Urna s popelem generála Eliáše objevena, chystá se pohřeb
Někdejší předseda protektorátní vlády generál Alois Eliáš, který byl pro odbojovou činnost popraven v roce 1942 nacisty, bude po čtyřiašedesáti letech důstojně pohřben. Dlouhá léta se mělo za to, že urnu s popelem Aloise Eliáše vysypali Hitlerovi přívrženci do řeky. Nebyla to ale pravda - urnu nejdříve opatrovala vdova po generálu Eliášovi, v roce 1981 ji krátce před smrtí svěřila historikům Janě a Tomášovi Pasákovým. U Pasákových byla urna bezpečně schována po celý zbytek vlády komunistické strany. Jednání manželů Pasákových dnes historici hodnotí jako velmi odvážné. Loni Jana Pasáková urnu předala pracovníkům Vojenského historického ústavu a připravuje se slavnostní pohřeb. O tom všem si s Janou Pasákovou povídala Martina Lustigová.
"Paní Eliášová nás požádala, abychom ji vzali k sobě, když ji odváželi do nemocnice, když se v srpnu roku 1981 rozstonala. Nepředpokládali jsme, že to skončí, jak to skončí. Paní Eliášová během tří, čtyř dnů zemřela. A urna nám zůstala. Jelikož jsme patřili mezi její nejbližší přátele a zařizovali jsme pohřeb, byla nám po něm předána také urna paní Eliášové."
Jak jste se s paní Eliášovou vlastně seznámili?
"Seznámili jsme se počátkem roku 1965. Můj manžel měl pročíst paměti na generála Eliáše, které líčí období od zatčení Eliáše až do jeho popravy. Potom jsme se začali už pravidelně scházet, paní Eliášová nás navštěvovala, jezdila za námi na chalupu, slavila s námi vánoce, narozeniny... Náš byt je pět minut od vily paní Eliášové, která bydlela vedle zámečku Hanspaulka."
A proč paní Eliášová svěřila urnu s popelem svého manžela právě vám?
"Myslím, že si velice oblíbila manžela. Svěřila mu i písemnou pozůstalost po generálu Eliášovi. I když měla představu, že vila bude zachována jako památka na československého generála tak, jak ji opustil 27. září 1941 v den svého zatčení, nebyla nicméně tak důvěřivá k režimu, takže písemný materiál, své paměti, doklady na generála Eliáše svěřila nám. A potom, když šla do nemocnice, nám svěřila i urnu. Já jsem se naivně zeptala: ´Proč ji máme vzít k sobě?´ Paní Eliášová tehdy řekla: ´Hodili by ji do popelnice.´ Myslím, že tím myslela komunisty."
Snad pro upřesnění - odkdy jste obě urny schovávali?
"Paní Eliášovou jsme dostali hned po její kremaci. Eliášova urna u nás byla asi od 5. srpna 1981. To znamená skoro 25 let."
Měli jste v souvislosti s tím nějaké problémy? Například s komunistickou Státní bezpečností?
"Ta to, myslím, vůbec netušila. Před historiky jsme jinak netajili, že obě urny máme. O urně věděl například František Janáček, známý historik a manželův přítel, nebo režisér Borovička, který o generálu Eliášovi točil film, a další historikové."
Říkáte, že Státní bezpečnost o tom snad ani nevěděla... Jak se vám podařilo před Státní bezpečností takovou věc utajit?
"Urny byly uloženy v kumbálku, ve kterém máme seřazené časopisy. Byla u nich kytička a v podstatě tam obě dvě spokojeně odpočívaly."
Jaký to byl pocit mít urnu generála Aloise Eliáše doma?
