seriál

32) Marek Šindelka píše verše, prózu, komiksy i scénáře

Chyba
předešlý díl
následující díl

Poezii, povídky, romány, ale i filmové scénáře a komiksy píše Marek Šindelka. A je až neuvěřitelné, že ve všech žánrech dosáhl úspěchů – a to i v podobě literárních cen. Pochlubit se může Cenou Jiřího Ortena za básnickou sbírku, Magnesií Litera za povídky i za román – a dokonce i cenou Muriel pro nejlepší český komiks. I proto Marek Šindelka nemůže chybět v seriálu Radio Prague International o Českých knihách, které musíte znát. A s kým jiným bychom o dílech Marka Šindelky měli mluvit než přímo s autorem.

Jak už jsem říkal, jste úspěšným autorem poezie, povídek, románů i komiksu, co z toho se vám píše nejsnáze?

Chyba | Foto: Odeon

M.Šindelka: „To je otázka, já si mezi tím velmi rád přepínám, pro mě je důležitá možnost odpočinout si od jednoho žánru v jiném. Navíc moje cesta literaturou byla živelná, rostlo mi to pod rukama. Témata, která mě zajímají, si většinou nějakou formu nadiktují. Je to jak živočich, který hledá vhodnou ulitu. Mě baví nechat to žít po svém. Moc to netlačím tam, kam to nepatří. Když jsem objevil básně, tak to byla pro mě ta nejlepší forma vyjádření toho, co jsem chtěl. Byla to moje paměť, vzpomínky na dětství s bráchou, na naše dospívání. My jsme pak měli takové těžké životní období, bratr byl závislý na drogách a já jsem si potřeboval až magicky vyvolat vzpomínky na dětství, kdy jsme si někde stavěli bunkry a jak vypadal ten šťastný svět. To je důvod, proč jsem psal básně. Poezie mi umožnila pracovat s tím, co je vzpomínkám vlastní, to jsou pachy, všechny možné stopy smyslových vjemů, které se ve vzpomínkách uchytí nejsnáze. Vůně, dotyky, povrchy věcí, to se vrací v různých podobách, třeba ve snech.“

Váš první román se jmenuje Chyba, o čem je?

M.Šindelka: „Hlavní hrdina je překupník rostlin, který se dostane k zakázce dovézt neznámou rostlinu z Japonska. Postupně zjištuje, že je to parazit, o kterém nic neví. Aby jí pro svého kupce mohl dopravit, bude muset obětovat čím dál tím víc. Je to taková metafora o vztahu k prostředí a k přírodě jako takové.“

Chybu jste vydal v roce 2008, ale po třinácti letech jste připravil její novou verzi. Co vás k tomu vedlo a co všechno jste změnil?

Foto: repro Marek Šindelka / Chyba,  Odeon

M.Šindelka: „Pár drobností, hlavní hrdina, příběh a závěr, strukturu celé knihy, tedy vlastně všechno. Možná to ukazuje, jak vypadá práce spisovatele a všechny neurózy s tím spojené. S druhým vydáním jsem původně nesouhlasil, bral jsem to jako starou věc, ke které se už nechci vracet. Po naléhání nakladatele jsem souhlasil k drobným úpravám a nakonec jsem za dva roky skončil s novým textem plným dalších změn. Kniha je nyní jiná, jiný text, a jsem s ní spokojenější, ale vidím v ní spoustu chyb.“

Takž teď chystáte další verzi?

