Román o vraždách v pražských kostelech a fascinaci gotikou přitahuje si získal popularitu od Latinské Ameriky po Koreu.
Jedním z nejúspěšnějších autorů posledních dvou desetiletí je Miloš Urban. Absolvent anglistiky a nordistiky na pražské filozofické fakultě pracoval v nakladatelstvích jako redaktor i šéfredaktor. Na kontě má více než desítku románů, ale také povídky i divadelní hry, recenze, rozhlasové minutové hry nebo překlady z angličtiny. Za román Hastrman získal v roce 2002 literární cenu Magnesia litera. Průlomem v jeho kariéře byl ale už o tři roky dříve román Sedmikostelí, který se dočkal překladu do řady jazyků. Úspěchy slavil především ve španělsky mluvících zemích.
V našem cyklu knihy obvykle rozebíráme s literárními teoretiky, se znalci díla toho kterého autora nebo s lidmi, kteří si byli s autorem blízcí. Dnes máme příležitost mluvit s autorem samým. Miloš Urban je v našem studiu.
Jak byste sám s odstupem více než dvou desetiletí charakterizoval Sedmikostelí?
M.Urban: „Sedmikostelí byla má první velká knížka, takový pokus o román. Prvotina, která se jmenuje Poslední tečka za rukopisy, byl jenom pokus napsat nějaké fiktivní dílo, které se tvářilo, jako že je non fiction. I když to mělo docela úspěch, tak jsem zatoužil napsat veliký příběh, který by mě bavil a ve kterém bych několik let žil. Zároveň to bylo mé smíření s Prahou, se kterou jsem měl od dob studií velké potíže a tímto jsem si jí přisvojil.“
Jaká je zápletka románu, aniž bychom předem prozrazovali, jak to celé dopadne?
M.Urban: „V Praze žije člověk, který se jmenuje Květoslav Švach. Z toho je zřejmé, že je to mluvící příjmení prozrazující německý význam slova, tzn. slabý. Je to váhavý člověk, který přišel z venkova a v Praze se necítí dobře. Z nedostatku jiných možností a nápadů se stane policistou, nevyhovuje mu to a od sboru odejde a protlouká se životem. Pak se mu dostanou do zorného pole lidé, kteří mu připadají úžasní a mají úžasné názory a jsou svým způsobem strašně sexy a naprosto jim podlehne“.
Nebudeme prozrazovat, jak to celé dopadne, to je na každém, aby si to přečetl. Vy jste říkal, že jste se v románu chtěl vyrovnat s Prahou, jaký problém jste s ní měl?
M.Urban: „Já jsem byl chudý student a po celou dobu studia jsem si město neprochodil a neužil. Byl jsem stále ve škole nebo na koleji, kde jsem se učil, aby mě nevyhodili.“
To mi připomíná hlavního hrdinu.
Urban: „ no, ten je hodně o mě. Ten je i o tom, čeho já se bojím, že bych v sobě mohl mít. Já jsem měl z Prahy strach a připadalo mě, že mě nikdy nepřijala. Až když jsem jel v roce 89 poprvé na stáž do Norska protože jsem studoval kromě angličtiny i norštinu, tak tam se mě přátelé ptali, jestli jsem z Prahy a já jsem si uvědomil, že nejsem Karlovarák, ale jsem Pražák. Nicméně ten můj hrdina se takto s Prahou musí vyrovnat, musí si od jiných nechat objevit její úžasnou krásu i tam, kde to není tolik zajímavé pro turisty.“
Pancíř: Do jaké míry se v hlavním hrdinovi dáte najít vy a naopak co neodpovídá?
