího Salvátora:
„Nacházíme se v prostoru, kterému říkáme krypta. Je to podzemní prostor s pozůstatky dominikánského kláštera ze začátku 13. století, v podstatě barokní klenutý sklep pod sakristií. Nevíme přesně, k čemu sloužil, snad k uchovávání mešního vína. Skutečná krypta se nachází o pár metrů dál, za masivní zdí, ale je prázdná, už se tam několik staletí nepohřbívá. Tento prostor je zajímavý tím, že tu můžeme na vlastní oči vidět zbytky zdiva nějakého středověkého domu, okolo kterého se dominikáni zhruba v roce 1230 usadili. Jsme čtyři metry pod zemí, ale tehdy to byla uliční úroveň, postupně se různými navážkami zvyšovala. Vidíme tu opukové kvádry, které tvoří jakýsi portál. My ve farnosti dnes věříme, že tímto portálem vcházel do kláštera významný německý středověký mystik Mistr Eckhart, který tu pobýval.“
Roku 1420 byl dominikánský klášter, který se stal významným centrem duchovního i politického života, vypleněn a pobořen husity. Na místo zpustlého kláštera přichází v polovině 16. století dvanáct prvních příslušníků nedlouho předtím založeného Tovaryšstva Ježíšova. Tento řád, který dodnes působí v mnoha oblastech vědy, kultury, umění a školství, se stal v Čechách hlavní rekatolizační silou, jak vysvětluje Šárka Gandalovičová:
„15. století je v českých zemích spjato s reformací katolické církve, s husitským povstáním. To bylo potřeba vytěsnit z mysli Čechů, čehož se ujali Habsburkové, kteří nastupují na český trůn v roce 1526. Habsburkové pochopili, že musí konvertovat Čechy ke katolické víře nenásilným způsobem, nejlépe vzdělávací činností a kázáním. K tomu se nejlépe hodil nově vzniklý jezuitský řád. Předpokládá se, že první komunita jezuitů, která přišla do Prahy v roce 1556, byla vybrána přímo Ignácem z Loyoly, který ještě téhož roku umírá.“
„Po svém příchodu měli jezuité volnou ruku k tomu, aby přetvořili místo podle svého. Začínají budovat komplex od Karlova mostu, kde je nejstarší část, tedy bývalá kolej, a kostel Nejsvětějšího Salvátora. Postupně se přidávaly další stavby, přičemž nejmladší část Klementina, ta, která směřuje na Mariánské náměstí, pochází z 1. poloviny 18. století.“
Barokní a klasicistní budovy Klementina, na jejichž výstavbě, trvající 170 let, se podíleli významní architekti jako Carlo Lurago, Domenico Orsi, František Maxmilián Kaňka nebo Kilián Ignác Dientzenhofer, tvoří jakousi malou pevnost s pěti nádvořími. Byly tu dva kostely, několik kaplí, školy a kolej pro 700 českých i zahraničních studentů, knihovna, tiskárna, hvězdárna, lékárna, a dokonce i divadlo. Něco z něj se dochovalo i v prostorné barokní sakristii kostela Nejsvětějšího Salvátora, kam nás zavedl Martin Staněk:
„Kromě původního nábytku ze začátku 18. století, což jsou krásné intarzované dřevěné skříně, se tu nacházejí také skříně z bývalého jezuitského divadla. Jsou, vysoké, pětimetrové, a původně sloužily k uchování kulis. Dnes je využíváme pro liturgické účely. Jezuitské divadlo byl skutečný fenomén, v Klementinu se uváděly nákladné, výstavné opery a hry, v podání studentů a profesorů. Takto se například oslavovala korunovace císařovny Marie Terezie na českou královnu. Divadelní sál se nacházel ve východním křídle, které směřuje na Mariánské náměstí, a kde dříve sídlila Technická knihovna. Je to obrovský prostor s malovaným dřevěným stropem a doufám, že bude brzy přístupný veřejnosti. Strop sálu byl o jedno patro snížen a zřejmě už se do jeho zázemí skříně nevešly, proto se přestěhovaly k nám.“
Barokní knihovna – největší turistická atrakce Klementina
Zatímco do sakristie kostela Nejsvětějšího Salvátora se turisté dostanou jen na vyžádání, prohlídka po Klementinu s průvodcem je zavede do údajně nejkrásnější a nejzachovalejší barokní knihovny na světě. Potemnělý sál, kam se smí jen nahlédnout, ukrývá staré glóby, freskové malby, ale hlavně vzácné svazky knih, kterých tu je okolo 22 tisíc. Nejstarší díla pocházejí ze začátku 17. století.