M.Šindelka: „Můj kamarád říkal, že by to bylo moc hezké, pracovat jako malíř ikon. Takový malíř pracoval celý život na jednom obrazu, který celý život přemalovával. Mně se to moc zalíbilo. Ale doufám, že toto je už konec a už bych to víckrát nedělal. Za tu dobu, co jsem přepisoval knihu, bych mohl napsat jeden a půl nového románu. Byla to zajímavá zkušenost s podivným monstrem, jak knihu v duchu nazývám. Taková literární rakovina, která má metastázy a podivně roste. Začínal jsem malinkou básní a prodělalo to temnou evoluci a jsou z toho dva romány a komiks. Byl jsem osloven i na film, který by mohl vzniknout, ale uvidí se.“

Únava materiálu

V roce 2012 jste získal svou první cenu Magnesia litera, a to za knihu povídek Zůstaňte s námi, a stejné ocenění jste získal i o 4 roky později za svůj další román, který se jmenuje Únava materiálu, v něm jste reagoval na tehdejší uprchlickou krizi, můžete přiblížit, aniž byste samozřejmě prozradil úplně všechno, aby i ti naši posluchači, kteří tuhle knihu ještě nečetli, nebyli ochuzeni o překvapení, o čem Únava materiálu je?

Marek Šindelka | Foto: Jana Přinosilová,  Český rozhlas

M.Šindelka: „Kniha vznikla jako reakce na to, co se dělo v Čechách v roce 2015, kdy kulminovala uprchlická vlna do Evropy. Pro mě bylo strašně zvláštní, jak virtuální problém to byl, jakým způsobem lidé dokázali být emotivní, přestože jsme neměli kontakt s uprchlíky. Jezdím do Belgie a Holandska, kde člověk vidí, že ta situace je reálná. Zároveň ale vidí ty velké problémy, ale jsou to lidé. Když s nimi člověk reaguje napřímo, tak je to jiné než reagovat na Facebooku. Cítil jsem vztek smíšený se studem za to, jak snadno jsme manipulovatelní. Jak snadno lidé, kteří nám vládnou, dokážou využít náš strach. Nikdy jsem neobviňoval normální lidi, ti mají samozřejmě právo bát se něčeho cizího. Přišlo mi ale naprosto nehorázné, jak s tím zacházejí především političtí představitelé. V té době jsem to viděl jako prioritní téma, o kterém je třeba mluvit, aby se nezapomnělo na lidi, o kterých to je. Rozhodl jsem se napsat jednoduchý příběh založený na tom, cojsem vyslechl. Když jsem začínal pracovat na knize, byl to příběh dvou bratrů, kteří se snaží dostat do Evropy, vinou převaděčů se pak ale rozdělí. Mladší z bratrů se v Evropě, která je z jeho pohledu nehostinná, sestávající z periferií, dálničních nadjezdů, silničních okruhů na periferiích měst, kde se pohybuje jako stín, snaží najít cestu ke staršímu bratrovi, který je v Evropě někde ztracený. Evropa z jeho pohledu vypadá jako nehostinná, mrazivá pevnost, ve které jsou jako nechtění vetřelci. Systém se je snaží schroustat a nevnímá je jako lidské bytosti.“

Když třeba do knihy nahlédnete s odstupem několika let, nebyl jste k Evropě a Evropanům moc přísný?

Únava materiálu | Foto: Jiří Šeda,  Český rozhlas

M.Šindelka: „Vzhledem k tomu, co se teď děje na polsko-běloruských hranicích jsem byl ještě moc hodný. Přísnost mi vyčítalo hodně recenzentů a zpětně jsem si to říkal, možná jsem to psal s horkou hlavou a asi hrálo určitou roli i to, že jsem se zrovna stal otcem. Byl jsem nějak emočně nabitý. Sledoval jsem, že mé dítě má garantováno v životě skoro vše, protože se narodilo tady a teď a propojilo se mi to s dětmi uprchlíků. Zasáhla mě událost, která se stala na rakouské dálnici, kde se v kamionu udusilo sedmdesát lidí včetně dětí. Cítil jsem to jako zlomový bod, že existuje temnota uprostřed Evropy a vedle toho moje batole, které nebude trpět a nebude mu nikdo házet bomby pod nohy. Nejednal jsem racionálně, když jsem knihu psal, ale tak vznikají texty. Kniha nemůže to být jen vykalkulovaná rovnice.“

Hlavní postavou Únavy materiálu je kluk. Nemá žádné jméno, zvažoval jste, že byste ho nějak pojmenoval?