"Nesmírně jsme generála Eliáše i jeho paní ctili. A musím se přiznat, že spíš jsme to cítili jako dluh je uložit do hrobu. Ale paní Eliášová měla představu, že budou pohřbeni v Markovicích u Žleb u Čáslavi. Je to velká, rodinná, třídílná hrobka z mramoru. A nějak jsme odkládali okamžik do té hrobky se dostat. Prostě bez těžké techniky by to nešlo. A my jsme k ní vlastně neměli žádná práva."
Měl i generál Alois Eliáš poslední přání ohledně toho, kde by měl rád své ostatky?
"Napsal to ve svém motáku na Pankráci před popravou. Ale spíš měl na mysli, aby paní Eliášová neměla výdaje. Měl obavy, že ji vyženou z vily, měl obavy, že neudrží dva nádherné psy (čau-čaua a samojeda). A napsal: ´Nebudeš-li moci udržet psy, dej je starému pánovi (tj. Háchovi). Tam se budou mít dobře.´ A ohledně svých ostatků napsal: ´Nevím, dostaneš-li mé ostatky. Pokud ano, neměj se mnou další výdaje, dej mě k rodičům.´ Myslel tím na Vinohrady, kde jsou pochováni jeho rodiče a jeho sestra."
Urny u vás byly poměrně dlouhou dobu, hovořili jsme o téměř čtvrt století. Proč se teprve teď začalo uvažovat o pohřbení generála Aloise Eliáše?
"Když si u mě Vojenský historický ústav, dr. Stehlík, přišel vypůjčit nějaké věci na výstavu o atentátu na Heydricha do Berlína, tak jsem se znovu zmínila o urnách. A tentokrát pan podplukovník reagoval bleskově, za týden přišel s batohem a obě urny odnesl. Plukovník Knížek (ředitel Vojenského historického ústavu) mě informoval, že jednají s vládou o důstojném pohřbu, který se má konat na Vítkově 7. května."
Od roku 1989 uplynula přece jenom dlouhá doba. Neuvažovali jste někdy dřív o tom, že pohřbíte generála Aloise Eliáše? Proč to přichází až v roce 2006?
"Můj manžel byl v roce 1989 rehabilitován, vrátil se na fakultu, stal se ředitelem Pedagogického muzea. Vůbec se o něj ucházela řada institucí. Přednášel také v zahraničí. Vlastně na konci svého života dělal to, co chtěl a nemohl dělat celý život. V roce 1995 náhle zemřel na infarkt, jeho srdíčko to tempo nevydrželo. A já jsem jako svůj hlavní cíl viděla vydat práce. Vydala jsem i práci paní Eliášové Heydrich do Prahy, Eliáš do vězení nebo Eliášovy deníčky V boji a zajetí nebo paměti jeho sestřenice Fany Možné. Vyšly také manželovy práce. Takže teprve teď jsem se znovu začala zamýšlet nad tím, co s urnami a v podstatě to vyřešil Vojenský historický ústav za mě."
Proč myslíte, že taková, řekněme, rehabilitace generála Aloise Eliáše nepřišla dřív? Proč až tolik let po listopadu 1989, kdy o Eliášovi můžeme hovořit otevřeně, přichází teprve teď?
"O Eliášovi se občas píše, nějaký ten článek vyjde. Ale myslím, že dnešní společnost už má trochu jiné starosti, že už ta okupace začíná být trochu historie, která už není tak aktuální. Pamětníci umírají. My jsme měli štěstí, že nás paní Eliášová seznámila s řadou politických osobností, s řadou odbojářů, kteří už dnes nejsou mezi námi. V 60. letech jsme se setkali s paní Benešovou, s paní Rádlovou, s generálem Novákem, který organizoval povstání. A s dalšími a dalšími."
A berete pohřeb Aloise Eliáše, který bude v květnu, jako určitou satisfakci, jako splnění jeho přání, apod.?
"Já myslím, že to tak má být, že to opravdu trošičku byla hanba, že tito lidé nebyli rehabilitováni dřív."
Děkuji vám za rozhovor.
Foto: Archiv PhDr. Jany Pasákové
