Václav Klaus končí v úřadu prezidenta

Václav Klaus, foto: Archiv Radia Praha

Prezidentovi Václavu Klausovi ve čtvrtek po deseti letech končí mandát. Je posledním prezidentem, kterého zvolil český parlament. Jeho nástupci budou už voleni přímo. Prezidentem byl dvě funkční období a měl vysokou popularitu až do letošního ledna, kdy vyhlásil spornou novoroční amnestii. Musel čelit také obžalobě za velezradu. Na Pražském hradě ho vystřídá jeho někdejší politický oponent z 90. let Miloš Zeman, který vzešel z lednové přímé volby.

Václav Klaus,  foto: Archiv Radia Praha
Václav Klaus se narodil v roce 1941 v Praze. Před sametovou revolucí pracoval jako ekonom v Prognostickém ústavu. Po revoluci se stal předsedou ODS a následně ministrem financí. Předsedou vlády byl od roku 1992 do roku 1998, kdy odstoupil kvůli skandálu s financováním strany. Pak vykonával až do roku 2002 funkci předsedy Poslanecké sněmovny. 28. února 2003 byl zvolen prezidentem republiky. Ve třetím kole tajné volby získal 142 hlasů. Volilo ho celkem 109 poslanců a 33 senátorů.

"Ambice být hybatelem politické scény nemám. Politické procesy chci ovlivňovat jen nepřímo."

Hned po svém zvolení začal řešit spornou smlouvu s Vatikánem, která měla dořešit vzájemné vztahy. Co se týče cest do zahraničí, Václav Klaus během desetiletého pobytu na Hradě navštívil na sedm desítek zemí. Ať soukromě či pracovně nevynechal žádný kontinent. Na pracovní cesty jezdil nejčastěji do sousedního Německa, často mířil také do Rakouska a Spojených států. Poprvé zavítal jako český prezident i do Číny - a to v roce 2004. Zastával se také Čechů zadržených v zahraničí. Podruhé byl Václav Klaus zvolen v roce 2008.

"Budu prezidentem všech občanů České republiky a stejně tak prezidentem všech z vás."

Václav Klaus se vždy ostře vymezoval proti Evropské unii. Na začátku svého mandátu odmítl na Pražském hradě vyvěsit vlajku Evropské unie, pak otálel s podepsáním Smlouvy o ústavě pro Evropu. Prezident, který dokument dlouhodobě kritizoval, ho místo sebe nechal podepsat předsedu vlády. V roce 2008 kritizoval tzv. Lisabonskou smlouvu prohlubující evropskou integraci. V jejím přijetí viděl ohrožení svrchovanosti ČR. Na domácí politické scéně se Václav Klaus se mnohokrát ohradil proti verdiktům Ústavního soudu, velmi často také vetoval zákony, například partnerství osob stejného pohlaví nebo zákony týkající se důchodové reformy. I ve vztahu k politickým stranám byl velmi aktivní. Po volbách v roce 2010 prezident například nepověřil jednáním o nové vládě oproti zvyklostem lídra vítězné ČSSD, ale předsedu ODS Petra Nečase. Více k jeho vztahům s vládami řekl Jindřich Šídlo z Hospodářských novin:

Foto: vydavatelství Dokořán
"Václav Klaus byl prezidentem velice aktivistickým, prezidentem, který byl v podstatě se všemi premiéry, kteří se pod ním vystřídali, v permanentním konfliktu."

Klausův pohled na otázky změny klimatu a ochrany přírody byl velmi skeptický. Kniha Modrá, nikoli zelená planeta vzbudila ohlas v zahraničí i ČR. Ještě před jejím vydáním prezident naznačil svůj názor na globální oteplování uvedením kontroverzního dokumentu, který odmítla vysílat BBC. K celé problematice řekl:

"Téma toho globálního oteplování je opravdu strašlivě zneužíváno k tomu udělat něco s námi se všemi. Právě kvůli tomu jsem k tomu musel zvednout svůj hlas."

Jakýkoliv pokus o koordinovaný postup v otázce globálního oteplování Václav Klaus považoval za omezování lidské svobody a svobodného trhu. "Při diskusi o podnebí nejsme svědky střetu názorů na životní prostředí, ale střetu názorů na lidskou svobodu," napsal prezident v odpovědi americkým kongresmanům, kteří ho v březnu 2007 požádali o stanovisko. Na konec svého mandátu musel Klaus čelit ústavní žalobě skupiny senátorů. Více v komentáři Jana Vávry pro Český rozhlas Plus.

Václav Klaus,  foto: Zdeněk Vališ / Radio Praha
"Václav Klaus se rád stylizoval do role svobodného liberála, rád vyvolával kontroverze a rád provokoval, už jen proto, aby byl co nejvíce vidět. Choval se tak i v postavení prezidenta republiky. Jeho příznivci to jednoznačně pokládali za pozitivní vlastnost ukazující na silnou politickou osobnost. Ačkoli se Václav Klaus před svými kritiky rád ukrýval za prezidentský majestát, svým kontroverzním jednáním s tradičním vnímáním prezidenta jako osvíceného monarchy polemizoval. Být osvíceným monarchou již z principu předpokládá být nad věcí, postupovat uvážlivě a pokud možno moudře. Celá aféra s velezradou a ústavní žalobou tedy může mít blahodárný účinek i na domácí atmosféru. Mohla by totiž nahlodat všeobecně zažité vnímání prezidenta republiky jako nedotknutelného tatíčka národa, osvíceného monarchy, který má vždy pravdu. Možná, že právě kvůli tomu budeme na Václava Klause vzpomínat s dojetím a děkovat mu za tuto desakralisaci úřadu prezidenta."