Kdo se v té kauze vyzná?

Senát by měl ve čtvrtek rozhodnout o tom, zda svého člena, ředitele televize Nova Vladimíra Železného vydá k trestnímu stíhání. Minulý týden doporučil vydání většinou jednoho hlasu mandátní a imunitní výbor. Jak uvádí Zdeněk Vališ, kauza ředitele televize Nova může vyvolávat řadu otázek.

Kdo se v té kauze vyzná?

Vladimír Železný, Foto: ČTK

Ještě před třemi čtyřmi roky byl bezprecedentní úspěch televize Nova uváděn jako příklad onoho báječného spojení zahraničního kapitálu s příslovečnou českou šikovností a pílí. Duchovní otec úspěchu, Vladimír Železný, se v druhé polovině devadesátých let stal obdivovanou, uctívanou, vlivnou a samozřejmě také závistí stíhanou osobností. Pak ale přišla řada pohrom, které impériem Nova řádně otřásly. A tehdy se začal vytvářet nový, dodnes obecně uznávaný obraz mocného šéfa.

Vladimír Železný se v něm jeví téměř jako zemský škůdce číslo jedna, který ukradl Američanům jejich televizi, způsobil ostouzení republiky ve světě a kvůli němu budou muset daňoví poplatníci asi zaplatit Američanům miliardy korun. Policie začala stíhat Železného už před dvěma roky. Orientovat se ovšem v celé spleti nahromaděných problémů kolem jeho osoby a ve složitosti právních vztahů není vůbec snadné. Snad je to pro vnějšího pozorovatele až nemožné. Právě proto může jednotná mediální fronta proti Železnému připadat někomu až podezřelá. A člověk přitom vůbec nemusí patřit k jeho obdivovatelům či k fanouškům televize, kterou uvedl v život.

K ostražitosti nabádá především jasno jeho odpůrců, že šéf Novy musí být souzen a odsouzen. Pravda, poznámka Železného o podílu médií na politických procesech 50. let je samozřejmě v této souvislosti hodně přitažená za vlasy. Přesto některé okolnosti mohou přece jen vyvolávat dojem určitého tlaku na soudy, policii i na politiky. Jak jinak chápat třeba nářky některých komentátorů nad údajně zarážejícím rozpětím mezi velikostí viny, která je Železnému přisuzována, a nepatrností policejně-soudních výsledků? To je podsouvání soudu a policii, co má dělat. A co si má člověk myslet o narážkách, že druhá parlamentní komora od začátku své existence zápasí s nepopularitou a pokud tedy nevydá Železného k trestnímu stíhání získá ještě horší pověst? To je pro změnu podsouvání politikům, co mají dělat.

Vladimír Železný, Foto: ČTK

Když minulý týden senátoři ODS a jeden komunista hlasovali v příslušném výboru proti vydání Železného, snesla se na ně smršť až hysterické kritiky. Ale co když oni senátoři prostě jen došli k závěru, že česká justice může pracovat v případu Železný pod určitým tlakem? A proto hlasovali tak, jak jim velelo svědomí.

Ostatně před několika týdny prohrál Železný u soudu první instance občanskoprávní spor o ochranu osobnosti. Soudkyně dala za pravdu žalované straně, že Železného poměr k předlistopadovému režimu byl dobrý. Jako důkaz připustila třicet let starou zprávu jakéhosi tajného spolupracovníka Státní bezpečnosti, který Železného popsal v pozitivním světle. Dokonce i někteří lidé, kteří nemají sebemenší důvod se Železného zastávat, uznali, že došlo k flagrantnímu porušení práva. Jednak se lze ptát, jak vůbec právní zástupce žalované strany ke zprávě anonymního udavače StB přišel? Jednak tím, že soudkyně povolila veřejně odhalit věci ze soukromí Železného sama porušila právo na ochranu osobnosti. Jak napsal komentátor Mladé fronty Dnes Karel Steigerwald, v tomto případě vyšlo najevo, co dávno známe: "u nás záleží na tom, o koho jde, nikoliv na tom, o co jde. Když je možné zasolit Železnému pomocí spisů StB, sem s nimi. Že je to lidsky hnusné a právně ničemné, nevadí. Ochranu osobnosti ano, uznáváme ji, ale musí to být slušná osobnost. Neslušná nemá žádnou ochranu".