Toulky po regionech
Pravěká hora Vladař bude naší první zastávkou. Mají tady problém s hledači pokladů. Stejně jako archeologové neradi vidí hledače kovů, na místech, kde se má stavět, neradi vidí archeology. To je problém Opavy. Vydáme se do Liberce za studenty a jejich vynálezy. Dozvíte se, že za sluncem se neotáčí jen slunečnice, ale i slunečník. Vynálezy by možná uvítal při své práci Ivan Karbusický, který byl oceněn jako nejlepší ekozemědělec. Pak zanecháme práce a půjdeme se bavit. Točna v Českém Krumlově slaví 50. let a připravila výpravnou podívanou Robin Hood. Navštívíme také unikátní výstavu cívkových magnetofonů. Hudba a zpěv se bude ozývat i v jihomoravských Tupesích. Tady vyplnili mezeru ve folklorních slavnostech a vzpomněli si na sto let staré regrútské obchůzky.
Archeologové chtějí udělat z pravěké hory Vladař na Karlovarsku národní kulturní památku. Slibují si od toho větší prestiž, která by horu mohla později katapultovat na seznam UNESCO. Už několik let ale Vladař odolává hledačům pokladů. Hora byla totiž osídlena už v pravěku. Naši předkové ji v době bronzové opevnili a vzniklo tu hradiště. Zvláštní mystické místo láká a místní dokonce založili občanské sdružení Vladař.
"Vladař jsme objevili díky náhodě, kdy jsem jezdil za kamarádem do Protivce, což je obec, která je naproti tomuto kopci. Tam jsme jezdili na pivo a mě zajímalo, co je to za kopec a v roce 2001 jsme založili občanské sdružení Vladař,"
říká jeden z členů sdružení Petr Zahradníček. Příznivci české historie tak chtěli svými silami zabránit častým nájezdům hledačů kovů, kteří nejenže drancují přírodu, ale také si odtamtud odnášejí různé historické předměty. Ty pak prodávají a nebo ukládají do svých sbírek.
"Dali jsme si za úkol to monitorovat a návštěvy upozorňovat, že takto tedy ne,"
doplňuje Petr Zahradníček. Není to tak dlouho, co se archeologům dostal do rukou rozsáhlý nález kovových historických předmětů. Sbírka, která zůstala ve vyhořelém bytě, byla dílem hledačů kovů. Pravěké kamenné sekery, bronzové nášivky, spony, hroty šípů či středověké ostruhy tehdy zaplnily celou zasedací místnost Archeologického ústavu. Řada muzeí nedokázala za dobu své existence takové množství předmětů shromáždit. Hledači kovů netrápí jen české archeology, ale i jejich kolegy v celé Evropě. Způsobují především historickou škodu, řekl zástupce ředitele Archeologického ústavu v Praze Martin Tomášek.
"Hledači pokladů jsou problémem v archeologii, protože oni vyjmou ten artefakt, aniž by dokumentovali vztahy. Na konci vám sice zůstane krásný předmět, ale de facto už nevíte, co znamenal. Pak si zachová pouze svou sběratelskou hodnotu."
Podle archeologů si hledači pokladů odnesli z hory Vladař už statisíce předmětů nejrůznější hodnoty. Od zapomenutých cvočků do bot po zlaté keltské mince, spony nebo meče. A vyčíslit takové škody je vždycky problém. Unikátní hoře Vladař hodně uškodilo kromě hledačů pokladů také v roce 1980 vyhloubený malý rybník, který narušil dřevěné konstrukce uvnitř hory.
Zkoumat dávné osídlení je jistě vzrušující, ale stejně jako archeologové neradi vidí hledače kovů, na místech, kde se má stavět, neradi vidí archeology. Ze zákona je totiž povinný archeologický průzkum a to odrazuje investory, zejména v malých městech. Každý investor musí práci archeologů umožnit a podle dohody s památkáři i zaplatit. Například v malé Opavě může deset či dvacet milionů navíc pracně získaného investora navždy odradit. Takové prodražení se mu totiž na úrovni okresního města vrátí až za několik let. Více už náměstek opavského primátora Pavel Mališ.
"Hrozí doslova odchod investora, protože cena pozemku, kterou my jsme si stanovili na poměrně rozumné výši nějakých 2.500 korun za metr čtvereční, se šplhá do deseti či dvanácti násobku původně dohodnuté ceny. Když srovnáme náklady na území tržnice na metr čtvereční, tak při podobné stavbě na okraji městského jádra v Plzni, Opava vychází osmnáctkrát více. Když se konečně dostáváme k tomu, že zacelujeme jizvy, které tady vznikly na konci války, dostáváme se do dost alarmujících problémů."
