Staroměstská vodárenská věž zadržovala hektolitry vody, před ohněm ji to však neuchránilo
Elegantní hodinová věž možná na první pohled nepřipomíná vodojem. Časté opravy a přestavby, které si vynutily válečné události nebo přírodní pohromy, totiž dokázaly do značné míry zakrýt její původní účel.
V místech dnešní Novotného lávky se točila kola mlýnů u dřevěné vodárenské věže už ve středověku, dokládají to spisy z 15. století. Zásobovala vltavskou vodou kašny na Starém Městě. Péče o vodárnu byla náročná, dřevo nedokázalo odolávat požárům, k nimž docházelo především v zimě, kdy bylo nutné ohřívat potrubí, aby v něm nezamrzla voda. Plameny zachvátily věž v historii celkem devětkrát. Stavu vodárny neprospěly ani povodně. Pískovcová budova z podobných kvádrů, z jakých byl stavěn Karlův most, stojí na místě od roku 1577 a zachovala se v obvodovém zdivu až do současnosti.
Věž byla strategickým cílem, a tak není divu, že ji vícekrát poškodila cizí vojska. V průběhu švédského obléhání za třicetileté války odsud studenti bránili Prahu a nepřítel opětoval palbu z nedaleké Kampy. Připomínkou střetu jsou upravené dělové koule, zazděné ve vnějších stěnách. Nebyl to poslední útok na věž, v 18. století ji poškodila pruská kanonáda a v revolučním roce 1848 její horní část zasáhla střela z Petřína od Windischgrätzovy armády.
V roce 1883 byla architektem Antonínem Wiehlem dokončena historizující přestavba, která dala věži nynější podobu. Wiehl ji kromě celkového obkladu doplnil o jedno podlaží, v němž se nachází hodinový stroj, a barokní báň nahradil novogotickou, díky čemuž výška věže stoupla na 53 metry. Hodiny mají prosvětlený ciferník, kolem kterého jsou rozmístěny znaky nejstarších pražských čtvrtí. V době mezi západem a východem slunce se sám rozsvěcí.
Čerpadla a jiné vodárenské stroje byly modernizovány od 19. století prakticky každou generaci. Šlo o důležité zakázky, jednu z nich realizovali například ředitel pražské polytechniky František Josef Gerstner a vynálezce Josef Božek. Trojice čerpadel vytlačovala vodu do výšky 33,3 m. Voda, která zásobovala v minulosti až 108 kašen, se od počátku 19. století dodávala i přímo do domů na Starém Městě. Ve stejném období se začaly nahrazovat roury z borového dřeva litinovým potrubím. Naposledy se plnil vodojem v roce 1880, od té doby je stavba už jen „obyčejnou“ pražskou věží, v níž v současnosti sídlí kanceláře a kluby.
Na věž navazuje budova vlastní vodárny v neorenesančním slohu. Vznikla jako novostavba na pozemku, na kterém v minulosti stával Kutilovský a později Myslivečkovský mlýn. Její fasádu zdobí figurální sgrafita, zpracovaná podle předlohy význačných malířů Mikoláše Alše a Františka Ženíška. Znázorňují boje o Prahu se Švédy v roce 1648. Ornamentální sgrafita navrhoval architekt Jan Koula. Kromě strojů zde našly v 19. století prostor pokračovací škola pro dívky nebo vodárenské úřady. Jednu z místností si pronajímal malíř Antonín Chittussi. Vodárna nezásobovala přilehlou věž, směs filtrované říční vody a spodní vody se dopravovala přímo do vodovodní sítě a nového vodojemu na Karlově, a to až do roku 1913. Po nákladné rekonstrukci se sem v roce 1936 nastěhovalo Muzeum Bedřicha Smetany, které je dnes součástí Muzea české hudby.
S historií Staroměstské vodárny je spojeno i jméno slavného česko-italského skladatele Josefa Myslivečka. Jeho otec byl dědičným nájemcem mlýna na Novotného lávce, přesně tam, kde se dnes nachází Muzeum Bedřicha Smetany. Josef studoval matematiku a hydrauliku u profesora Schora a následně se vyučil mlynářskému řemeslu. Pro složení mistrovské zkoušky zhotovil hydraulický model Staroměstské vodárny, která byla v roce 1752 poškozena ledem a o čtyři roky později pruskou střelbou. Model tak mohl posloužit pro případnou rekonstrukci věže. Po smrti otce dal však Josef přednost hudební kariéře.
Související
-
Pražské vodárenské věže
Mezi stovkami věžovitých staveb, kterými se Praha může pochlubit, se dochovalo několik zajímavých vodárenských věží, které si zasluhují pozornost a ochranu.
