V dnešním svátečním pořadu vás pozveme do Afriky, k Viktoriiným vodopádům, ale také do Vídně nebo do severní Ameriky. Tam všude totiž pobýval snad nejznámější český cestovatel dr. Emil Holub. A naším průvodcem bude především historik Martin Šámal z Náprstkova muzea v Praze. Právě on totiž letos v květnu spolu s Americkým klubem dam uspořádal cestu do Vídně, kde jsme si mohli připomenout hned několik Holubových výročí:
Emil Holub
"Letošní rok je skutečně bohatý na výročí, dokonce výročí kulatá, která jsou spojena s životem a taky cestami doktora Emila Holuba. V únoru jsme si připomínali 110. výročí jeho úmrtí, na přelomu dubna a května uplynulo 120 let od skutečně do té doby nevídané velkolepé výstavy Holubových afrických sběrů. A připojím ještě jedno výročí: před 140 lety se Emil Holub vydal poprvé na svou cestu do Afriky."
Emil Holub pocházel z východočeských Holic, narodil se tu v r. 1847. Už během studií medicíny na Karlově univerzitě v Praze ho okouzlily deníky britského cestovatele Davida Livingstona. Roku 1872 se proto vydal v jeho stopách do Jižní Afriky. Usadil se v Kapském Městě a otevřel si tu lékařskou praxi. Současně ale pořádal výpravy do divočiny. Jeho první cesty popisuje afrikanistka a bývalá diplomatka v Zimbabwe Marie Imbrová:
Mapa Viktoriiných vodopádů
"Jeho první sedmiletý pobyt byl skutečně pobyt. To nebylo tak, že by si Emil Holub mohl dovolit cestovat. On si na každou cestu musel vydělat. Během tohoto sedmiletého pobytu udělal tři cesty, přičemž ta třetí byla nejdelší. Vedla až k Viktoriiným vodopádům. Při těch prvních dvou se pohyboval po už známých stezkách obchodníků nebo lovců. Na tyto menší výpravy si vždycky musel pronajmout koně nebo potah. Většinou i požádal o pomoc přátele, aby ho někdo doprovázel. Při třetí cestě se mu podařilo objevit Viktoriiny vodopády. Ale protože neměl dosud velkou zkušenost, pobýval dlouho na dvoře krále Sipopa, který mu vlastně vysvětlil, že není vhodné se k vodopádům přibližovat po deštích, kdy tam hrozí malárie. Takže Emil Holub se u tohoto kmene aklimatizoval, dokázal svůj pobyt popsat, a k vodopádům nakonec došel s Georgem Westbeechem, lovcem slonů. Šel tam v doprovodu někoho zkušeného. A protože se k vodopádům přibližoval pomalu, umožnilo mu to během čtyř dnů vodopády zakreslit. To je něco úžasného. On měl jednoduché přístroje na sledování hvězd a skutečně je jako první zakreslil. A to byl kromě etnografických sběrů největší jeho poznatek z toho prvního sedmiletého pobytu."
Po návratu z prvního pobytu v Africe pořádal Emil Holub o svých cestách přednášky a při té příležitosti také, jak říká Martin Šámal, poprvé navštívil Vídeň:
"Krátce po své první slavné přednášce v Praze přijal pozvání od tehdejší rakouské Geografické společnosti a přednášel také ve Vídni. O pár měsíců později se do Vídně uchýlil už natrvalo. Původně sem jen převezl svou výstavu z Prahy. Ta byla velice úspěšná, skoro by se dalo říct, že to byla poslední Holubova výstava, ze které měl finanční prospěch. Všechny ostatní skončily finančním deficitem. Holub ve Vídni zůstal a připravoval se na svou další cestu do Afriky. Ubytoval se ve vídeňské Rotundě, začátkem 80. let právě v Rotundě nalezl byt a také prostor pro skladování svých sbírek. Rotunda byla důležitá i pro jeho osobní život. Inspektorem Rotundy byl Ludvík Hoff a jeho dceru Rosu si Holub krátce před odjezdem na svou druhou cestu do Afriky vzal za ženu."
Vídeň se pro Emila Holuba nakonec stala celoživotním zázemím. V Praze totiž narážel na nepochopení, ani Národní muzeum nestálo o jeho africké sbírky.
