Reportáž BBC dloubla do citlivého místa

Kritika používání síťových a klecových lůžek v českých ústavech sociální péče není nová. Jako bumerang se už čtyři roky znovu a znovu vrací zejména z britských médií. Jak ale připomínají někteří zainteresovaní, je to jen špička ledovce, pouhý kousíček velice složitého tématu. Alespoň jeho část se pokusíme zmapovat.

Jen pár minut trvala reportáž televize BBC, která před týdnem zveřejnila skrytou kamerou natočené záběry z českých ústavů pro mentálně postižené děti a dospívající. „Plnění závazků vyplývajících z evropské konvence o lidských právech se musí týkat všech občanů České republiky – včetně těch, které kvůli pohodlí společnost odložila do klecových lůžek,“ zaznělo v britské televizi. Následovala podrážděná reakce českého ministerstva práce a sociálních věcí, jehož klíčoví představitelé označili reportáž za manipulaci a ministr Petr Nečas se ohradil proti použitým pojmům: "V žádném případě se nejedná o klecová lůžka, jedná se o lůžka s postranicemi, které zná každá česká rodina, protože dětská postýlka není nic jiného, než něco podobného," zaznělo v reportáži České televize, která ale záhy domácímu publiku ukázala, jak moc tady jde o hru se slovíčky. Postele problematických mentálně postižených pacientů v českých ústavech mají k dřevěným dětským postýlkám až příliš daleko, protože postranicemi jsou tu tenké kovové mříže vysoké nejméně 1,25 metru a od kdysi obvyklých klecových lůžek se liší jen odstraněním mříže nahoře.

Personál českých ústavů a část lékařů podrážděně reaguje vysvětlením, že děti anebo dospělí s mentálním věkem dítěte potřebují tento typ postele jako ochranu. Aby si neublížili pádem, konzumací nestravitelných předmětů a podobně. "To jsou opravdu postýlky, které mají zabránit tomu, aby děti z nich nevypadly a nezranily se. Samozřejmě že je třeba těm dětem zajišťovat kontakt s okolím a samozřejmě zrakový kontakt tam je zachován a jde také o to, aby měly dostatek jiných podnětů,"říká například ředitel Psychiatrické léčebny v pražských Bohnicích Ivan David.

"Přední představitelé našeho zdravotnictví jsou si plně vědomi pro a proti relativní váhy používání jednotlivých metod, které jsou nezbytné u nás i kdekoliv jinde na světě a myslím, že je naprosto evidentní, že Česká republika se nijak neodchyluje a neměli bychom se nechat peskovat odkudsi ze světa na základě ne plně hodnotných a kvalitních informací."

Tři měsíce po tomto prohlášení, v říjnu 2004, ale česká vláda na tehdejší kampaň reagovala rozhodnutím, které vymezilo pravidla pro používání těchto lůžek a nařídilo evidenci jejich využití. Psychiatr Jan Pfeiffer tehdy v českém vysílání BBC uvítal reakci kabinetu jako dobrý začátek: "Tím se dokazuje, že ta kampaň skutečně byla potřebná, protože tím se ukazuje, že tyto věci předtím nebyly vůbec nijak regulovány, což je něco, co skutečně nebývá v kulturních zemích zvykem. Jednak je to nějaké nastavení cesty a kdyby zůstalo jenom u toho, tak by to bylo špatně. Nicméně jako mezikrok, nebo první krok je dobře." Mimochodem, to už byl Jan Pfeiffer jedním z necelé třicítky osobností, které americký časopis Time označil za hrdiny roku 2004, v jeho případě právě za angažovanost v rozvoji péče o duševní zdraví. Klecová a síťová lůžka jsou ale podle Pfeiffera pouze špičkou ledovce, byť mediálně přitažlivou.

Každopádně se téma po necelých dvou letech vrátilo. Na jaře 2006 český portál Aktuálně.cz zjistil, že celé měsíce a dokonce léta jsou někteří klienti drženi za mřížemi, ač to podle některých odborníků, zejména psychiatrů, není nezbytné a alternativou nemusí být hned prudké zvýšení medikace, kterým straší zastánci tradičních restriktivních metod. Stačí vzdělání personálu, výrazně individuální přístup, a nemusí to stát ani moc peněz, prohlásil například předloni Pavel Novák, prezident Asociace hodnotitelů kvality sociálních služeb. Konec konců i psychiatr Jan Pfeiffer ke stejnému tématu před několika dny v České televizi řekl, že peníze nejsou hlavním klíčem: "Jistěže to o penězích je. Nejen o jejich celkové výši ale i tom, jak šikovně se s nimi zachází. Protože můžeme vidět i země, které jsou stejně bohaté nebo i dokonce chudší, než my, které ten systém staví jinak, nebo už ho transformují. A jistě je to z velké části o hodnotách a o pohledu na problém."

Vraťme se ale ještě k jaru 2006, kdy se z iniciativy senátorky Daniely Filipiové sešli poskytovatelé sociálních služeb, právníci, úředníci ministerstva práce a sociálních věcí, zástupkyně ombudsmana a vládní zmocněnec pro lidská práva, aby prodiskutovali nový zákon o sociálních službách. Ze setkání vyplynulo jednoznačné poselství, že nový zákon po 1. lednu 2007 neumožní používání síťových a klecových lůžek, byť pak záhy tehdejší ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach řekl, že lze čekat spíše omezování, ale úplně zrušena nebudou.

Po necelých dvou letech od této debaty je problém na stole znovu, tentokrát díky reportáži BBC. Z klecových lůžek jsou postýlky s mřížemi a někteří klienti v nich zdaleka nejsou po nezbytně nutnou dobu. "Je možné někdy zasáhnout do toho práva v důsledku ochrany. Ale musí to být přesně monitorováno, zaznamenáno, na nezbytně nutnou dobu. Okamžitě jak se pacient zklidní by měl být umístěn mimo. A na základě zákona,"říká bývalá zástupkyně ombudsmana Anna Šabatová.

Jednotlivé vlny zájmu o problém ale zřejmě přece jen – i když hodně pomalu - přinášejí částková zlepšení. Jan Pfeiffer se mezičasem stal zástupcem ředitele organizace Children's High Level Group, kterou založila britská spisovatelka Joanne Rowlingová s cílem podpory dětských práv. Profesionalitu dnešního personálu českých ústavů Pfeiffer podle svých slov nechce zpochybňovat. Podle něj zde ale stále chybí větší víra v sílu individuálního přístupu: "Vevnitř nacházíme již pěkná zařízení a myslím si, že lidé jsou i více profesionálně vybavení. Ale ten systém zůstává stále stejně hodně vázán na ty velké instituce a to je asi ta největší bolest."