Střídání letitých rivalů

O prezidentských volbách mnozí lidé předpokládali, že završí jednu velkou éru československé, později české politiky. Z politické scény měly těmito volbami definitivně odejít tři výrazné osobnosti, Havel, Klaus a Zeman. Prognóza se ale naplnila jen částečně. A jak uvádí Zdeněk Vališ, příchod Václava Klause na Hrad nepostrádá jisté pikantnosti.

Střídání letitých rivalů

Alexander Dubček

Říká se, že poslední komunistický prezident Gustav Husák, symbol tzv. normalizace, se ze všeho nejvíce děsil představy, že by ho na Hradě mohl vystřídat Alexander Dubček, symbol tzv. Pražského jara. A prý se mu hodně ulevilo, když komunisty stále ovládaný parlament zvolil koncem prosince 1989 jednomyslně antikomunistu Václava Havla. Ješitnost prostě dokáže divy. Ať už je to pravda nebo ne, faktem je, že tentokrát narežíroval osud docela poťouchlou taškařici pro Václava Havla. Jeho i Václava Klause vynesl do politických výšin vír společenských změn, spojených s pádem komunismu. A od samého začátku bylo zřejmé, že oba muži si rozhodně nepadli do oka. Už před prvními svobodnými volbami v roce 1990 se Havel a jeho blízcí snažili vystrnadit Klause z vysoké politiky a odsunout ho do méně exponované funkce guvernéra státní banky. Možná také tato zkušenost posílila Klausovo přesvědčení, že k prosazení vlastních představ o transformaci postkomunistické společnosti potřebuje mít za zády silnou akceschopnou stranu a uspíšila tak vznik ODS.

V polovině devadesátých let však soupeření obou Václavů o pojetí transformace mohlo být docela inspirativní. Vždyť to vypadalo, že v tom nejpodstatnějším - prohlubování parlamentní demokracie a tržního hospodářství - si vcelku rozumějí. Vznikající politicko-ekonomický systém byl velká neznámá a diskuse mezi premiérem a prezidentem vytvářely z mlhy postkomunistického chaosu zdání nového řádu a zároveň uvádějí společnost do pohybu. Vše se ovšem dramaticky změnilo s příchodem první politické krize v roce 1997. Havlův ostrý protiklausovský projev v Rudolfinu premiéra těžce ranil. Byla to rána tvrdá a nečekaná. Následný pád Klausovy vlády, rozkol v ODS a vznik úřednického kabinetu v režii Václava Havla vedly nakonec k tomu, že z přirozených politických oponentů se stali osobní nepřátelé číslo jedna.

Vytvořila se dosti zvláštní a bezprecedentní situace. Havel a Klaus spolu přestali osobně komunikovat. A tento stav vydržel i poté, co se Klaus stal předsedou Poslanecké sněmovny. O to intenzivnější a ostřejší dialog mezi dvěma nejvyššími politiky země ovšem probíhal prostřednictvím médií. Jakkoli navenek Klausův spor s prezidentem jako by zapadal do jeho permanentního boje proti všem elitářům, socialistům a levičákům a ze strany prezidenta mohl být vykládán jako zásadový boj dobra se zlem, bylo zcela patrné, že tady už nejde o jakési pokračování masarykovského zápasu o pojetí státu, ale spíše o nesmlouvavé vyřizování osobních účtů a snahu srazit toho druhého na kolena za každou cenu. Klause usvědčovala z osobní nevraživosti zbytečná štiplavost, Havla zase až nepochopitelná přecitlivělost.

Například loňskou nenápadnou ironickou poznámku Klause o budoucí roli hypotetické "první dámy", která by si neměla hrát na hlavní postavu dobročinné sféry, pochopil Havel jako osobní útok na činnost jeho první a druhé ženy, neudržel nervy na uzdě a v deníku Právo reagoval výkřikem: "Pane předsedo, nechte mou rodinu na pokoji!"Část národa se podobnými přestřelkami dobře bavila, popřípadě si ťukala na čelo, část projevovala znechucení. V závěru tohoto letitého zápasu se už už zdálo, že nakonec bude přece jen triumfovat Havel. ODS musela loni už podruhé za sebou přenechat první místo ve volbách sociálním demokratům a na podzim se otec-zakladatel Klaus vzdal předsednického křesla.

Václav Klaus

Prezident mohl v tom okamžiku prožívat hlubokou satisfakci. Stejně jako po roce 1997 se ovšem ukázalo, že psát Klausovi politický nekrolog se zatraceně nevyplácí. K představě tohoto muže jako politického důchodce je opravdu nutná až nezdravá dávka fantazie. Co asi cítil Václav Havel, když se mu donesla zvěst o tom, že jeho nástupcem na Hradě bude právě Václav Klaus, že ho politicky přežije o pět let největší soupeř? Dovolme si ale zaspekulovat. Není vyloučeno, že čas by mohl smazat některé nepříjemné vzpomínky a vyléčit staré rány. Není vyloučeno, že oba intelektuálové, i když každý s jiným viděním světa, si jednou přátelsky podají ruce. Připomeňme si v této souvislosti jednu nenápadnou episodu z první volby prezidenta. Se svými projevy k zákonodárcům tehdy vystoupili čtyři kandidáti, mimo jiné dlouholetý Havlův přítel Petr Pithart. Na svého přítele, kterému zbývalo pár dnů do vypršení mandátu, ale nepamatoval v projevu ani slůvkem. Jediným z kandidátů, kdo odcházejícímu prezidentovi poděkoval za jeho dvanáctileté účinkování na české politické scéně, byl Václav Klaus.