Když se vracím do ČR, jedu domů, říká učitelka Olga Baird-Jacenko
Olga Baird-Jacenko žila v Petrohradě, pak dlouho v Anglii a teď více než tři roky v Česku. V Čáslavi učí angličtinu. Jako generál v řadách Rudé armády bojoval v Česku její dědeček.
"Prožila jsem v Anglii šestnáct let, ale v roce 2016 jsem z osobních důvodů musela odejít. S Českem mě spojuje dlouhá historie. Můj nevlastní dědeček (druhý manžel mé babičky) bojoval v Rudé armádě, která 8. května 1945 osvobodila Náchod. V roce 1960 přijeli za dědečkem do Petrohradu Češi, kteří pátrali po ruských válečných veteránech. Češi tak byli první cizinci, které jsem v životě viděla. Toto setkání na mě udělalo velký dojem. Později si ve škole děti z různých zemí navzájem dopisovaly a já si mnoho let psala s českou dívkou. Když mi bylo 14 let, vzala mě babička poprvé do Československa, to bylo v roce 1968."
"Srpen. Setkaly jsme se s v Náchodě s přáteli a cestovaly po celé zemi. Navštívila jsem ve Zlíně (tehdy to byl Gottwaldov) svou přítelkyni. Pak jsme jely do Prahy. Pro mě to byla první cesta do zahraničí. Moje babička tehdy pochopila situaci a odletěly jsme z Československa posledním letadlem."
To už do města vstoupily sovětské tanky?
"Ty se objevily až po dvou nebo třech dnech."
Akce Dunaj, vstup vojsk do Československa byla připravena tajně. Jak o tom mohla vědět vaše babička?
Puškin nikdy nebyl v České republice a obecně mimo Ruskou říši.
"Ano, Puškin nikdy nebyl v České republice, ale jeho příbuzní a přátelé tu byli. V 80. letech vědci hledali Puškinovy stopy v Evropě. Například v Brodzanech na Slovensku je archiv Dolly Fikelmon, jedné z nejbližších Puškinových kamarádek v Petrohradě, která po odchodu z Ruska žila. Ty jsme také navštívili."
Když jsem přišla do Česka, uvědomila jsem si, že tu chci žít
V roce 2005 přišla Olga Baird-Jacenko do České republiky. "Stopy komunistické minulosti byly odplavené a uvědomila jsem si, že zde chci žít. Do České republiky jsem se ale přestěhovala relativně nedávno, v roce 2016. Praha je pro mě trochu drahá, ale pokaždé, když sem přijdu, žasnu, jak je krásná. Teď bydlím v Čáslavi, která je asi 70 kilometrů od hlavního města a má asi 10 tisíc obyvatel. Za čtyři roky, co tu bydlím, jsem zjistila, že se tu zná každý s každým. Máme krásné středověké centrum. Chtěla jsem žít tam, kde jsou historické památky. Například zde máme středověký kostel ze 14. století s freskami."
"Raná gotika. A nádhernou barokní radnici. V našem městě zemřel Jan Žižka. Má tu pomník od sochaře Myslbeka. V Čáslavi se narodil i skladatel 18. století Jan Ladislav Dusík. V knize Vojna a mír od Tolstého se píše, že jeden z hrdinů slyšel, jak ve vedlejí místnosti hraje Dusíkova sonáta. Jeho jméno tu nesou ulice a divadlo v Čáslavi. Ve městě je také pamětní deska na domě, kde pobýval Mozart. V Čáslavi se cítím jako doma a když se odněkud vracím, jedu domů."
Před naším rozhovorem jste říkala, že neznáte češtinu a neučíte se ji. Proč?
"Na škole a na univerzitě jsem mluvila plynně německy. S angličtinou jsem začala pozdě, až podé, co jsem se přestěhovala do Anglie. A němčinu jsem téměř vytěsnila. Teď neumím německy mluvit. Obávám se, že pokud začnu studovat češtinu, stane se mi totéž s anglickým jazykem. V Čáslavi učím na soukromé škole angličtinu děti a dospělé. Ale nemám žádné problémy s komunikací, mé okolí mluví anglicky."
"Vím, že čeština je blízký jazyk. Pokud mluvím rusky, tak mi rozumí. Používám i některá česká slova. Takže si můžu koupit lístek nebo nakupovat v obchodě."
Máte oblíbené české jídlo?
"Česká kuchyně se mi líbí, ale je trochu těžká, musím se omezovat."
Kdybyste měla charakterizovat Českou republiku několika přídavnými jmény, která by to byla?
"Mírová, čestná, krásná, barokní. A otevřená světu. Cítím svobodu pohybu. Sestra jednoho z mých studentů pracovala ve strukturách EU v Bruselu. Když se ptám dětí, kam jdou, odpoví, že do Itálie, do Rakouska. Zcela otevřený svět, a to je úžasné."
"Byla jsem tam před dvěma měsíci. Ráda jsem viděla přátele. Je to stále úžasně krásné město, narodila jsem se tam, ale v současné době v něm už nemám co dělat."
