Brendan McNally o Marthě Doddové: nymfomanka, špionka a americká exulantka v Praze
Martha Doddová byla americkou špionkou pracující pro Sovětský svaz, která strávila poslední desetiletí svého života v Praze. Pestrý život a ponurý konec Doddové jsou tématem knihy Traitor’s Odyssey (Zrádcova odysea) z pera amerického novináře Brendana McNallyho, který sám v 90. letech žil v české metropoli. Jak vysvětluje, o příběhu Marthy Doddové se poprvé dozvěděl od ženy, která pracovala pro Radio Prague International během temných časů studené války.
Od Berlína k Vltavě: Špionka v exilu
Nejdřív bych se chtěl zeptat na život Marthy Doddové před Prahou. Myslím, že poprvé na sebe výrazně upozornila, když ve 30. letech přijela do Berlína jako dcera tehdejšího nového amerického velvyslance.
Ano. Doprovázela svého otce a také bratra. Rodina to byla velmi semknutá, úzce spjatá a zažila si během dospívání spoustu dobrodružství. Otec chtěl, aby děti ještě jednou společně jako rodina podnikly poslední velké dobrodružství. Dětem už tehdy bylo kolem pětadvaceti.
V Berlíně se ale okamžitě začala zaplétat s předními nacisty.
Společensky vzato, Doddovi byli doma v Chicagu úplné nuly. A Martha si naprosto zamilovala všechny ty luxusní pozvánky, které denně dostávala, a schůzky s muži, kteří měli ve jméně von. Takže se úplně utrhla ze řetězu. A dělala to, co jí šlo nejlépe – spala s neuvěřitelným množstvím mužů.
Velmi rychle si znepřátelila všechny na americké ambasádě, zato nacisté ji zbožňovali. Byla jednou z nich. Šlo jí to velmi dobře.
Rozhovor si můžete poslechnout v originální anglické verzi v podcastu Prague Talk.
Když už mluvíme o nacistech – jak v té době vnímala, co se v Německu děje? Musela přece vidět, co se tehdy dělo Židům.
Viděla to, ale prostě ji to nezajímalo. Rodina, která byla taková ta slušná americká střední třída, byla už od začátku také dost antisemitská. Otec byl antisemitou a ona to od něj převzala. Byla lhostejná. Jednoduše jí bylo naprosto jedno, co se děje Židům. Ale někde po cestě se něco změnilo – a to je u ní ta velká záhada: kdy k tomu došlo.
„Spala s muži, kteří měnili dějiny – a pak se pokusila změnit dějiny sama.“
A nikdo se vlastně neshodne na tom, kdy přesně to bylo. Všichni jen vědí, že když se vrátila z dovolené v Rusku, byla už pod přísahou nebo podpisem agentkou KGB – tehdy NKVD.
Odbočme na chvíli – kromě toho, že měla milence mezi špičkami nacistů, byla také představena samotnému Hitlerovi, s představou, že by se s ním snad mohla dát dohromady.
Hitlerův spolupracovník Putzi Hanfstaengl věřil, že Hitler potřebuje americkou manželku, aby byl pro svět přijatelnější. Myslel si, že Martha by byla naprosto ideální, protože byla pohledná, vzdělaná, společenská a živá. Domluvil takové malé čajové setkání v Kaiserhofu, ale nikam to nevedlo. Trvalo to 15, 20, maximálně 30 minut.
On ji nepřipadal atraktivní?
Ano. Připadal jí odpudivý. Měl špatný dech, špatné zuby. Nenašla na něm nic přitažlivého, i když jeho oči jí připadaly magnetické.
Zmínil jste se, že se přiklonila na stranu Rusů. Předpokládám, že zlomovým bodem bylo, když v Berlíně měla poměr se sovětským špionem Borisem Vinogradovem, který ji naverboval do služeb NKVD.
