Václav Sůra: Přechod Bajkalu bylo mé největší dobrodružství

Foto: ČTK

Dvojice českých cestovatelů Václav Sůra a Pavel Blažek přešla zamrzlé jezero Bajkal. Jejich zásoby a náklad vážily devadesát kilogramů. Expedice znamenala extrémní fyzickou zátěž a jejím účastníkům se nevyhnuly ani zdravotní problémy.

Oba cestovatelé v drsných sibiřských podmínkách zdolali trasu dlouhou 650 kilometrů dokonce o dva týdny dříve, než plánovali. Jak dlouho trvalo přejít jezero Bajkal? To je otázka pro jednoho z nich Václava Sůru.

Foto: ČTK
"Čistého času 23 a půl dne. V našich očích je to neuvěřitelný výkon. Dvě či tři noci jsme čelili teplotám kolem minus 40 stupňů Celsia. To bylo docela krušné. Zažívali jsme i protiklad, když bylo minus 15, byl krásný suchý mráz, nefoukal vítr, takže jsme si užívali 'tepla'. Zažili jsme dvě vichřice. Jeden den jsme nemohli jít, protože byla tak silná vichřice, že jsme se sotva udrželi na nohou, takže jsme museli jeden den přečkat ve stanu. Tím jsme ztratili jeden den. Druhá vichřice přišla v noci, kdy jsme už počítali, že nám to roztrhá stan. To jsme se docela báli."

Jak vypadá led na jezeře Bajkal?

"Mám za sebou i výpravu na Severní pól, ale takovou nádheru, tolik druhů ledu, to jsme nezažili. Na Bajkalu se to střídalo od naprosto čistého ledu až po ohromné ledové pole, kde třeba tři kilometry byly rozsekané kry. Po tom se šlo strašně s těmi těžkými saněmi. Překvapilo nás i množství trhlin, které byly někdy i metr široké. S tím jsem taky nepočítal. Jak jsem se dozvěděl, není to způsobené trháním ledu mrazem, ale častým zemětřesením, které je tam několikrát za den. Myslím, že jsem tam zažil s Pavlem tři až čtyři opravdu silná zemětřesení. Jsou to zážitky neuvěřitelné."

Foto: ČTK

Vy jste plánovali přejít Bajkal bez cizí pomoci. Povedlo se to?

"Nepodařilo se to. My jsme bohužel dojeli na špatnou volbu stanu, za což se necítíme úplně vinni, protože stan jsme odzkoušeli. Ale klimatické podmínky na Sibiři jsou velmi drsné. Plachta stanu, speciálně vyvinutého pro polární expedice, se vichrem a mrazem příliš ochlazovala. Námraza dosahovala až centimetru, stan se nedal vytopit. To nás už ohrožovalo na životě, protože v případě ponoření, je stan jediné možné místo, kde se můžete ohřát a zachránit se před zmrznutím a omrznutím. Takže jsme museli hned v prvním týdnu satelitním telefonem zavolat agenturu z Irkutska, která nad námi bděla. Do druhého dne sehnali americký expediční stan. Speciálním vznášedlem ho přivezli až k nám. Protože jsme přijali pomoc zvenčí, tak jsme přišli o tu třešničku na dortu, o ten styl unsupported."

Václav Sůra,  foto: www.vaseksura.cz
Můžete srovnat tuto expedici s těmi předešlými z hlediska obtížnosti?

"Za sebe můžu říct, že to bylo mé největší dobrodružství a myslím si, že i nejtěžší. Ta vzdálenost byla ohromná - 640 kilometrů jít denně bez přestávky, kromě toho jednoho dne, kdy nás uvěznila vichřice, a jít takovým tempem, tak si toho strašně cením. Šli jsem uprostřed jezera, takže i v tomto to byl extrém. Překvapilo nás, v jaké dobré fyzické kondici jsme tu expedici dokončili. Skutečně, bez přehánění, jsme nedošli na pokraj svých sil. Poslední dny jsme zrychlovali neuvěřitelným tempem, naše těla přivykla na ten denní tvrdý režim. Nepodcenili jsme přípravu. Rok a půl příprav na tuto expedici, jak po stránce materiálové, tak po stránce fyzických tréninků. Projevilo se, že jsme byli dobře připraveni."