Trojice libereckých studentů sledovala osudy českých emigrantů v Kanadě

Kateřina Součková, Jakub Hodboď a Hana Nováková, foto: Autorka
0:00
/
0:00

Neviditelné oběti komunismu v zemi javorů - tak se nazývá zhruba půlhodinové video o českém poúnorovém exilu, které v roce 2004 v kanadském Torontu natočili studenti libereckého Gymnázia F. X. Šaldy. Co je do Kanady přivedlo a jaké si odtud přivezli poznatky, v Liberci zjišťovala Milena Štráfeldová.

Kateřina Součková, Jakub Hodboď a Hana Nováková, foto: Autorka
Kamera, několik kontaktů na české krajanské spolky v Torontu a snaha zjistit, co po roce 1948 vyhánělo občany tehdejšího Československa do exilu - to bylo vlastně vše, s čím se tři studenti libereckého Gymnázia F. X. Šaldy v létě roku 2004 do Kanady vydali.

"Začalo to všechno v září předloňského roku, kdy jsme si řekli, že bychom chtěli zjistit něco více o lidech, kteří museli utéci z naší země kvůli komunismu. Začali jsme shánět informace a ta problematika nás začala čím dál víc zajímat,"

vzpomíná na první impuls svého pátrání po českých emigrantech letošní maturant Jakub Hodboď. Studenti původně uvažovali o Austrálii, s pomocí jejich profesora Jana Golla se jim nakonec podařilo získat prostředky na cestu do Kanady.

"Důležitý je nápad, důležitá je snaha, to je základ. Potom se samozřejmě člověk musí pídit, kde shánět peníze, takže jsme oslovili mnoho firem. Nakonec tedy s námi někteří začali spolupracovat a projekt podpořili, ale domnívám se, že to bylo vůbec nejtěžší."

Kateřina Součková, Jakub Hodboď a Hana Nováková, foto: Autorka
Studenti kontaktovali i kanadské emigrantské spolky, zejména České a slovenské sdružení v Kanadě, Masaryk Memorial Institute a Sokol, a získali jejich podporu. V červenci r. 2004 se Jakub Hodboď, Hana Nováková a Kateřina Součková mohli do Kanady konečně vypravit. V Torontu a Ottawě pak prožili tři týdny, oslovili více než dvě desítky českých exulantů a natočili zhruba deset hodin filmového záznamu.

"Když jsme tam přijeli, měli jsme kontakt jenom na organizace. A paní Locherová z Českého a slovenského sdružení v Kanadě se tam zná se všemi emigranty, takže ona byla tou, která nám nejvíce pomohla,"

říká Hana Nováková z letošního IV. ročníku gymnázia. Příběh paní Locherové pak také studenti zaznamenali i na svém videu. Pocházela ze zámožné právnické rodiny, její rodiče byli navíc věřící. Advokátní kancelář jejího otce byla proto jednou z prvních, kterou komunisté v roce 1948 zavřeli. On sám byl na černé listině, hrozilo mu zatčení, takže se rodina rozhodla emigrovat. Z obav před prozrazením se ani nemohli rozloučit s příbuznými, jejich byt hned po útěku vykradla komunistická policie. Cestou přes hranice se brodili devět hodin ve sněhu, k přechodu jim nakonec pomohli němečtí pašeráci. Řadu týdnů pak strávili v německém utečeneckém tábora Valka. Odtud se jim pak podařilo vycestovat do Kanady. Podle paní Locherové měli štěstí, protože rodina se při útěku z Československa ani později nemusela rozdělit. V Kanadě se, jako většina českých emigrantů, nakonec dobře uchytili, jakmile se ale v r. 1989 paní Locherová doslechla o listopadové revoluci, vypravila se domů. Od té doby Česko navštěvuje několikrát do roka.

Další příběh, který liberečtí studenti v Kanadě zachytili, patří předsedovi legionářské obce Bohumilu Moravcovi. Za 2. světové války bojoval v Anglii:

"Dva dny před revolucí v roce 1948 už jsem byl zase zavřenej, jako britskej špión. Asi za čtyři neděle jsem se z toho vymotal, tak jsem vzal manželku a 28. září 1948 jsme přešli hranice. V Německu jsme byli napřed v Regensburgu, to byl hroznej lágr. Jídlo bylo strašný, nebylo z čeho jíst."

Uprchlíci si nakonec místo nádobí vymývali prázdné konzervy, které vyhazovali američtí vojáci. Z Regensburgu se pan Moravec dostal do tábora v Bremen, z obav před Rusy se ale rozhodl odejít do Kanady.