Ano, to on ji skutečně naverboval. Byl tiskovým tajemníkem na ruském velvyslanectví. Byl okouzlující, zábavný. A v podstatě byl tím, čemu se říká Romeo – tedy špion, jehož úkolem bylo svádět manželky a přítelkyně vysokých diplomatů a dalších osob. A zjevně v tom byl dost úspěšný. Martha byla do Borise úplně blázen. Byli do sebe šíleně zamilovaní: hádky a láska, další hádky a další usmiřování – pořád dokola. V jednu chvíli jim z Moskvy dokonce poslali varování, ať toho nechají, ať to okamžitě ukončí. On byl proto přeložen do Bukurešti a později do Varšavy, ale ona za ním dál jezdila. Když spolu nebyli, měla zase poměrů, kolik jen unesla – nejznámější byl se šéfem francouzské rozvědky v Berlíně. Prostě nemohla přestat.
Moje největší otázka k téhle fázi jejího života zní: Proč se vlastně přidala k Sovětům? Byla motivovaná ideologií, láskou, penězi, nebo něčím jiným?
„Martha Doddová nepadla kvůli ideologii – padla kvůli lásce, která ji dovedla až k Moskvě.“
Primárně to bylo z lásky k Borisovi. V létě 1934 odjela na měsíční dovolenou do Ruska a to, co tam viděla, ji ve skutečnosti vyděsilo. Byla to strašná bída, a s Borisem se o tom hodně hádali. On ji vzal do moskevské centrály k jejímu náboru. Ona tam vedla jednání – a on pak prostě zmizel. A ona byla vytočená, že zbytek hloupé dovolené musí trávit na říční lodi s partou nudných lidí.
Proč tedy sloužila druhé straně tímto způsobem po tak velkou část svého života?
Obrátila se proti fašismu na naléhání jak Borise, tak i jedné ženy, kterou poznala v Berlíně – jmenovala se Mildred Fish von Harnack. Byla to akademička na berlínské univerzitě z Madisonu ve Wisconsinu, která vyučovala americkou literaturu. Byla vším, čím Martha nebyla. Zdála se být monogamní ženou, vysokou, nemocnou tuberkulózou, neuvěřitelně vzdělanou. Byla to žena hlubokého přesvědčení. A právě ona, víc než kdokoliv jiný, nejspíš Marthu přesvědčila, aby se postavila proti fašismu, aby viděla, co se děje Židům a proč na tom záleží. Myslím, že sehrála opravdu velmi, velmi důležitou roli. A nakonec to bylo i o tom, že ve válce si vybereš stranu a držíš se jí – nemůžeš jen tak přebíhat. Martha si stranu vybrala a bylo to. Časem se stala ideologickou komunistkou, ještě v době když byla v Berlíně. V některých spisech z moskevské centrály se píše, že studovala Lenina. Ale Mildred byla ta, která ji odvrátila od fašismu – myslím, že to bylo to klíčové. A Martha pak zůstala u jedné strany: upsala se Moskvě a u toho zůstala.
To se nezměnilo ani tehdy, když se vrátila do USA a provdala se za bohatého muže jménem Alfred Stern, kterého pak sama přivedla k Sovětům?
On už vlastně byl takovým rudým milionářem, ale ona ho přiměla k tomu, aby… požádal o přijetí do špionážní služby. Viděl se jako muž činu, a když zjistil, že jeho přítelkyně – později manželka – je skutečná agentka, chtěl se toho účastnit taky. Ale ona pak celé roky dělala jen velmi málo. Po celou válku v podstatě jen pořád dorážela na moskevskou centrálu, aby jejímu manželovi dali nějakou důležitou práci.
Praha: město, které ji nechtělo
Ale tenhle pár americké úřady sledovali a v polovině 50. let byli předvoláni. A v té chvíli utekli do Prahy, kde strávili zbytek života. Ale zdá se, že Praha na ně zpočátku příliš nezapůsobila?
Nevím proč – vůbec se jim nelíbila. Myslím, že Martha měla pocit, že Praha je příliš bezvýznamné místo a že si zaslouží mnohem větší, důležitější město. Opravdu chtěla do Moskvy, a když ne do Moskvy, tak do Pekingu.