"Svým způsobem byl i trochu zklamán z reakce společnosti v Čechách. A Vídeň představovala určitou možnost, jak naplnit své záměry, kterých měl pochopitelně velmi mnoho. A jak vůbec fakticky uskutečnit svou druhou africkou cestu. Podpoře se těšil u císařského dvora, od samotného císaře získal opakované finanční dary. O jeho výzkumy se ale velmi intenzívně zajímal i císařův syn, korunní princ Rudolf. S Holubem měli společný zájem, oba byli vášnivými ornitology. Nebyla to ale jediná podpora, z těchto nejvyšších kruhů. Už jsem zmiňoval geografickou společnost, která působila ve Vídni. To byla společnost, která iniciovala sbírku ve prospěch Holubovy druhé africké cesty. A ani to nebyla jediná korporace, která Holuba podporovala. Možná méně známá, ale výrazná je podpora Rakousko - uherského spolku pro vývoz. Jeho podpora byla především materiální, ten spolek měl samozřejmě mnoho kontaktů na rakouské firmy a průmysl. Holub na tuto druhou cestu vyjížděl nepoměrně lépe připraven než na tu první. A díky tomuto spolku se na cestu skutečně mohl připravit i tímto způsobem."
Na své druhé africké cestě pobýval Emil Holub v letech 1883 až 1886. Měl velmi ambiciózní plán: chtěl projít celý kontinent od Kapského Města na jihu až na sever, do Egypta. To se do té doby nikomu nepodařilo. I tuto cestu popisuje Marie Imbrová:
Růžena Holubová, rozená Hoffová
"Druhou cestu už nazývám expedicí, protože skutečně expedicí byla. Pro ni si Holub vybral své pomocníky, na ní jej doprovázela Růžena Holubová, rozená Hoffová. Na ni mu přispěl císařský dvůr. Koncipoval ji jako velkou poznávací expedici, která měla dosáhnout z Kapského Města až do Súdánu nebo Egypta. A on se pochopitelně domníval, že to území projde velmi rychle. To ale byla zásadní chyba, protože tato expedice byla obrovská. Měla 162 beden materiálu. Musel je clít, musel si sehnat povozy, musel prostě mít povolení jednotlivých náčelníků územních celků, aby tam svůj tábor mohl rozbít. Pokud tam pobýval prvních sedm let sám, tak šlo o jednu osobu a on to povolení získal nebo mohl u někoho spát. V případě této expedice musel být dobytek napojen a nakrmen. My si neuvědomujeme ty vzdálenosti, ale při druhé expedici mu to z Kapského Města k vodopádům trvalo rok a půl. A neustále přitom měl problémy s nosiči, s krádežemi, s místními náčelníky. Také si neuvědomil, že politická struktura se tam mění. To byly pochopitelně kmenové svazy. Emil Holub ve svých cestopisech, jak byl vychován v rámci rakousko - uherské říše, říkal král, ministr a používá podobné názvy. To jsou ale v podstatě jen evropské názvy pro náčelníky, kteří měli jen určitou pravomoc nad lokálně omezeným územím. A pokud ten náčelník byl skutečně na svém teritoriu nejmocnější, měl vrcholnou moc, tak ti ostatní ho uznávali a byli vůči němu ve volném vazalském vztahu. To se ale všechno za ta léta rozpadlo, takže Emil Holub při své druhé cestě postupoval územím, kde ti předchozí náčelníci už nebyli náčelníky, kde kmen už nehrál takovou roli jako předtím. A přesně na tom území, kterým on chtěl projít, sídlili Mašukulumbové. To byli chovatelé dobytka, kradli dobytek, potřebovali pastviny. A od nich Holub souhlas na průchod jejich územím neměl. A protože ho předcházela dobrá i špatná pověst, že je to bílý kouzelník nebo zlý čaroděj, tak Mašukulumbové usoudili, že se Emila Holuba zbaví. Pokusili se o to, když vstoupil na jejich území. Podali mu otrávené mléko, to ale Emil Holub rozpoznal. Čistě empiricky, oni prostě to otrávené mléko nalili do nádoby, která byla prasklá. Majetnicky usoudili, že jedovaté mléko nenalijí do nové nádoby. A jak vytékalo, připletl se tam místní pes a pošel, takže Emil Holub se mléka nenapil. Mašukulumbové to nicméně vyhodnotili tak, že je to zlý čaroděj, když odvrátil tento útok, a vyřídili si to s ním silou. Na druhé straně tím, že se na to území dostal, byl skutečně první a jediný. Dnes se Mašukulumbové už tak nenazývají, je to etnikum Ila, které žije v Zambii podél řeky Kafue. A oni jsou dnes na ty cestopisy úžasně hrdí, protože to je jediný písemný zdroj informací, jak jejich předkové před sto a více lety žili. Čím se zabývali, jak vypadaly jejich oštěpy, jak vypadala struktura jejich domu. Jaké tam byly vazby podřízenosti a nadřízenosti. A mimochodem Emil Holub byl první a poslední, kdo do detailu zaznamenal jejich účesy! Takže pro celou oblast dolního Zambezi je Emil Holub dodnes prvotním a zdaleka nejdůležitějším zdrojem etnografických a kulturně historických informací pro etnika, která tam jsou. Berou ho jako úžasný zdroj jejich kultury a kulturní tradice. Jsem hrdá na to, že to vědí a že to využívají."
