Za půl století z obýváku k prestižní instituci: Národní česko-slovenské muzeum a knihovna v Cedar Rapids slaví padesátiny
U jeho založení stálo několik amerických Čechů druhé a třetí generace žijících v Iowě v oblasti Cedar Rapids, kteří nechtěli, aby jejich kultura a dědictví neupadly v zapomnění. Z malého muzea v třípokojovém bytě je dnes významná instituce s bohatými sbírkami mapujícími život českých přistěhovalců.
Ve stotřicetitisícovém městě Cedar Rapids patří k nejvyhledávanějším atrakcím. Letos navíc zpestřená řadou akcí k padesátiletému výročí, jako je výstava fotografií ze života Václava Havla „Od disidenta k prezidentovi.“ Velkým lákadlem je samozřejmě hudba. Opera v Cedar Rapids chystá ve spolupráci s muzeem na podzim uvedení nejslavnější z oper Antonína Dvořáka – Rusalka. Skladatel v roce 1893 v Iowě strávil s rodinou celé léto, a to mezi krajany ve Spillville, obci asi 150 kilometrů severně od Cedar Rapids.
Písně Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany zazněly už během čtyřdenních květnových oslav na koncertě mezzosopranistky Ester Pavlů, kterou doprovázel klavírista Ahmad Hedar. Oslavy doprovází také výstava děl Alfonse Muchy. Za úspěchy národního česko-slovenského muzea a knihovny v posledních letech stojí ředitelka Cecilia Rokusek, která poskytla během oslav Radio Prague International následující rozhovor.
Muzeum v Cedar Rapids má rozsáhlé sbírky i archivy mapující život českých a slovenských přistěhovalců. Jak významné je toto muzeum pro Američany?
Velmi, velmi důležité. Toto muzeum znamená, že jsme národním epicentrem, chceme-li použít tento termín, pro české a slovenské Američany. V roce 1993 vyhlásil Kongres Spojených států amerických, že Národní české a slovenské muzeum bude v Cedar Rapids ve státě Iowa, protože mělo z hlediska historie a kultury české migrace velký význam. Koncem 19. století, počátkem 20. století, přišlo do Cedar Rapids značné množství lidí z Rakouska-Uherska, především z českých oblastí. Přišel sem v roce 1893 dokonce i Antonín Dvořák. Nakonec skončil ve Spillville v Iowě, ale přijel sem, protože mu to připomínalo jeho vlast. A když se podíváte na terén tady v okolí, tak je krajině v Čechách velmi podobný.
Naše muzeum se snaží vybízet lidi, aby pro zachování svých kořenů udělali víc. Chceme, aby si lidé uvědomili, čím ty dva malé národy ve střední Evropě přispěli ve vědě, medicíně, kultuře.
V naší knihovně dnes máme jednu z největších sbírek periodik Čechů a Slováků. Máme velkou sbírku muzejních artefaktů, která čítá více než 23 000 předmětů. A získáváme stále další. Máme pět galerií – jednu stálou expozici, dvě dočasné velké galerie a dvě dočasné malé galerie. Takže, jak to odpovídá našemu poslání, vyprávíme český příběh, vyprávíme slovenský příběh a vyprávíme americký příběh. Vyprávíme, jak sem přišli přistěhovalci a jak vybudovali nádherný nový domov. A my jako společnost v 21. století musíme tyto tradice udržovat při životě.
Jak silný je dnes hlas Čechů a Slováků zde v USA?