"My jsme přistáli v Québecu, každý dostal deset dolarů, potřásli nám rukou, popřáli good luck a tím to končilo. A já toho nelituju, protože jsem se něco naučil."

Příběh legionáře Bohumila Moravce na studenty libereckého gymnázia silně zapůsobil. Jakub Hodboď však vzpomíná i na politickou vězeňkyni a předsedkyni K 231 Eduardu Ottovou:

"Byla po roce 1948 dlouho vězněná, ve vězení jí zemřel bratr za nejasných okolností. Dodnes se neví, kdy zemřel, kde bylo tělo pochováno. Vězení nepřežila ani její maminka, a když pak utíkali, tak na hranicích byli chyceni a její manžel se synem zůstali ještě asi tři roky v Československu. Syn po dětských domovech, manžel ve vězení. Jí se podařilo utéci s dcerou, ale ten pocit, že tři roky žije někde v Německu nebo v Kanadě a neví, co se děje s jejími dětmi a s jejím manželem, to musí být strašné."

I paní Ottová vypověděla pro videoprojekt libereckých studentů příběh své rodiny a emigrace do Kanady:

"My jsme byli proti komunismu a člověk se snažil, jak mohl, pomoci, aby ho svrhnul. Byli jsme zapojeni do protistátní skupiny a byli jsme jedna z mála skupin, která nebyla založená estébákem."

Podle Eduardy Ottové by komunismus mohl být nebezpečný i v jiných zemích, nejen v Československu:

"Komunisti byli výborní davoví psychologové. Přesně věděli, co platí na masy lidí. A není to bohužel jenom u českého národa. Kdyby /do Kanady/ přišli komunisté, tak to bude totéž. Je to nenávist a řevnivost vůči tomu, kdo má víc."

Studentku Hanu Novákovou zaujal příběh rodiny Syptákových z Toronta:

"Pan Sypták byl tehdy ještě mladý kluk. Měli příbuzné nějaké letce, takže ukradli na pražském letišti letadlo a uletěli s ním do Londýna, což mi přijde opravdu zajímavé a napínavé."

"Táta už byl dost pronásledovaný za Němců a měl hodně kamarádů ze Západu, tak jeho v Praze chtěli zlikvidovat snad nejdřív. Táta už pak nesměl ani do bytu, do banky, ani do obchodu, ten hned zaplombovali. On měl restauraci Černou růži na Příkopech. Táta ale tenkrát nechtěl z Československa, myslel, že se půjde schovávat někam na Valašsko. Máma ho musela hodně dlouho přemlouvat, než jsme utekli. A táta vlastně v Anglii žil v kufrech.On si každý rok myslel, že se to obrátí a že se vrátí domů. Až do toho puče v Maďarsku v r. 1956. A potom jsme viděli, že se už nikdy nevrátíme,"

vzpomíná na první léta emigrace Ivo Sypták. S manželkou Jindrou se ale po listopadu přeci jen do Česka podívali:

"V osmdesátém devátém roku, hned po převratu. Tenkrát byl v Paříži sokolský slet a pak jsme jeli do Prahy. My jsme všichni brečeli, když jsme se ocitli v Praze. To byla sláva!"

Podobně vypovídali i další čeští emigranti v Kanadě, které trojice libereckých studentů v roce 2004 vyzpovídala. Byli mezi nimi i současný předseda Českého a slovenského sdružení v Kanadě Miloš Šuchma nebo předseda Masarykova památníku Jan Trávníček, politolog Viktor Fic a vydavatel krajanského periodika Satellite Aleš Březina. Studentku Kateřinu Součkovou zaujalo, jaký si čeští exulanti zachovali vztah k původní vlasti:

"Je to sice možná trošku paradoxní, ale ten vztah je velmi dobrý. Jezdí sem pravidelně několikrát do roka a snaží se udržovat stále kontakty s Českou republikou. I když oni o sobě říkají, že jsou Čechoslováci, z toho rozdělení nejsou moc šťastní."

A co podle Jakuba Hodbodě českým emigrantům v Kanadě nejvíc vadí?

"Ve vztahu k Česku je určitě nejvíc pálí to, že nemůžou volit. Velmi rádi by se zúčastňovali voleb a velmi rádi by byli tímto způsobem součástí České republiky. A pak je to nemožnost mít druhé občanství. Tím, že emigrovali do Kanady, automaticky ztráceli české občanství. Domnívají se, a tento názor sdílíme s nimi i my, že Česká republika se tímto způsobem připravuje o mnoho lidí, kteří by jí mohli být prospěšní."