M.Šindelka: „Zvažoval a v některých verzích knihy hrdina jméno měl. Pak jsem se rozhodl a chtěl jsem, aby to bylo co nejuniverzálnější. Ono vám to dojde, co je ten kluk zač, že není Evropan, je cizinec, nejspíš Arab. Snažil jsem se v knize to udržet co nejdéle bez nálepek. Kniha je o člověku, který je ztracený v mrazivém světě. Kniha je celá v zimě, začíná tím, že kluk přehodí batoh přes plot, který přeskočí a pohybuje se krajinou. Chtěl jsem, aby to byla taková kniha v běhu, pohybu, aby člověk se na něj okamžitě napojil. Nechtěl jsem, aby ho jméno hned zařadilo do blízkovýchodního světa. Chtěl jsem, aby zůstal klukem, na kterého se člověk bude vázat.“

V některých kapitolách knihy máte do textu zakomponované triviální definice běžných věcí typu obuv je výrobek, který slouží k ochraně chodidel, sníh je specifická forma ledu, chůze je druh mechanického pohybu. Jakou funkci to má?

Marek Šindelka na autogramiádě knihy Únava materiálu | Foto: Jiří Šeda,  Český rozhlas

M.Šindelka: „Jednak bratři na sebe často navzájem vzpomínají, učí se jazyk tak, že si čtou hesla z wikipedie, čtou definice nejběžnějších věcí. Tomu mladšímu to zůstane v hlavě jako vzpomínka na bratra a prolamuje do běžného vnímání světa. Je to něčím odlidštěný mechanický svět. Ten název má mnoho významů, jednak je to únava matriálů, čistě konkrétní, na jednom místě se lidé snaží dostat z těsného prostoru a promáčknou plech, a přesto se nedostanou ven. Únava materiálu je zároveň jako metafora únavy toho chlapce, hlavního hrdiny. On je sportovec, běžec a dobře ví, jak nakládat s energií. Byl nadějný atlet a slibovali mu velkou budoucnost. Moc dobře ví, jak má šetřit energií a kolik má sil postupně odkývá další a další zásoby energie a blíží se k tomu, kdy už nebudou žádné. To jsem vnímal jako příznačný jev, že spousta lidí na té cestě za snem do Evropy skončili někde totálně vysílení, někde v Srbsku u nádraží nebo v nějakém táboře, došli jim prostředky, změnila se politická situace a zůstali bez sil v zemi někoho, psychicky vyčerpaní bez chuti k dalším pokusům.“

Mimochodem běžec - běženec, to byl rychlý nápad?

M.Šindelka: „To je skoro až laciná přesmyčka. Chtěl jsem, aby kniha byla něčím fyzická, jazykově naléhavá, aby člověk byl fyzicky donucen cítit, ne soucítit. Aby tělesně prožíval to, co mí hrdinové. To mě na literatuře dlouhodobě zajímá, že dokáže spouštět věci a zapojit smyslový aparát. To znamená, že vše funguje naplno, že jste tam. To je věc využitelná a zneužitelná, ale já to vidím jako cestu, jak člověka propojit k postavě. Když s ním jde, aby s ním dýchal, ale věděl, kdy mu začne docházet energie, kdy bude potřebovat si odpočinout. Nejenom najít kde se vyspat, najít něco k jídlu, pitnou vodu. Všude okolo je sníh, zima, mrzne, sníh se dlouho jíst nedá, teploty hluboko pod nulou. Cesta za nejzákladnějšími věcmi a zároveň je slyšet každý krok, vrznutí sněhu pod botou, což je až na hranici snesitelnosti, ale to ten jazyk umí.“

Únava materiálu v arabštině | Foto: repro Marek Šindelka

Únava materiálu se dočkala řady zahraničních vydání, mě zaujalo, že vyšla i v arabštině, jaké máte na arabské vydání ohlasy?

