Přes čtyřicet procent českých školáků se setkalo se šikanou

Kolem šesti set tisíc dětí v Česku zažilo šikanu. Tvrdí to odborníci, kteří se šikanou mezi dětmi dlouhodobě zabývají. A také varují: šikana se v posledních letech šíří jak epidemie. Současně klesá věk malých útočníků a stoupá jejich brutalita.

Přes čtyřicet procent českých školáků se setkalo se šikanou

Začíná to nevinně. Slabšímu spolužákovi se jen tak pro zábavu schovávají cvičky, berou svačiny a před učiteli se na něj svalují cizí hříšky. Je přece legrační sledovat, jak se marně brání a natahuje moldánky. Časem se přitvrdí: cestou domů ze školy ho obstoupí parta kluků a pod pohrůžkou, že mu rozbijou nos, mu seberou peníze. A druhý den zas. A pak mu, zase jen tak pro zábavu, jednu vrazí. Kluk začne chodit domů oklikami, je zakřiknutý a ráno se bojí odejít do školy. Nic ale neřekne, protože ještě víc než ran od svých spolužáků se bojí jejich výsměchu a izolace ve třídě. Končí to zlomeninami, kopanci a bitím, agresoři věší své oběti za nohy z pátého patra, pálí je cigaretami, nutí je krást v obchodech nebo je sami obírají o mobily a značkové oblečení. Zkušenost se šikanou má podle celonárodního výzkumu na českých školách 41 procent dětí. Své si ještě jako druhák na jedné z pražských sídlištních škol zažil i Marek. Dnes je mu šestnáct let, chodí na střední školu, se šikanou se ale setkal i tam:

"Zrovna v naší třídě je jeden kluk, myslím si, že v každé třídě je možná někdo takový. Je to vlastně slabší jedinec, psychicky je už dost narušený. Přestoupil už na druhou školu, je na tom psychicky fakt špatně a stává se terčem výsměchu ostatních žáků."

Psycholog Michal Kolář se šikanou ve školách a dětských kolektivech zabývá už pětadvacet let. Je jedním ze zakladatelů občanského sdružení Společenství proti šikaně a o svých klinických zkušenostech se šikanovanými dětmi publikoval řadu odborných studií. Setkává se se šikanou u předškolních dětí i s krajně brutálními případy, které končily doživotními následky a těžkými fyzickými i psychickými traumaty. Šikana je podle něj celospolečenský problém, na jeho řešení ale pedagogové, sociální pracovníci ani policisté nejsou dostatečně připraveni:

"I celonárodní výzkum ukázal, že 90 procent učitelů neumí vyřešit nejjednodušší diagnostickou situaci. Kromě jiného to vyplývá třeba z toho, že vlastně neexistuje žádná fakulta, která by se systematicky zabývala vzděláváním v oblasti školního násilí a šikanování."

Ani ti učitelé, kteří by šikanu ve škole chtěli potírat, nemají ale snadnou úlohu. Dětští agresoři často pocházejí z nefungujících rodin, mnozí z nich na vlastní kůži zažili týrání nebo šikanu ze strany svých blízkých a neznají jiný způsob, jak se prosadit, nežli použít násilí. A také vědí, že je v podstatě nelze potrestat. Setkala se s tím i matka chlapce, který na 2. stupni základní školy poznal šikanu na vlastní kůži.

"Syn přešel na jinou školu a tu třídu tam ovládal chlapec, který pocházel z ne úplně dobrých rodinných poměrů. Pocity méněcennosti si léčil tím, že tyranizoval děti. Ta třída se rozdělila na jeho obdivovatele a na děti, které se bály. Těch byla většina a byly víceméně rády, když se šikana netýkala přímo jich. Ten kluk si byl už od šesté třídy naprosto dobře vědom, že se mu nemůže nic stát."

Naštěstí ne na všech školách jsou v boji se šikanou tak bezmocní. Učitelka Marie Nováková ze základní školy na pražském Černém Mostě se snaží šikaně ve třídě předcházet mimo jiné i tím, že učí děti otevřeně hovořit o jejich problémech a najít si ke každému z nich osobní přístup.

"Uvědomila jsem si, že z mé pozice pedagoga je nejdůležitější můj vztah k těm děckám. Postupně jsem tam převzala celý úvazek, takže jsem ročně učila mezi šestnácti až osmnácti třídami, což je 350 až 450 žáků. Každá z těch tříd, alespoň já jsem to tak vnímala, měla vytvořenou pozici outsidera. Já jsem se jako pedagog s tím snažila něco dělat, takže to dítě, které jsem objevila jako outsidera třídy, jsem se snažila všemi možnými prostředky pozvednout, dodat mu sebevědomí. Totéž na druhé straně potřebovali ti agresoři. Zjistila jsem, že i tam často vychází jejich problém ze strachu. Ale stejně důležitá rovina práce je v kolektivu, při vytváření vztahů, budování té party."

Podobnou cestu podle ní volí stále více pedagogů. Například Sdružení proti šikaně už řadu let připravuje odborné semináře, kde se s problematikou šikany seznamují pedagogové, vychovatelé i sociální pracovníci. Nyní s projektem etické výchovy na školách, která by prolínala řadou předmětů, přichází sdružení Etické fórum. Všichni ovšem vědí, že boj se šikanou je běh na dlouhou trať.