Kapitál se slezské metropoli dlouhá léta vyhýbal a radnice se nechce smířit s tím, že všechno teď může zhatit archeologický průzkum. Podle ministra kultury Václava Jehličky je to problém nepříjemný a zákon ho v podstatě neřeší.
"Každý týden se zabýváme některým z těchto případů, protože jednak to zastaví investování na určitou dobu. Podnikatelé pracují s úvěry, takže pokud je firma slabší, tak ji to může položit. Vždy by zde mělo z obou stran docházet k takovým rozumným kompromisům."
O představě kompromisu může mít každá ze stran jinou představu. Pavel Mališ si myslí, že problém je příliš jednostranný - archeologové rozhodují o rozsahu těchto prací, ceně a o čase. A co říká archeolog Michal Zezula?
"Investoři se samozřejmě snaží eliminovat náklady svých investičních záměrů, tím pádem stlačit náklady záchranného archeologického výzkumu na co nejnižší úroveň."
Problém malých obcí a archeologického výzkumu se zřejmě hned nevyřeší a zákon o památkové péči nezmění.
Možná se za stovky let najdou archeologové i současné vynálezy studentů na libereckém gymnáziu Jeronýmova. Posuďte sami - některé jsou praktické, jiné už méně. Ale třeba takový slunečník, který se sám otáčí za sluníčkem bych v těchto dnech docela brala. Mezi studenty se vydala Ivana Bernáthová, která zjistila, co vše navrhli.
"Předvedli postel, která ulehčí sestřičkám v nemocnici převlékání lůžek s pacienty, pomůcku proti zamotávání sluchátek od MP3 a taky třeba slunečník, co se otáčí za sluncem."
"Nahoře je expozimetr, který vyhledává největší intenzitu světla. Vyšle signál do elektromotoru a ten spustí otočný kloub, který se za sluncem otáčí."
Slunečník prý podle studentské vynálezkyně Daniely Drašarové využijí superlíní lidé, kterým se nechce během dne měnit polohu slunečníku. Tomáš Flo dal všem ochutnat čaj ze sáčku, kde už byl nadávkovaný cukr i citron. Vynález je určený pro človíčka, kterému se občas při vaření lidově řečeno utrhne ruka při dávkování ingrediencí.
"Aby nepředávkoval čaj, aby tam nebylo moc citronu nebo cukru, aby to nemusel míchat."
Hned po Tomášovi šel na řadu Matyáš Zrnovský, který předvedl automatickou krmičku domácích zvířat ovládanou pomocí telefonu.
"Mě to napadlo když jsem odjížděl na tábor. Mamka měla problém, protože potřebovala někam odjet a vždycky je musela překrmit a nebo přemluvit sousedy. A ti taky chtějí na dovolenou."
A jak automat na krmení funguje?
"Na základě dávkovacího cilindru. Je to šestihranný hranol, na kterém jsou lopatky a po zavolání motor stlačí pružinu dolů, uvolní z lopatky jednu odměřenou dávku. Po zavěšení telefonu se pomocí pružiny vrátí zpátky a připraví se na vydání další dávky. Je to napájené z dvanácti voltového adaptéru pomocí zesilovače a zálohované baterií v případě výpadku."
Zatím je jedná o prototypy, ale kdo ví. Třeba se na gymnáziu Jeronýmova studenti založí výrobní firmu.
Automatické krmítko by možná uvítala farmářská rodina Karbusických z Vítkovic v Krkonoších, která získala ocenění pro nejlepšího ekologického zemědělce za rok 2007. Cenu předal svaz ekologických zemědělců PRO BIO, který ocenění vyhlašuje. Vysoko nad Vítkovickým údolím se pasou stáda koní a dobytka. Děti se tu mohou povozit, dobytek spásá trávu a maso končí na talířích hostů zdejší hospody. Ivan Karbusický s manželkou a několika zaměstnanci tady hospodaří už 20 let a od roku 1998 ekologicky.
"Samozřejmě je ekologické hospodaření náročnější, protože nemůžeme používat žádné herbicidy, žádné chemické přípravky, umělá hnojiva. Jsou plochy, třeba horské pastviny, kde se toho mnoho nesklidí. S tím samozřejmě rostou náklady. Z té plochy toho nesklidíme tolik, jako kdybychom byli konvenční a mohli si to hnojit a používat chemické přípravky."