Jenže v obou případech jim země pobyt odmítly.
Ano, obě země je odmítly. Dovolily jim je jen navštěvovat. Ale Rusové ji tam prostě nechtěli. Nevím, proč se jí Praha nelíbila. Myslím, že všechny jejich pokusy navázat kontakty v uměleckých a literárních kruzích v Praze ztroskotaly. Lidé se prostě příliš báli. Dorazila v roce 1957, myslím, a ty monstrprocesy vlastně ještě v té době neskončily. Nikdo by kvůli nějakým podivným Američanům neriskoval krk. Takže si vlastně nenašli žádné přátele. Zní to tak. Jeden můj nizozemský kolega říkal, že se nějakou dobu zapojili do pražské orgiové scény, ale detaily neznám. Přátele neměli. Jejich jediným přítelem byl Jiří Hájek, tehdejší náměstek ministra zahraničí – volali mu, když měli ucpaný záchod. Měli i nějaké kontakty s americkou exilovou komunitou. Ale nikdy to pořádně nefungovalo, protože oni byli bohatí a všichni ostatní exulanti byli chudí.
Když se v USA provalilo, že je Martha sovětskou špionkou a uprchla do Prahy, jak známá byla v Americe? Narazil jsem třeba na bulvární titulek ‚Královna špiónů byla nymfomanka‘. Byla pravidelně v bulváru? Byla dobře známá?
Ne. Byla sice v té době dost známou veřejnou postavou, už od 30. let. Takže měla určitou pověst, ale vždycky byla spíš okrajová. Nejvýš tak druhá liga. A v době, kdy byla odhalena, už takzvaný ‚Red Scare‘ měl vrchol za sebou a začínal opadat. Takže její načasování bylo v tomhle ohledu špatné. Byla jen jednou z mnoha – vedle lidí jako hollywoodská ‚desítka‘ levicových scenáristů. Byla součástí davu a nijak zvlášť nevyčnívala.
FBI se z ní sice snažila udělat velkou rybu a chvíli to fungovalo, ale pak to vyšumělo.
„Vtipné je, že by člověk řekl, že jako taková špionka ‚bude mít tah na branku‘, jak se říká v showbyznysu. Ale ona ho prostě neměla [smích].
Zlato, StB a poslední dny
To mě přivádí k další otázce: Jak jste vlastně narazil na příběh Marthy Dodd Sternové vy?
Bylo to během mého prvního léta v Praze, v roce 1992 – pracoval jsem tehdy pro proslulý Prague Post. A byla tam jedna žena [Dora Slabá], která vedla výzkumné oddělení, což znamenalo, že měla na starost všechny překladatele – překladatelský tým, což byla banda studentů. Byla to starší… vlastně středně stará – mladší než já teď – sudetská Židovka z Ústí nad Labem, jejíž rodina během války utekla do Anglie. Po válce se vrátili a ona se stala hlasatelkou v Radiu Praha v neuvěřitelně mladém věku, protože měla perfektní angličtinu, a pak se držela při zemi po všechny ty roky. Jednoho dne nebyl k dispozici žádný překladatel, tak šla se mnou na rozhovor za jedním chlapíkem. Potom jsem si všiml, že na Václavském náměstí – dole na náměstí – se právě otevřel McDonald’s, a já, chtěje být „velký Američan“ [smích], jsem řekl: Pojď, Doro, koupím ti Big Mac menu. Ona souhlasila a tak jsme seděli venku, jedli Big Mac a ona se mě zeptala: Slyšel jsi někdy o Marthě Doddové? Já na to: Ne, kdo to je. A vyšlo najevo, že Dora Slabá pro ni pracovala necelé dva roky, někdy na konci osmdesátých let. Viděla tehdy inzerát v Mladé frontě Dnes na anglicky mluvící sekretářku. Šla k ní pracovat a ta žena jí platila obrovské peníze. Chvíli byla Dora v sedmém nebi, ale pak si uvědomila, že je to protivná stará paní. Byla sebestředná, nepříjemná, pořád nemocná, pořád si stěžovala, byla osamělá, znuděná, unavená. Bylo to čím dál horší. Vtipné bylo, že skoro neměla přátele – kromě těch, které si mohla koupit. Ti občas přišli.