M.Urban: „ To bych možná prozrazoval příliš, ale je to tak, že v hrdinovi jste vždycky napůl vy a napůl je to fantazie. Nebavilo by vás psát jenom o sobě. Někdo to umí, ten kdo umí psát zkušenosti nebo o druhých lidech autenticky, ale to já nejsem. Já tam potřebuju mít fantazii, protože vymýšlení zápletky, rozuzlení a jednotlivých motivů je pro mě zábava. Kdyby psaní nebylo zábavné, tak to nedělám.“
Kniha se odehrává v malé části Prahy, v části Nového města. Pro znalce Prahy mezi Karlovým náměstím a Nuselským mostem. Okolo je hodně kostelů a vy popisujete nejenom je, ale i ulice a náladu v nich. Jak dlouho jste strávil v konkrétních ulicích, abyste to nasál a dokázal takhle napsat.
M.Urban: „No, začalo to náhodou. Tady ta čtvrť mi přišla naprosto magická, neznámá, já jsem tam byl tenkrát úplně poprvé, u kostelů jako je Apolinář, Kateřina nebo Karlov. Padne to na vás jako piano, když spadne odněkud z balkonu. Najednou víte, že s tím musíte něco udělat a najednou víte příběh. Ten se na vás ale někdy zřítí úplně podobně. Najednou jsem chodil těmi ulicemi a viděl jsem to jako film. Už jsem věděl, co v té knížce bude.“
Vy tam popisujete detaily. Je to tak, že jste tam chodil a dělal si zápisky nebo jste chodil s fotoaparátem a potom jste seděl nad fotkami?
M.Urban: „Chodil jsem tam, dělal si zápisky a pořídil si nahrávač, to ještě nebyly chytré mobily. Dělal jsem si poznámky a psal si scény, které bych chtěl do toho kterého místa zasadit. Potom jsem si musel pořídit spoustu literatury: Dějiny Nového města pražského a Kroniku Prahy. Staré prvorepublikové vydání, kde máte příběh všech ulic a všech míst popsaný Františkem Ruthem.“
Kdybyste si měl vybrat jedno místo, které vám bylo a je nejbližší, které by to bylo?
M.Urban: „Já bych řekl okolí Apolinářského kostela, tam to bylo nejsilnější. Tam byla socha té dívky u mateřské školy a měla na hlavě věneček nějakých květin a to je moment, kdy román začíná expozicí ve zvonici. Pak ona ještě na určitý čas přišla o hlavu. To jsou momenty, které vás na chvíli utvrdí v tom, že je v tom místě nějaké tajemství a možná dávné skryté zlo.“
Říkal, že jste měl řadu podkladů, které jste studoval, jak dlouho jste vlastně dával dohromady Sedmikostelí?
M.Urban: „Ne zase tak strašně dlouho. Oproti té první knížce, kterou jsem připravoval pět let, jsem tuhle připravoval tak rok, rok a půl a potom jsem jí půl roku psal.“
Hlavní hrdina Sedmikostelí je fascinován středověkem, předpokládám, že vy také, jinak byste nenapsal gotický román z Prahy. Co vás na středověku a gotice tak fascinuje?
M.Urban: Já bych řekl čistota architektonického stylu. Gotika se vzpíná k nebi, což potom už nikdy nebylo. Tak to se mi na tom líbilo, ten duchovní rozměr. To je přesně to, co hlavnímu hrdinovi chybí, to hledá v životě, ačkoli se nechává obelhat, omámit. Potom gotický román je také ve významu literárním. Je to odkaz na anglické gotické romány konce 18. a začátku 19. století. Ty bývají literárnímu historiky považovány za první moderní romány vůbec. Ještě dávno předtím, než se slovo moderní užívalo. Během studia jsem ty romány měl velmi rád. Viděl jsem určitý vzor, něco co byl úplně nové, nikdo to neviděl, přišlo to po osvícenství. Byla to reakce na osvícenství, touha a návrat do temnoty. To jsem přesně prožíval já. Proto jsou v knížce věci, které nejsou vysvětlené. Jsou tam fantaskní motivy, které nemám potřebu vysvětlovat. V životě jsem takové momenty zažil a taky pro ně nemám vysvětlení.“
V knize jsou i morbidní pasáže, detaily bizarních vražd. To jste konzultoval s kriminalisty?