Před deseti lety bylo ekologické zemědělství v začátcích. Dnes podle ministerstva zemědělství hospodaří podle ekologických zásad přes 1300 zemědělců a obdělávají víc než 7 procent ploch. A ekologické zemědělství to už je také pojem, který přiláká návštěvníky.
"Už to má určitý zvuk, lidé jsou víc informovaní. Už vědí co hledají. U nás v hospodě máme některá jídla, která jsou vyrobená z bio potravin. Na druhou stranu, když mám být úplně upřímný, tak na ekologické hospodaření v roce 1998 nám stačil jeden list papíru, dneska to obnáší celý šanon."
Rodina Karbusických získala ocenění za péči o krajinu a propagaci ekologického zemědělství a biopotravin.
Otáčivé hlediště v Českém Krumlově letos slaví 50 let. Jubileum chce tento jedinečný divadelní fenomén oslavit promyšlenou dramaturgií. Letní festival začal novou výpravnou podívanou Robin Hood. Příběh slavného zbojníka uvedli v premiéře herci Jihočeského divadla. Na jedné ze zkoušek byla Pavla Kuchtová.
"Kdybych to měla vyjádřit stručně, bude velmi dynamický, akční, dobrodružný, vtipný, ale i mírně sentimentální a romantický. Autoři hry dramaturgyně Olga Šubrtová a režisér Martin Glaser totiž psali nový kus tak říkajíc na tělo. Jednak činohernímu souboru Jihočeského divadla a početnému komparsu, jednak unikátnímu otáčivému hledišti i českokrumlovské zámecké zahradě. Oba jsou už podepsáni i pod nejúspěšnější inscenací otáčivého hlediště - pod Třemi mušketýry, kteří budou mít letos v létě už stou reprízu, stejně jako pod hrou Ženy Jindřicha VIII. aneb chudák králem, která také zaznamenala velký divácký ohlas. A tak už věděli, co specifické prostředí parku vyžaduje, co dovoluje nebo čemu se naopak vzpírá pojízdné hlediště a co dokáže dobré nasvícení."
Novinka by měla přilákat na točnu především milovníky dobrodružství. Jak se vůbec podařilo převést akční příběh do zámecké zahrady?
"Jak mi sám Martin Glaser řekl, rozehrál ho jako velké plátno. A já musím dodat, že v některých chvílích skoro zapomenete, že sedíte v divadle pod širým nebem, ale připadáte si jako v kině. Točna, na které sedíte, je neustále v pohybu, takže vám nabízí skoro filmové obrazy. Herci v nádherných dobových kostýmech jezdí na živých koních, o srdce krásných dam i o rytířskou čest bojují opravdovými zbraněmi a bojují tak, že chvílemi v žilách tuhne krev. Některé scény jsou osvětleny planoucím ohněm a loučemi. Prozradím, že je tam dokonce hořící muž i hořící dům. Zkrátka scény jak vystřižené z akčních historických filmů. K tomu všemu hraje původní autorské hudba Pavla Kaliny, která skvěle podtrhuje atmosféru a navíc sedíte v anglickém parku, takže Scherwoodský les je všude kolem vás."
Na takovou inscenaci se asi herci museli dokonale připravit. Rozhodně nestačilo se pouze naučit text, bylo nutné naučit se jezdit na koni, šermovat.
"Někteří herci sice už mají jezdeckou průpravu díky Třem mušketýrům, ale od jara pilně navštěvovali jezdecké stáje a teď na speciálně vycvičených koních, kteří se nebojí hluku, nezvyklých pohybů a ohně, vypadají skutečně suverénně. Navíc režisér Martin Glaser přizval ke spolupráci na šermířských a akčních scénách Petra Nůska z táborské agentury Argo, která často spolupracuje se zahraničními filmovými štáby při natáčení historických velkofilmů. Herci z Jihočeského divadla se učili šermířským dovednostem a Petr Nůsek přivedl početný kompars skutečných kaskadérů a šermířů. A tak jenom na závěr dodám, že představitel Robina Hooda, miláček dámské části jihočeského publika Ondřej Veselý vypadá na koni a se zbraní v ruce skutečně věrohodně."
A jak dopadla premiéra? Tu odměnili návštěvníci bouřlivým potleskem. Režisér Martin Glaser si dal hodně záležet.
"V některých scénách je na jevištích skutečně 50 lidí, k tomu děti, hořící kulisy. Hra má 35 obrazů, točna se otočí asi 50 krát kolem dokola, je tam víc než 170 kostýmů. Do hodiny a 45 minut se vejde dobrodružný, občas vtipný, občas romantický, občas krásně sentimentální podívaná."