Když Rusové přijedou z České republiky, ne vždy se to setká s příznivou reakcí. Často slyší: 'Vy v Evropě nám děláte špatně', 'Rusko je v kruhu nepřátel'. Setkala jste se s takovou reakcí?
"Ano. Používám sociální sítě a vidím to v ohromném počtu. Upřímně řečeno, cítím hořkost, jsem vyděšená a stydím se za Rusko. Je mi líto, že lidé tak snadno podléhají propagandě. Rusko není v kruhu nepřátel. Jako Rus v České republice jsem se nesetkala s nepřátelským přístupem. Nemohu zobecňovat, ale myslím, že pokud někdo z Rusů čelil nepřátelství, možná by se měl nejprve podívat na sebe a přemýšlet o tom, proč se takový postoj objevuje."
"Za prvé se domnívám, že Rusko nemá absolutně žádné právo zasahovat do vnitřních záležitostí jiné země a říkat, komu postavit památníky a komu ne. Je to věc České republiky, jejich obyvatel. Za druhé si myslím, že v Rusku není věnována dostatečná pozornost akademickému studiu dějin druhé světové války. Z mého pohledu jsou Vlasovci lidé, které život, osud a historické podmínky postavily před obtížnou volbu. Nejsem si jistá, jestli mohu posoudit, zda byla ta volba správná nebo ne. Faktem zůstává, že to byli Vlasovci, kteří se podíleli na osvobození Prahy, byli to oni, kdo zde zemřeli."
"Mému dědovi v Náchodě instalovali na budovu radnice pamětní desku. Dvakrát nebo třikrát jsem byla v Náchodě. Deska je tam pořád, nepoškodili ji žádní vandalové, jsou před ní květiny a fotografie mého dědečka je uložena v místním muzeu. Respektuji český národ za to, že si připomíná to dobré i to špatné. Obávám se, že Rusové se vyhýbají obtížím. Když lidé v Rusku protestují proti odstranění památníku Koněva, neříkají, že to byl on, kdo připravil invazi v roce 1968."
Když se na pomníku maršála Koněva objevily vysvětlující tabulky, bylo těžké o tom nemluvit, ale v Rusku popírají účast maršála na přípravě rozmístění vojsk. Ruská strana také kategoricky nesouhlasí s tvrzením, že Rudá armáda vstoupila do Prahy, když ji už německé jednotky opustily. Co o tom můžete říct jako vnučka osoby, která osvobodila Československo?
"Obávám se, že nemohu nic říct, protože naše rodina nikdy nemluvila o minulosti. Teď to chápu, báli se. Když jsem byla malá, nevěděla jsem, na co se zeptat, a teď už není nikdo, koho bych se zeptala. Je třeba analyzovat historické dokumenty. Myslím, že jsou v České republice."
"Tyto události jsou více než sedmdesát let staré. Je čas zabývat se jimi výhradně v historickém kontextu. Když vidím na sociálních sítích slova 'Můžeme opakovat' a 'Do Berlína', je to prostě hrozné."
Zpět ke kultuře. Máte v Praze oblíbené muzeum?
"Jsou tu velmi dobrá muzea a vždy mě překvapuje, že téměř neexistují návštěvníci. Jako pracovník muzea mohu říci, že se zde konají vynikající výstavy s velmi promyšleným konceptem. Trvalé expozice hodnotím o něco níž, protože mnoho věcí skončilo ve Vídni, ale mít Rembrandta je vynikající. Za nejlepší pražské muzeum považuji klášter svaté Anežky. Je tu nádherná sbírka středověkého umění."
"Císař Rudolf II. Byl sběratel, zajímal se absolutně o všechno. Z architektů bych na první místo postavila Jana Blažeje Santiniho, úžasného českého architekta italského původu na přelomu 17. a 18. století. Cestoval po celé zemi a vytvořil výjimečná díla, například kostel ve tvaru želvy. Líbí se mi hrabě Špork, který byl považován za výstředního, ale z mého pohledu jednal v duchu osvícení. Investoval peníze do zlepšování života lidí. To, co postavil v Kuksu, je jedinečné."
Jaký je váš vztah k české literatuře?
"První jméno, které jsem slyšela, byla Božena Němcová a její Babička. Tuhle klasickou knihu mi dali Češi, když mi bylo 14 let. Jednalo se o publikaci s ilustracemi Mánesa v češtině. Od té doby jsem to četla v ruštině i v angličtině. Znám Dobrého vojáka Švejka. Jako dítě jsem četla pohádky od Josefa Lady. Miluji příběhy Karla Čapka. Kafku moc nemusím, ale chápu význam a úroveň jeho literatury."
Jaké jsou vaše další plány v České republice?
"Zajímám se o zemi, ve které žiji, a ráda bych tu zanechala svůj malý příspěvek ke kultuře. Jsem vděčná, že mě tato země přijala. Miluji a respektuji její obyvatele a chci pro ni být užitečná."