Myslím, že je silný, ale mohl by být silnější. Díky možnostem testování DNA, můžete pátrat po svém původu. Lidi to zajímá a řada z nich zjišťuje, že mají český nebo slovenský původ, aniž by si to uvědomovali. A speciálně tady na Středozápadě, když se podíváte na Nebrasku, je nejvyšší počet Čechů na obyvatele. Texas má nejvyšší počet Čechů. A pak určitě třeba Iowa, kde jsme my, Jižní Dakota, Minnesota, určitě Illinois, zejména Chicago. Lidé si opravdu udržují své tradice. V Oklahomě nebo Kansasu se konají tradiční oslavy. Ale na druhou stranu noví přistěhovalci, kteří sem přicházejí teď, rychle ztrácejí svůj jazyk. Děti chodí do školy, učí se anglicky a zapomínají, že jsou Češi nebo Slováci.
Opravdu doporučuji rodičům, aby své děti učili a přiměli je v tom pokračovat, protože jakmile jednou ztratíte jazyk, tak ztratíte spojení se svou zemí. Takže to je jedna věc. A myslím si, že druhá věc udržovat tradice. Například ať jde o jídlo, nebo kroj, velikonoční tradice s vajíčky nebo čertem, andělem a Mikulášem na Vánoce. Udržovat ty tradice živé. Naše muzeum se snaží vybízet lidi, aby pro zachování svých kořenů udělali víc. Chceme, aby si lidé uvědomili, čím ty dva malé národy ve střední Evropě přispěli ve vědě, medicíně, kultuře. Vždyť ta česká hudba jako Dvořák, Smetana, Janáček je božská. Naše role nespočívá jen v uchování kultury pro Čechy a Slováky, ale abychom ji sdíleli i s dalšími národnostmi.
Zajímavá je i historie samotného muzea, které vděčí za svůj vznik nadšení pár lidí.
Ano, před 50 lety se sešla malá skupinka lidí, která si řekla, že musí zachovat naši kulturu. Tak se zaregistrovali a vytvořili neziskovou organizaci. Zpočátku dávali své exponáty do výloh obchodních domů. A pak si pořídili takový domeček, lidé jim začali přispívat. A to je naše životní síla, lidé musí přispívat. Přežili jsme povodeň, při které jsme měli v budově devět stop vody, a oni pak přestěhovali muzeum přes ulici a téměř zdvojnásobili jeho velikost. Dnes máme obrovskou knihovnu a velké výstavní prostory. Jsme silnější a lepší. Máme na co být hrdí. A teď o tom píšeme knížku.
ČTĚTE TAKÉ
Rozhodně máte důvod k oslavám. Ale určitě už přemýšlíte nad tím, jaká bude budoucnost, co plánujete na startu nové padesátky?
Tím zásadním krokem je digitalizace, aby lidé ze všech koutů světa měli přístup k našim digitálním sbírkám, například v knihovně, prostřednictvím naší NCSML TV, což je nová streamovaná rozhlasová televizní stanice, kterou jsme právě spustili. Aby lidé v Česku, Texasu, kdekoli v Americe mohli sledovat naše pořady, naše vysílání. A doufám, že tady budeme úspěšně spolupracovat i s Radio Prague International.
Za druhé chceme rozšířit a předělat naši stálou expozici, která se jmenuje Tváře svobody. Příběh přistěhovalců. Potřebujeme ji aktualizovat podle toho, jak vypadá Česko a Slovensko v 21. století. Nemůže to být jen o roce 1918, 1945 a 1968.
Pak tu chceme vybudovat centrum celoživotního vzdělávání, aby sem mohli lidé všech věkových kategorií přijít třeba na týden a dozvědět se něco o české historii. V létě ještě budeme mít speciální kurs o tom, jak se dělá kroj.
A zatím posledním cílem je, že bychom rádi vybudovali centrum pro imigraci, demokracii a svobodu. Protože věříme, že české a slovenské příběhy a to, jak bojovali za svobodu nenásilným způsobem, a to čeho dosáhli, je příkladem pro celý svět. Máme tu spoustu studentů, kteří sem přijíždějí studovat ze Spojených států i z Česka a Slovenska. A jejich počet bychom do budoucna rádi rozšířili. Takže to jsou takové naše čtyři sny.
Doufám, že se Vám splní.