Jak dramaticky probíhala jeho druhá cesta, o tom svědčí i to, že mu zemřeli tuším tři členové jeho týmu...
"Jistě, jeden zemřel na malárii a další pak při té bitvě s Mašukulumby. V Holubově cestopisu to přímo není, ale deset let poté, co proběhla bitva u Galulongy, se na území Mašukulumbů dostali misionáři. I s podporou dalších kmenů jejich území zpacifikovali. A jeden z důvodů, proč to území zabrali, bylo také to, že tehdy přepadli expedici Emila Holuba. Z poznatků těchto misionářů a ještě živých účastníků se ukázalo, že přepadení bylo velmi dramatické. Emil Holub se svou paní se vraceli z močálu, aby se dostali na své tábořiště, ale Mašukulumbové už slavili vítězství. Vypili veškeré tekutiny, které tam našli, včetně léků. Dokonce požili arzenik, který je následně otrávil. Hlavně tam ale do vzduchu vyhazovali deníky Emila Holuba. V té době jich měl třicet devět. A to Holuba rozlítilo tak, že se mezi ně vrhl a ty deníky začal sbírat. Nevšiml si přitom, že překvapení Mašukulumbové se zase zformovali do útočného postavení. Všimla si toho ale jeho paní a údajně dva Mašukulumby i jednu ženu opravdu zastřelila. Takže ona skutečně byla nesmírnou oporou v Holubově životě, byla velmi praktická. Říká se, že Afrika je nevděčná. Ale není nevděčná. Když se pak ty deníky znovu čtou, tak zjistíte, že přechodem bažin zpátky byla paní Holubová tak vyčerpaná, že ji museli nést na nosítkách. Viděli to uprchlí nosiči a kupodivu se vrátili a pomohli ji přenést do bezpečného území."
Výstava ve Vídni
/Martin Šámal/ "Po návratu z Afriky se Holub vrátil opět do Vídně a začal zde připravovat výstavu svých sbírek. Ta se uskutečnila v roce 1891 právě ve vídeňské Rotundě. Tehdy tam ještě nebyly všechny jeho sběry, proto je obdobná výstava, kterou o rok později uspořádal v Praze, považována za unikátní, největší a nejkomplexnější představení Holubových sbírek, jaké se vůbec kdy uskutečnilo. Víme, že Holub uvažoval o tom, že Holub své sbírky rozdělí. To se také skutečně stalo, proto také větší část jeho sbírek skončila ve Vídni. Menší část, ovšem nemyslím tím méně významnou, se rozhodl věnovat Praze. Často se želí toho, že sbírky nezůstaly pohromadě, že se Holubovi nepodařil uskutečnit jeho sen, myšlenka afrického muzea. Máme pocit, že zamýšlel takové muzeum založit v Praze. Podle dokladů, které jsem měl k dispozici, ale spíše zamýšlel založit takovouto rozsáhlou instituci právě ve Vídni."
Na obě výstavy chodily tisíce lidí, přesto byla prodělečná a manželé Holubovi se nadlouho zadlužili. Emil Holub proto pořádal množství přednášek, psal o svých cestách články, vydal se i na přednáškové turné do Ameriky:
"Přestože se potýkal s mnoha zdravotními problémy, věnoval se velmi intenzívně přednáškové činnosti. A přestože se 90. léta občas prezentují jako jakýsi podzim Holubova života, zmíním ještě velmi úspěšné a nepochybně velmi náročné turné po některých severoamerických městech. Holub se během této cesty dostal zhruba do poloviny území Severní Ameriky. Navštívil i mnoho měst, kde byla zastoupena výrazná česká menšina. To vypětí bylo neuvěřitelné. On dokázal během dvou dnů uskutečnit třeba tři přednášky. A pokaždé v jiné řeči, česky, německy a anglicky. A nejen to, věnoval se vlastním výzkumům. A když si uvědomíme jen tu plavbu do Ameriky a zpáteční cestu, tak vidíme, že to musela být cesta velice náročná. A ukazuje to na to, že byť se Holub potýkal s celou řadou zdravotních potíží, dokázal je překonávat a takto náročné turné zvládl."