Když mi bylo 13, dostala jsem k narozeninám kotoučový magnetofon. Dnes je to už muzejní kousek. A právě takové magnetofony a diktafony se shromáždily v Liberci. Výstavu v Severočeském muzeu pořádá HIFI klub, který letos slaví 40 narozeniny. Expozice pamatuje i na 85. výročí rozhlasového vysílání v tehdejším Československu. K vidění tu jsou desítky historických magnetofonů a diktafonů od nás i ze zahraničí a všechny ve funkčním stavu. Většina pochází ze sbírky předsedy HIFI klubu Václava Hlaváče, který jich má kolem 120.
"Ten vývoj vycházel ze záznamu na drát. Postupně, jak se vyvíjela technika, tak třeba německá firma Basf vyvinula první magnetofonový pásek, který prošel určitým vývojem, náhodným pokusem se přišlo na předmagnetizaci, která vylepšila zvukový záznam a postupem doby se magnetofon začal rozvíjet."
"Dá se říct, že magnetofon a jeho největší rozvoj byl především daný rozhlasovým vysíláním celosvětově."
V polovině osmdesátých let začaly cívkové magnetofony vytlačovat kazetové. Vzpomínáte si, jak chodili lidé s tzv. jezevčíkem na rameně? Zajímavá je na výstavě i vitrína s magnetofony vyrobených v podnicích Tesla. Jeden z nich - SMART z Tesly Liberec - je v překrásných pastelových barvách. Klidně by mohl být jako retrotechnika součástí dnešního moderního interiéru. Více prozradil
místopředseda HIFI klubu Jan Mergl.
"Tesla Liberec byla tenkrát pověřená vývojem prvního plně přenosného bateriového plně transistorového magnetofonu. Na to sem přijeli čtyři pánové z Pardubic, kteří se na tom podíleli a takhle krásně to dali dohromady. Když si porovnáte design těchto magnetofonů se zahraničními, tak je to srovnatelné."
Magnetofonové pásky stále ještě nepatří minulosti. Jen Český rozhlas má na osm kilometrů vitrín plných záznamů, které čeká postupná digitalizace.
Obci Tupesy na Uherskohradišťsku se podařilo vyplnit mezeru na trhu folklorních slavností. Vymysleli si, že se vrátí k historickým asentům nebo-li odvodům mladíků na vojnu. Tzv. regrútská obchůzka je inspirovaná více než sto let starým způsobem verbování. Tupesy tak obcházel vrchní dráb s družinou. Tři povozy vezly odvedence, dechovku a samozřejmě verbující oficíry. Asent jako za starých časů viděl v Tupesích Pavel Sedláček.
"Velevážení občané Tupeští, na vědomost se dává, že v tomto stavení se nachází regrut,"
ozývalo se vesnicí a mladý regrut se drábově družině srdnatě vzpínal. Jak by také ne, vždyť na něj čekala minimálně sedmiletá služba. Přesile nakonec nestačil, vojna ho nemine. A co na odvod říkal?
"Byl jsem docela nervózní. Takové akce se často nezúčastňuji a ještě být první. Chtělo to před tím nějakou štamprdli, abych se vzmužil."
Víte na jak dlouho jste se upsal?
"Snad údajně 12 až 15 roků bývalo v té době."
A už přichází bubeník, který si jde naverbovat svého syna.
"Jdu verbovat, ale nepředstavuji jeho otce, jsem bubeník vojáků, kteří verbují."
Další okolo jdoucí uniformovaný voják potvrzuje, že budou nabírat regruty. Vy jste dráb?
"Ano, já jsem dráb a mám k sobě dva pobočníky, vojáky, které budu vždy vysílat pro regruty, které jsme včera neverbovali v hostinci a slíbili nám svou účast za spoustu vypitého."
Pro jakou válku vlastně verbujete?
"My verbujem pro císaře pána."
Asi vás napadne, jestli se dalo i za časů z přelomu 19. a 20. století vojně vyhnout. Dalo, říká starosta Tupes Oldřich Vávra.
"Byla výhoda majitelů gruntů, že rukovat nemuseli. Proto nám vznikalo na slovácku to, že se grunty dělily, až byli opravdu maličké a majitelé gruntů, obvykle prvorození synové nebo ti další, kterým to rozdělili, tak ti rukovat nemuseli."
V Tupesích se regrútská obchůzka vydařila, vojně se nevyhnul nikdo. Vrchní dráb si mohl zaspat osm nových vojáků.