Ale jednou z těch, které opravdu chodily, byla Rita Klímová, se kterou se Martha spřátelila. Nevím přesně jak a kdy – pravděpodobně někdy v 60. letech. Obě byly bývalé stalinistky, takže měly o čem mluvit, a myslím, že Rita ji přivedla k tomu, aby ocenila českou zemi a české antikomunistické hnutí. A v určitém okamžiku se Martha stala podporovatelkou lidí z Charty 77. Jednou – myslím, že to bylo v březnu 1989, nejsem si úplně jistý – dokonce Doře nařídila, aby šla na demonstraci, podívala se tam a pak jí řekla, co viděla. Dora tam nechtěla jít, ale odvezl ji tam řidič – a ten byl příslušník StB. Dorazili na demonstraci a on ji hned přivedl k partě estébáků, kteří se chystali protest rozehnat během pár minut – a ona si uvědomila, že to byli ti samí chlapi, kteří hlídali Marthin dům. Hlídali dům po celou dobu, co tam byla. Všichni ji znali. Mysleli si, že je taky od StB.
Dovolím si tady vstoupit – já jsem také mluvil s Dorou Slabou, skoro před dvaceti lety. Velmi zajímavá paní. Hodně mě zajímá to, co říkáte na to, že Martha Doddová tajně pomáhala českému disentu. Přitom v knize píšete, že zpočátku ona a její manžel byli proti Pražskému jaru, protože byli tak silně komunisticky orientovaní.
Nenáviděli český disent. Přiletěli tehdy z Moskvy. Většinu šedesátých let žili na Kubě a v roce 1967 nebo začátkem roku 1968 Kubu opustili a přiletěli zpět do Prahy, kde měli dům na Praze 5. Ale nejprve byli v Moskvě – a tentokrát je naprosto zhnusilo, jak se celá komunistická revoluce změnila v odpad. Byli úplně zděšení z toho, co viděli, koho potkali, jak se k nim lidé chovali – každý myslel jen na peníze. Nemohli to vydržet, a tak jeli do Prahy. Pražské jaro tehdy právě začínalo – a to se jim taky nelíbilo. Ale někdy později na to změnili názor – možná díky Ritě Klímové, to nevím jistě. Takže k němu nakonec zaujali příznivější postoj – alespoň do chvíle, než přijely tanky. Jenže byli natolik ve svém vlastním světě, že o invazi ani nevěděli, dokud jim ještě ten den nezavolal adoptivní syn z Mexika a neřekl: Co se děje, viděli jste všechny ty tanky? A oni na to: Cože? Jaké tanky? Otevřeli okna a slyšeli dunění pásů. Původně si mysleli, že to, co Češi během Pražského jara dělali, bylo nechutné: parta opilců, co se všude miluje, zvonáče, džíny a Beatles. Nenáviděli to. Ale něco se změnilo a svůj postoj trochu přehodnotili.
Vrátím se ještě k Ritě Klímové, která sama o sobě byla pozoruhodnou osobností. Byla to bývalá komunistka, jak říkáte, která během války žila v USA a později se zapojila do českého disentu. Znala Havla a jeho okruh, během sametové revoluce byla mluvčí Občanského fóra, přivedla do něj Václava Klause a později byla československou velvyslankyní ve Washingtonu. Vy ale říkáte, že Martha Dodd jí posílala peníze, které disent nějak využíval. Jaké pro to máte důkazy?
Jedině to, co mi řekla Dora. A když si to dám dohromady, předpokládám, že zaplatila tu březnovou demonstraci. Proto chtěla, aby tam Dora šla a zjistila, jak to probíhá. Předpokládám, že tak to probíhalo. Pravděpodobně o tom také informovala StB – víte, jak to chodilo.