M.Urban: „ S kriminalisty ne, já žádné neznám. Od mládí jsem četl detektivky. Jako dítě jsem nečetl dětskou literaturu, ale rovnou detektivky nebo horory. Takže to byla ta inspirace. Zároveň si myslím, že to k tomu žánru patří. Gotický nebo spíše černý román. A taky mou velkou inspirací byl Umberto Eco a jeho Jméno růže. Bez této předknihy by tato kniha nebyla.
Vy jste od té doby napsal řadu dalších knih. Vyzkoušel jste různé žánry včetně satiry. V knize Paměti poslance parlamentu nebo scifi románu Urbo Kune. Co z toho je vám osobně nejbližší?
M.Urban: „Z těch jiných je mi nejbližší kniha Praga Piccola. Je to román, jsou to fiktivní deníky rodiny člena managementu továrny na automobily Praga. Já jsem na automobily vysazený a mám je rád. Myslím si, že stejně jako kdysi z Prahou jsem se potřeboval sblížit s První republikou. Takže jsem si nastudoval spoustu dobových materiálů, četl jsem spoustu senzačních časopisů z té doby a zkusil jam tam nějaký příběh zasadit. Kritikům se to moc nelíbilo, ale já to mám rád.“
Když se vrátíme k těm temným románům nebo detektivkám, tam máte nějakého favorita, je to třeba Sedmikostelí?
M.Urban: „Sedmikostelí je nejslavnější, vyšlo v nejvíce zemích a kdysi mi to vydělalo nejvíc peněz. Dnes mám nejradši Kar, právě proto, že je poslední a musel jsem se zase z něčím vyrovnat. Tentokrát to byly Karlovy Vary, což je moje rodné město“
Čím si vysvětlujete, že právě Sedmikostelí je tak úspěšné?
Urban: „Ono není úspěšné všude, úspěšné bylo ve Španělsku a španělsky mluvících zemích včetně jižní Ameriky a dodnes mi odtamtud někdo píše a gratuluje mi ke skvělé knížce. To je potěšující, ale nikdy nikdo nepřišel na to, proč zrovna tam. Vyšly tam i mé jiné knížky, některé dokonce položily jedno malé nakladatelství, to ve mně vkládalo naděje, že ty knížky budou tak úspěšné jako Sedmikostelí, ale nebyly. Já tam teď nemám moc dobrou pověst, ale se Sedmikostelím se mi to povedlo.“
Z reakcí, které dostáváte, překvapují vás nějaké, objevuje se třeba, že by lidé něco zásadně nepochopili?
Urban: „Já myslím, že některým vadí konec. Ten je takový dystopický a vůbec tam neměl být. Tenkrát ještě četla všechny mé rukopisy moje první žena a říkala, že na konci něco chybí, jestli tam nechci něco připsat. Já jsem se na ní trochu naštval a řekl, jestli tam chceš něco navíc, tak něco pořádného. Myslím si, že je to dobře, že to konec obrovsky vytáhlo a ten příběh přidal otazník a udělal antiideologickou tečku.“
Kdybyste to psal po 22 letech, změnil byste tam něco?
M.Urban: „Já myslím, že ne, tam není co měnit. Možná tam byly nějaké faktické chyby, tak ty bych samozřejmě opravil.“
Mnoho let se mluví o filmové podobě, režisér Jiří Strach opakovaně říká, že je to jeho sen natočit. My spolu mluvíme v září 2020, blíží se splnění toho snu?
M.Urban: „Nechci to zakřiknout, ale zdá se v poslední době, že se našel producent, Jirka Strach se se mnou už setkal, byl jsem velmi potěšen a dal jsem mu svolení, že ještě nějakou dobu na to může mít opci.“
o pořadu
České knihy, které musíte znát
Seriál stanice Českého rozhlasu Radio Prague International přiblíží díla českých spisovatelů, která prostě musíte znát.
