Řidiči na kordy
V Praze se schyluje k válce. Vyhlásili ji mezi sebou řidiči tramvají a autobusů Dopravního podniku hlavního města a za rukojmí si přitom berou asi milión Pražanů. Zdeněk Vališ ale soudí, že vzniklá situace by mohla v něčem inspirovat radnici.
V pátek má Dopravní podnik zveřejnit výsledky nezávislé studie, která srovná, jak těžké to mají v práci řidiči tramvají a autobusů, čili jak náročné jsou jejich profese. Pak se rozhodne o případném zvýšení platů tramvajáků. Ti už ale dopředu avizují, že studie bude neobjektivní a hrozí stávkou. Tou vyhrožovali už začátkem ledna. Představitelům radnice a vedení Dopravních podniků se podařilo na poslední chvíli tramvajáky od jejich úmyslu odvrátit.
Jenže toto vyjednávání naštvalo řidiče autobusů a pro změnu také oni vyhlásili stávkovou pohotovost. Autobusáci se totiž domnívají, že se tady možná děje něco na jejich účet. Když se tramvajáci dotáhnou na jejich platy, bude u rozdělování ze společného měšce více hlav. Řekli to samozřejmě kulantněji. Prý se tu vytváří precedens pro jiné menšinové nátlakové skupiny, které tak mohou uplatňovat své mzdové požadavky na úkor ostatních zaměstnanců Dopravních podniků. Nostalgikům po komunistickém hesle "Proletáři, spojte se" musí takové počínání vhánět slzy do očí.
Jiným zase může připadat dosti legrační snaha domoci se jakési vyšší spravedlnosti prostřednictvím studie srovnávající profese řidičů tramvají a autobusů. Má se snad hodnotit, že tramvajáci nemusejí v zimě dolévat do chladičů fridex nebo že celou směnu se místo volantu přidržují jen jakési vodorovné tyče a při řízení mají celkově víc času koukat se z okna na kolemjdoucí?
Převážné většině Pražanů ovšem mohou být takové spory zcela lhostejné. Samozřejmě jen do okamžiku, kdy se kvůli nim dostanou do pozice bezbranných rukojmí. Jako spotřebitelé se v důsledku případné stávky nemohou obrátit k jiné firmě nebo se služeb firmy prostě vzdát. Metro totiž pořád jezdí jen částečně a navíc neřeší problém dojíždění z okrajových částí hlavního města. Auto má sice každý druhý Pražan, jenže zase nemá většinou kde zaparkovat. Nehledě na to, že kdyby všichni k cestě do práce použili auto, vznikne takový dopravní chaos, že nakonec nedojede nikdo. A co děti, které denně dojíždějí do různých škol? Ale o tohle všechno přece jde. Řidiči Dopravního podniku se prostě mohou opřít o mohutnou vydírací sílu.
Zazněly hlasy, že nemá smysl je obviňovat, protože právo na stávku je zakotveno v zákoně. Na druhé straně lze namítnout, že rizika stávky by měla být spravedlivě rozdělena mezi obě strany- tedy mezi firmu a zaměstnance. Tak tomu také je v soukromé sféře. Na zaměstnance sféry zajišťující fungování širšího organismu a placené z veřejných prostředků by se ale měla vztahovat určitá omezení, která by byla vyvážena odpovídajícími kompenzacemi. V podstatě by pro ně mohla platit podobná pravidla, jaká předpokládá zákon o státní službě pro státní zaměstnance. Zaměstnanci Dopravních podniků, jejichž majitelem je město, si ale nemohou pro sebe nárokovat pozici ani ryba, ani rak. Třeba by jim mohli občané také předhodit, že pokud není v jakékoli soukromé firmě dosažen zisk, nelze pomýšlet na zvyšování mezd. Dopravní podniky jsou v chronické ztrátě. Jestliže tedy studie zkoumající náročnost dvou profesí řidičů dokáže jejich shodu, pak logickým řešením by přece mělo být snížení platů autobusáků na úroveň tramvajáků.