V té době už její manžel Alfred Stern zemřel – v polovině 80. let, tedy pár let před sametovou revolucí. Co ale pro Marthu znamenal prakticky přechod k demokracii?
V podstatě nic. Byla už příliš stará na to, aby si to mohla užít. Bylo jí 82 a byla ve velmi špatném zdravotním stavu. Znamenalo to, že Rita Klímová už také nebyla po ruce – takže neměla žádné spojení s disentem. Vlastně neměla nikoho. Ale začali za ní chodit lidé a chtěli rozhovory. Jenže ona byla už příliš stará a unavená i na to, aby je dávala. Už nechtěla mluvit.
V Traitor’s Odyssey píšete, že máte důvod věřit, že bývalí důstojníci StB, kteří ji před revolucí hlídali, nakonec nesou odpovědnost za její smrt v srpnu 1990.
„Byla nymfomanka, špionka, idealistka i zklamaná žena. A přesto ji Praha pohřbila v tichu.“
Ano, to je správně. Opět – tohle mám od Dory Slabé. Řidič se jmenoval, samozřejmě, Honza. Byl to trochu světák, trochu mluvil anglicky. A měl očividně přátelský vztah s těmi estébáky, kteří hlídali dům – když jel nakupovat k hranicím, dával jim kartony cigaret Camel. Potkala ho rok nebo dva po revoluci. A on jí řekl: Škoda té staré paní, co? A Dora na to: Jo, škoda. A on se jí zeptal: Chceš vědět, co se doopravdy stalo? A řekl jí, že ti kluci, tedy estébáci, kteří dům hlídali, si začali myslet, že Martha má zlato. Jenže v té době už byli nezaměstnaní – StB byla rozpuštěna, oni bez práce. Věřili, že Martha má zlato, i když ve skutečnosti pravděpodobně žádné neměla. A tak jednou v noci vtrhli dovnitř, svázali ji a požadovali, aby jim ho dala. Ona jim řekla, že nic nemá. Nechali ji ležet na zemi a vzali si, co našli – pravděpodobně nějaké obrazy, těch měla hodně. A pak odešli. Ráno ji našla služebná a odvezla ji do nemocnice. Už se nikdy nevzpamatovala – zemřela o den nebo dva později. Takže ano, je to úplně na základě toho, co mi řekla Dora.
Udělal jste při přípravě knihy ohromné množství výzkumu. Jaký je váš konečný dojem z Marthy Doddové? Máte pro ni nějaké sympatie? Nebo si myslíte, že byla tak trochu monstrum?
Nebyla monstrum. Nemám pro ni ale ani moc sympatií… Ano, Martha byla vinná, jak jen může být, ale na někoho tak provinilého toho vlastně moc neudělala. Měla o sobě a své důležitosti naprosto přemrštěné představy. Našel jsem na ní jen velmi málo sympatického. Fakt, že byla spisovatelka a chtěla být slavná… Byla jednou z těch úplně původních slavných za každou cenu – upřímně řečeno. Ale byla lehká váha. Myslela si, že je strašně důležitá. Je těžké uvěřit, že někdo může pracovat pro KGB a zároveň mít o sobě tak vysoké mínění.
Je to úžasný příběh, Traitor’s Odyssey. Mohlo by z toho být dobré seriálové nebo filmové zpracování. Je šance, že něco takového vznikne?
Doufám. Zajímavé je, že Tom Hanks koupil práva na knihu In the Garden of Beasts od Erika Larsona, která je také o Martě a jejím manželovi. Je o jejich berlínském období a je to skvělá kniha – doporučil bych ji každému. Ale Hanks záměrně úplně vynechal fakt, že byla naverbovaná do KGB. Schoval to pod malý fíkový list v jediné větě, kde stálo, že byla obviněna ze špionáže. Ale její život by byl skvělým filmem z mnoha důvodů. Je to opravdu takový shaggy dog story… Ale ona celé dekády opravdu nic nedělala. Byla snad jediný člověk za druhé světové války, který neudělal vůbec nic. Jsem si jistý, že producenti už při té představě slintají [smích].