Holubův zdravotní stav se ale rychle horšil:
"Byly to nejen obtíže, které mu ubíraly fyzických sil, ale obtěžovaly ho samozřejmě i po té psychické stránce, protože to byl člověk nesmírně činorodý a velice pracovitý. V době, kdy byl aktivní, dokázal skutečně pracovat dvanáct, třináct hodin denně. Pro něj pak bylo velmi obtížné to závěrečné období, kdy už byl velmi často upoután na lůžko. A chtěl bych vyzdvihnout roli jeho ženy Rosy právě v této době. Ona mu našla nový koníček, nový zájem, který ho upoutal a který mu poskytl určitý smysl dalšího života. Tím se stala filatelie. Byl to velmi vášnivý filatelista. Dokázal se údajně usmířit se zapřisáhlým nepřítelem, aby získal konkrétní známku, která mu ve sbírce chyběla. Ve Vídni v Přírodovědeckém muzeu je malá Holubova pozůstalost, a právě tam se nachází část té filatelistické sbírky. Jinak je vlastně ztracena."
Byl to velmi vášnivý filatelista. Dokázal se údajně usmířit se zapřisáhlým nepřítelem, aby získal konkrétní známku, která mu ve sbírce chyběla.
Rosa Holubová byla podle Martina Šámala z Náprstkova muzea pro svého muže velkou oporou až do konce jeho života:
"Ve věku, kdy si Holuba brala, jí bylo pouhých osmnáct let, a brala si výrazně staršího muže. A ve chvíli, kdy se Holub vracel ze své druhé africké cesty, se začal potýkat se zdravotními problémy, kdežto ona byla stále na vrcholu sil. A možná z dnešního pohledu je úplně neuvěřitelné, že o něj dokázala velmi svědomitě pečovat a velmi obětavě se o něj starat. Ke konci života byl skutečně trvale upoután na lůžko a potřeboval neustálou péči."
Emil Holub na následky svých nemocí, zejména malárie, ve Vídni také 21. února r. 1902 zemřel. Byl tu pohřben s velkými poctami, jak z dobového tisku přečetla Helena Baslerová, předsedkyně tamního krajanského sdružení Kulturní klub Čechů a Slováků v Rakousku:
"Vědec, jak jsme se dozvěděli, bydlel v Rotundě v Prátru, kde se před jižním portálem sešlo na tryzně mnoho set lidí, aby mu poskytli na jeho poslední cestě čestný doprovod. A tato cesta byla opravdu impozantní. Pohřební průvod zahajovali dva členové stráže na koních. Za nimi jel herold na ušlechtilém oři a dva světlonoši ve starošpanělském kroji. Dále kráčeli v osmistupu zástupci tramvajových zřízenců. Následovaly čtyři vozy s květinami, na kterých se vysoko vršily nádherné věnce. Poté jelo osmispřeží s přepychovým slavnostním pohřebním vozem. Vlevo a vpravo od něj šli nosiči s pochodněmi a s tabulemi s iniciálami mrtvého. Za rakví následoval smuteční vůz s vdovou a smutečními hosty. Průvod uzavíralo stohlavé shromáždění. Ve smutečním průvodu byli všichni hostinští z Prátru a deputace z celé monarchie. Zdrcujícím dojmem působily na četné smuteční hosty hlasité záchvaty bolesti Holubovy manželky Rosy. Další cesta vedla na Centrální hřbitov, kde byly proneseny řeči v německém a českém jazyce. Doktor Emil Holub byl uložen k poslednímu odpočinku 24. února 1902 v čestném hrobě. Náhrobek dr. Emila Holuba byl slavnostně odhalen 11. června 1904. Byl vytvořen sochařem Richardem Jakischem ze Štýrského Hradce. Na této tak početně navštívené ceremonii byla přítomna vdova Rosa Holubová a její rodina, starosta doktor Karel Luega a další početní oficiální hodnostáři. Byly proneseny projevy, sbor Dvorní opery zazpíval, potom byla slavnost ukončena."
Hrob Emila Holuba ve Vídni, foto: Milena Štráfeldová
Tak tedy o pohřbu Emila Holuba psaly vídeňské noviny. Na Holubův pomník na vídeňském centrálním hřbitově přispěl dokonce i sám císař.