„Vše, co vidíte, jsou originály“, vysvětluje průvodce Pavel Hrabánek a dodává, že knihovna stále slouží vědeckým účelům. „Knihy jsou umístěny ve dvou patrech. Spodní patro je část teologická, vrchní je část akademická, věnovaná matematice, lingvistice, rétorice, latině, řečtině, filozofii. Většina knih je psána v latině, následuje němčina, čeština a jiné evropské jazyky.“
„Knihovna sloužila výhradně jezuitům, dokončena byla roku 1727. Užívají si ji nějakých padesát let, až do roku 1773, kdy je řád zrušen a vykázán z Čech. Klementinum pak přechází trvale pod státní správu.“
Po odchodu jezuitů Marie Terezie prohlásila Klementinum za veřejnou a univerzitní knihovnu. Ta se velmi rychle se rozrůstala. Přibývaly do ní totiž knižní fondy nejen z jezuitských kolejí, ale i z dalších klášterů, zrušených dekrety císaře Josefa II. Podobná situace vznikla v polovině 20. století, kdy se do Klementina stěhovaly fondy z klášterů zrušených komunistickou vládou. Pavel Hrabánek vypráví, co se dělo s barokním sálem knihovny:
„Tento barokní sál fungoval jako veřejná knihovna až do roku 1918. Nový český stát potřeboval své symboly a knihovna se stala jedním z nich. O rok později dostává celý objekt Klementina statut Národní knihovny a vzniká projekt přestavby areálu na jednu velkou knihovnu a instituci. Staví se nové budovy pro univerzitní fakulty, zejména pro fakultu teologickou, právnickou a filozofickou, které měly dříve sídlo právě v Klementinu. Od roku 1930 je sál barokní knihovny pro veřejnost uzavřen, a to na dlouhých sedmdesát let.“
Hvězdárna a meteorologická stanice
Katolická univerzita, sídlící v Klementinu, byla pověstná svou kvalitou a silně konkurovala protestantské Univerzitě Karlově. Po bitvě na Bílé hoře byly obě univerzity (a jejich knihovny) sloučeny a sídlily, pod správou jezuitů, právě v Klementinu. To se stalo skutečným centrem duchovního a vědeckého života, jak vypráví průvodkyně Šárka Gandalovičová:
„Jezuité byli vynikající pedagogové. V Klementinu působily významné osobnosti, historik Bohuslav Balbín, jeho souputník a velmi kontroverzně chápaný jezuita Koniáš, který byl činný v protireformaci. Myslím ale, že historie k němu není příliš spravedlivá. V 18. století tu jako ředitel knihovny působil Karel Rafael Ungar. Byl to tajný svobodný zednář a přítel Wolfganga Amadea Mozarta, který při svém pobytu v Praze barokní knihovnu navštívil. Nemůžeme zapomenout na vědce. Tady, na nádvoří Klementina, je památník astronoma Josefa Steplinga. Ten tu založil první observatoř v Čechách.“
Jezuité se v Klementinu věnovali především bádání v oblasti astronomie, matematiky a fyziky.
„To všechno bylo součástí nejen bádání, ale i výuky. České povědomí je vůči jezuitům nespravedlivé. Zřejmě je to pozůstatek z minulých dob, kdy vše, co bylo proti husitství a reformaci, bylo negativně chápáno. Zapomíná se, že jezuité kupříkladu nabízeli stipendium i velmi chudým chlapcům, kteří tak mohli vystudovat různé vědní obory, nejen teologii. V Klementinu neprobíhala jen příprava na kněžskou, ale i na vědeckou kariéru.“
„Před vstupem do barokní knihovny mohou návštěvníci vidět matematický kabinet, který je zasvěcen těmto bádáním. Pozoroval se tu Měsíc, Slunce a jiná nebeská tělesa. Pohled jezuitů na astronomii byl tehdy velice moderní.“
Po prohlídce knihovny čeká turistické výpravy výšlap na Astronomickou věž. Dominanta Klementina je 68 metrů vysoká a na vrcholu ji zdobí socha Atlanta nesoucího zeměkouli. Cestou procházíme unikátní Meridiánovou síní, kde jsou vystaveny původní astronomické přístroje. Dříve sloužila k určování času. Celá místnost se díky otvoru vysoko ve zdi změnila v cameru obscuru a paprsek slunce, dopadající skrze otvor na strunu napnutou na podlaze, určoval pravé poledne. Od roku 1842 Pražané poledne poznávali tím, že se na ochozu Astronomické věže mávalo praporem. K němu se později přidal ještě výstřel z děla na Letné. Tímto způsobem se dvanáctá hodina ohlašovala až do roku 1928, kdy signalizační prapory nahradilo rozhlasové časové znamení. Pavel Hrabánek popisuje repliky praporů, které visí v Astronomické věži:
„Je tu vlajka černo-žlutá, to je vlajka rakouské monarchie. Používala se i tato, česká vlajka, červeno-bílá. Uprostřed je bílý prapor. Traduje se, že po bezprostředně po vyhlášení Československa věžník nevěděl, jakou vlajku vyvěsit, použil tedy jako neutrální prapor bílé prostěradlo. Ale jestli to tak opravdu bylo, nikdo neví.“
Ochoz, z něhož se mávalo praporem, je ve výšce 52 metrů a vede k němu bezmála 170 schodů. Námaha ale stojí za to, odměnou je mimořádný výhled na pražské památky, které se zdají být na dosah ruky.
Kromě památek je z věže vidět i malá terasa s meteorologickými přístroji, které v Klementinu už zhruba 245 let nepřetržitě sledují počasí. Tato měření teplot a srážek, s nimiž začal na konci 18. století ředitel hvězdárny Josef Stepling, jsou díky své délce a pravidelnosti unikátem nejen v Čechách, ale i ve střední Evropě.
Zatímco meteorologická stanice funguje v Klementinu bez problémů dodnes, pro Národní knihovnu, čítající více než 6 milionů dokumentů, to tak úplně neplatí. Barokní areál, který se dlouhodobě revitalizuje, jí už dávno nestačí. Klementinum tak zůstává hlavně historickou památkou, která láká turisty na prohlídky i na kulturní akce, třeba na koncerty v krásné Zrcadlové kapli. Někdejší rušný studentský život se odsud ovšem úplně nevytratil. Studovny klementinských knihoven jsou stále plné, stejně jako kostel Nejsvětějšího Salvátora, určený studentům všech pražských vysokých škol. Tamní farnost, vedená známým knězem Tomášem Halíkem, patří k nejživějším v Čechách. Stále spolupracuje s jezuity, kteří se ovšem do Klementina nikdy natrvalo nevrátili. Dnes mají svůj hlavní kostel, zasvěcený svatému Ignáci z Loyoly, na pražském Karlově náměstí.