M.Šindelka: „Vyšla dokonce přímo v Sýrii a překládala jí překladatelka s místním básníkem. Pár drobných reakcí mám, ale vlastně přesně nevím, asi to chce čas, jak se to tam kniha dostává do povědomí. A jak tam vůbec vypadá situace, jaký je tam kulturní provoz. Pro mě byla část, že si to nakladatelství vybralo. Proti tomu jsou literární ceny a kritiky zanedbatelná věc. Pro mě bylo ocenění to, že se to vrátilo zpátky k lidem, o které šlo, když jsem to psal.“

Marek Šindelka s knihou Svatá Barbora | Foto: Jana Přinosilová,  Český rozhlas

 O vašich dílech v podcastu České knihy, které musíte znát, dnes nemluvíme poprvé. O jedné vaší knize totiž byla řeč už i v díle, který se věnoval českým komiksům, tou knihou je Svatá Barbora, za kterou jste dostal cenu České akademie komiksu Muriel. Svatá Barbora reagovala na velmi sledovanou takzvanou kuřimskou kauzu, čím vás příběh Barbory Škrlové tak zaujal?

M.Šindelka: „Psali jsme to s Vojtou Maškem autorem scénářů, šikovným autorem, se kterým spolupracujeme i na filmových scénářích. Ta kauza nás dlouhodobě zajímala a celý příběh je jak dlouhodobý kolektivní sen. Barbora Škrlová, která se opakovaně vydávala za malé děti a to nejenom u nás. Pak se ukázalo, že je v tom pravděpodobně nějaká náboženská linka a vytváření nějaké svaté bytosti. Když to nevyšlo u nás, zopakovala to v Norsku a tam jí zase drobná náhoda prozradila identitu. Mě to něčím fascinovala, ta zvláštní opuštěnost té bytosti, která utíkala do dětství a vytvářela si fiktivní rodiny, bylo tam sousta záhad a konspiračních teorií. Nejdřív jsme měli takovou teorii, že přijdeme s nějakou pravdou. Hodně jsme si na tom hodně vylámaly zuby, nikdo s námi po těch letech mluvit nechtěl. Aktéři, kteří by nás nejvíc zajímali, mlčí a asi už mlčet budou navždy.“

Je nějaký žánr, který si ještě chcete vyzkoušet?

Svatá Barbora | Foto: repro: Svatá Barbora / Lipnik

M.Šindelka: „Teď píšu divadelní hru, což jsem ještě nikdy nedělal. Potřebuju v tom cítit nějakou svobodu, ale baví mi tyto druhy výzev, zajímá mě i ta vhodnost. Beru to tak, že pořád velké věci cítím, že mám před sebou. Trochu si osahávám terén, studoval jsem film, píšu scénáře, prózu, pracuju na komiksu. V tom je to úžasné, že se dá mluvit mnoha cestami a každá je vhodná k něčemu jinému.“

Náš cyklus se jmenuje České knihy, které musíte psát. Proč by lidé měli znát vaše knihy?

Marek Šindelka | Foto: Petr Machan

M.Šindelka: „Věřím tomu, že literatura je kontakt, je to něco, co, spisovatel objeví něco nového, podstatného o sobě a o světě, něco, co potřebuje vyslovit a bez čtenáře by to nemělo smysl. Jsem vděčný a vážím si každého, kdo mé knihy čte. Moje témata jsou o tom, jakým způsobem člověk pasuje do tohoto světa. V současnosti mě zajímá zápas se složitostí světa, který na člověka působí. Může dělat cokoli, to jsem zpracovával v povídkách. Je to druh paralýzy a vy nevíte, co si vybrat. Jak se člověk vztahuje k tělu, co lidské tělo znamená ve 21. století. Tělo se svými archetypy. Člověk se může rozčílit, může být agresivní, ale naopak může cítit nedostatek, kolem něj umírá příroda a patří do ní, atd. To jsou moje témata a kdokoli se na ně dokáže napojit, jsem mu vděčný.“

klíčové slovo: