Joan Sedlacek je sokolskou kronikou v USA
Paní Joan ví o historii amerického Sokola snad vše. Dlouhé roky také sbírá fotografie všech sokolských budov. Je doslova chodící kronikou sokolské organizace.
Paní Sedlacek na mne čeká v knihovně česko-slovenského muzea v Cedar Rapids, kam přijela na krajanské oslavy. Přivezla mi ukázat část svých sbírek. Ve velkých fotoalbech schraňuje fotografie všech budov sokolských organizací v Americe. A že je jich požehnaně. První jednota začala fungovat už v roce 1865 v St. Louis. Za necelý rok byly založené kluby v New Yorku a v Chicagu a během několika let vznikly v Baltimoru, Detroitu a dalších městech USA a také v Kanadě. Řada z nich vlastnila krásné honosné budovy. „ Nakonec jich bylo na dvě stě. Ale hodně z nich působilo v malých městech. První a druhá světová válka si v našich krajanských řadách vybrala krutou daň. Spousta mužů se z bojů nevrátila. A z těch zapadlejších oblastí navíc mladí lidé odcházeli za prací, takže hodně sokolských spolků zaniklo“, líčí mi paní Joan Sedlacek. „Dnes funguje asi 35 sokolských organizací a některé jsou skutečně velmi silné. Třeba u nás v Minnesotě máme v té naší 300 členů.“
Sokolka třetí generace
Prvními osadníky byli prarodiče paní Joan, kteří se usadili ve velmi malé vesnici a zařídili si tam skromný obchůdek s potravinami. Klacky pod nohy jim ovšem házel místní kněz, který po nich požadoval velké církevní poplatky. Když je nebyli schopni zaplatit, postaral se o zánik jejich krámu. Rodina se tak nakonec v roce 1897 odstěhovala do Chicaga. A tam se narodil Joanin otec. Z matčiny strany má německo-dánské kořeny. „Maminka se ale během manželství hodně počeštila. Naučila se třeba výborně vařit nejrůznější česká jídla. Chodila do Sokola. A naši přátelé byli skoro všichni Češi.“ Paní Joan je samozřejmě už stoprocentní Američankou, ale s Českou republikou se dodnes cítí spojená. „ Ale stejně jako většina Čechoameričanů, které znám, se hlásíme k českému dědictví. Česko je hluboko v mém srdci“, přiznává paní Sedlacek.
Péče o odkaz
Jako jeden ze symbolů „ češství“ je považovaný mezi americkými krajany tradiční kroj. Paní Joan jich má 13 nebo 14 z Čech, Moravy i Slovenska „ Mám také asi stovku různých panenek v nejrůznějších krojích. Ale ještě více se věnuji historii Sokola a dalších spolků.“ Kvůli fotografiím i dalším artefaktům do sbírky procestovala velkou část Ameriky a poznala nejen sokolské skupiny. “Češi byli velmi gramotní. 98%, kteří přišli přes Ellis Island, umělo číst a psát, což bylo na tehdejší dobu mimořádné číslo. Vznikaly literární spolky jako Slovanská lípa. Pořádali se představení v češtině, vznikaly orchestry, taneční zábavy, české školy. Tady v Cedar Rapids je vůbec nejstarší česká škola v Americe.“
Sama paní Joan už česky nemluví. „ Moje máma vždycky chtěla, aby mně otec česky naučil. On sám mluvil naprosto plynule, protože v mládí s rodiči mluvil pouze v mateřštině. Bohužel se k tomu nikdy nedostal. Některým slovům ale rozumím, hlavně příkazům,“ směje se paní Joan.
Doma v Minnesotě
V Minnesotě s hlavním městem Saint Paul se v druhé polovině 19. století usadila početná česká komunita. A dodnes jsou tamní spolky velmi aktivní. Obětavou prací k tomu přispívá i paní Joan. Tradiční Sokol sice mladé lidi už tolik nepřitahuje, ale v Minnesotě například výborně fungují taneční skupiny jak pro mládež, tak pro dospělé. „ A ty děti jsou nadšené, že se mohou obléknout do krojů a reprezentovat Čechy na festivalech.“
Na Sletu v Praze nebudou američtí Sokolové chybět
Do Prahy se chystá celá řada organizací. Početná skupina přijede z Pacifického disktriktu, z Oregonu, Kalifornie, z Los Angeles. „ Zastoupení bude mít Texas, Cleveland v Ohiu. Pokud vím, tak pojedou i Sokolové ze San Franciska, z Wisconsinu i New Yorku. Od nás tam vyrazí pět lidí.“
Paní Joan Sedlacek jako ostřílená sokolka vystupovala na sletu v roce 1994, 2000 i před šesti lety. Do Prahy se chystá, ale do cvičení se nezapojí. Přes zimu byla nemocná, a tak usoudila, že by se skladbu na poslední chvíli nestihla naučit, zapamatovat. „ Moc ráda bych ale na zahajovacím ceremoniálu nesla vlajku. Musím zjistit, co je pro to třeba udělat,“ líčí mi paní Joan Sedlacek svůj sen. Kdo jiný než opečovávatelka sokolského odkazu by si takovou poctu zasloužil.