"Je tu velice zajímavá věc. I když vídeňský starosta Luega byl svým způsobem antisemita, tak na odhalení pomníku tu byl. A mluvilo se česky i německy."
A právě u tohoto pomníku se letos v květnu sešli jak čeští krajané ve Vídni, z Kulturního klubu i tamní sokolské jednoty, tak i hosté z Prahy, z Náprstkova muzea a Amerického klubu dam. Promluvila tu i vedoucí knihovny Náprstkova muzea Milena Secká:
"Chtěla bych Emilovi poděkovat, protože on je tím, kdo překazil Náprstkovy plány s muzeem. Náprstek si vysnil průmyslové muzeum a Holub mu to překazil, protože mu daroval příliš mnoho etnografických sbírek. Jeho vzoru pak následovali další cestovatelé, a tak se vlastně z průmyslového muzea stalo muzeum národopisné. Tak já za etnografy, národopisce a historiky, Emile, děkuji. Z průmyslového muzea, které by stejně nemělo naději na přežití, jsi udělal muzeum národopisné, které, troufám si říct, důstojně opatruje tvoje sbírky a tvé písemnosti."
Vzpomínková akce u hrobu Emila Holuba ve Vídni, foto: Milena Štráfeldová
Členky Amerického klubu dam, který Vojta Náprstek po svém návratu z Ameriky založil a který existuje dodnes, u hrobu Emila Holuba také zazpívaly národní hymnu.
Vzpomínky u Holubova hrobu se účastnila i Marie Imbrová, která se po odchodu z diplomacie o to víc dnes věnuje odkazu Emila Holuba. Zajímalo mne, čím ji právě tento cestovatel tak zaujal:
"Když mi bylo třináct let, tak jsem prosadila, že mi maminka na Vánoce místo bot koupila krásný výtisk knihy Cesta do země Mašukulumbů, což tehdy vydala Mladá fronta a byl to výtah z Holubových cestopisů. To byla ta první inspirace. Pak stačilo vystudovat Karlovu univerzitu, obor orientalistika a afrikanistika. Pochopitelně jsem měla i civilní povolání, protože jsem se ještě stihla vdát. Nicméně díky ministerstvu zahraničí jsem se pak do Afriky skutečně dostala. Takže ta cesta byla docela zajímavá."
Takže jste mohla jít v jeho stopách?
"Když jsem si vybrala ty destinace, kde působil, tak jsem mohla jít v jeho stopách."
A našla jste tam po něm nějaké stopy?
Holubova busta v Zambii
"Našla, poměrně zajímavé jsou v archivech. Ale /našli jsme/, co tam zanechal a o čem se poměrně málo ví. Tím, že jsem třeba působila na zastupitelském úřadu v Harare, tak jsme využili mých znalostí a společně s velvyslancem jsme připravili putovní výstavu o Emilu Holubovi. Dále jsme zpětně porovnali anglická a česká vydání cestopisů a zjistili jsme, že nejsou identická. A zásadním problémem, který já dodneška nedokážu pochopit a nedokážu si vysvětlit, je to, proč do anglických cestopisů nebyly včleněny mapy, kdy Emil Holub pobýval na dvoře krále Sipopa. A hlavně tam nebyla včleněna mapa, která dokládá, že Emil Holub byl prvním kartografem Viktoriiných vodopádů. To, že ta mapa existuje a že jím skutečně byl, dokládá malý spisek, který se uchovává v knihovně Náprstkova muzea. Emil Holub ho věnoval Vojtovi Náprstkovi. Byl to spis z r. 1879, kde ta mapa už byla zakreslena. Je to vlastně několik stránek deníku Emila Holuba. Mapa vyšla v Jižní Africe v Grahamstownu a pak se pochopitelně objevila v českém i v německém vydání cestopisu, která vyšla v r. 1880. Tohle se v anglofonní části Afriky běžně vůbec neví a v cestopisu, který byl přeložen do angličtiny, mapa nebyla. Takže my jsme vyvinuli úžasnou propagační práci za dobu, co jsme tam byli. Nejen že jsme vydali reprint této publikace a šířili jsme ho po zimbabwských a zambijských školách, ale v r. 2005 jsme vztyčili i bustu Emila Holuba před muzeem v Livingstone a uspořádali jsme řadu výstav. Myslím, že to se nám podařilo. Když pak člověk opustí ten diplomatický život, tak si může vybrat. Já jsem se rozhodla se do Zimbabwe neustále vracet. Mám tam své charitativní projekty, každoročně ale znovu jdu na místa, kde Emil Holub byl. Teď jsem tam byla naposledy celý březen, takže jsem opět byla u vodopádů. A tentokrát jsem tam dávala darem právě tuto mapu a znovu jsem připomínala, že kromě Davida Livingstona, který vodopádům dal název, je pro ně podstatné, že první mapu udělal Čech, český cestovatel, lékař a badatel Emil Holub."
A nebyl právě to důvod, proč se do britských vydání ta mapa nedostala?Zdůraznit význam Livingstona a trošku potlačit význam Holuba?
Emil Holub
"Já myslím, že Britové vždycky chtěli zvýraznit význam Livingstona, ale nemůžu jim podsouvat vyloženě tento záměr. I když je pravda, že jsme instalovali v r. 2005 bustu Emila Holuba a v r. 2006 to Britové nevydrželi, a hned vedle Emila Holuba před muzeem v Livingstone sami věnovali další odlitek Livingstonovy sochy. Takže teď je to vlastně dva ku jedné, protože u Viktoriiných vodopádů je socha Davida Livingstona v nadživotní velikosti. A pak je také na druhém břehu v Livingstone. Ale Emil Holub je tam jenom jeden. Nicméně pokud se výrazně nezmění situace v Zimbabwe, tak zatím nemůžeme uvažovat o nějakém velikém aktu, kdy bychom tam Holuba znovu vrátili. Ale já si myslím, že stačí to, že se o něm hovoří ve školách, že ho propaguji třeba i na ministerstvu školství a kultury, v odborných kruzích rozhodně!"
Otázkou samozřejmě zůstává, proč se vlastně česká společnost otočila k Holubovi za jeho života tak trochu zády. Historik Šámal mi k tomu řekl:
"Byla to 2. polovina 19. století, období českých vlastenců, a také českých pseudovlastenců. To vlastenectví mělo až trochu nacionalistický ráz a tomu se Emil Holub musel nutně vymykat. Už jenom díky svému ohromnému rozhledu, který získal nejen svým vzděláním, ale i svými cestami, proto samozřejmě nemohl odsuzovat všechno, co nepocházelo z Čech, co nebylo české. Víme, že se mu dostalo podpory od císařského dvora, od některých rakouských korporací. On se pochopitelně sám cítil Čechem, to nikdy nikdo nemohl zpochybnit, tedy kromě těch pseudovlastenců. Ale nebyl militantním vlastencem, nebyl člověkem, který by byl příliš zapouzdřen nebo se nechal omezit hranicemi tehdejších Čech."
On měl vlastně nepřátele nebo nepříznivce i tam, kde by se dalo čekat, že bude velmi podporován, v Národním muzeu...
Výstava v Holicích
"To je trochu sporná otázka. Vím, že v literatuře se hodně probírá vztah mezi Holubem a zejména Antonínem Fričem, můžu ale odpovědně říci, že není žádný doklad tak vyhraněného negativního vztahu mezi těmito dvěma muži. A dokonce se v registratuře Národního muzea dochovalo několik dopisů, které se týkaly Holuba a pocházejí z pera Antonína Friče, které dávají trochu jiný pohled na tuto problematiku."
Dnešní muzejníci Emilu Holubovi připravili k jeho kulatému výročí novou expozici - v rodných Holicích. Zve na ni tamní starosta Ladislav Effenberk:
"Letos proběhla zásadní rekonstrukce muzea. Dnes už to není Památník doktora Emila Holuba, ale je to Africké muzeum doktora Emila Holuba. Město Holice pro tuto rekonstrukci získalo dotaci z Regionálního operačního programu Severovýchod a díky této dotaci jsme to mohli zrealizovat. Expozice byla slavnostně otevřena 2. května a od 3. května už slouží veřejnosti. Myslím, že se to povedlo. Návrh provedl David Vávra. Očekávali jsme zájem, ale ten ve skutečnosti předčil i naše očekávání. Šest set návštěvníků za sobotu a neděli, denně, a na svátek 8. května pět set návštěvníků hovoří o tom, že se to asi povedlo a že jsme to i dobře propagovali v rámci Pardubického kraje i celé České republiky. Věříme, že to skutečně splnilo účel a že to, co vždycky Emil Holub chtěl, aby muzeum sloužilo dalším a dalším generacím při poznávání neznámého, tak to myslím plní ten účel."
