Lidice - příběh české vsi po dvaašedesáti letech

O tragédii, která postihla středočeské Lidice, byly napsány stovky a tisíce stránek. Většinou ale šlo o poněkud odlidštěný popis událostí z června 1942. Autoři výstavy a knihy o atentátu na Reinharda Heydricha, o nichž jsme v Historických obzorech mluvili, přišli s novou výpravnou publikací, která přináší nejen nový pohled na lidické události, ale také řadu unikátních dobových - a dosud nepublikovaných - fotografií a svědectví.

Lidice - příběh české vsi po dvaašedesáti letech

"Lidice - příběh české vsi", tak se jmenuje kniha, která připomíná smutnou historii středočeské vesnice, jejíž název zná snad každý na světě. Oproti jiným publikacím se soustředí na dějiny Lidic od konce 19. století, nikoliv pouze na tragédii z června 1942. Za vznikem knihy stála ředitelka Památníku Lidice Marie Tělupilová, které jsem se zeptal, co ji k takovému nápadu přivedlo:

"Tento nápad vznikl zhruba před dvěma lety, kdy Vojenský historický ústav, jmenovitě major Stehlík, připravoval výstavu 'Atentát - operace Anthropoid' v Praze. My jsme při přípravě této výstavy pomáhali, protože jsme zapůjčovali dokumenty a fotografie, neboť součástí a vyústěním této výstavy jsou i Lidice, a následně z této výstavy vznikla velice pěkná historická kniha, která o této operaci a o heydrichiádě pojednávala, ale která byla bohužel rychle pryč a dokonce mám pocit, že ani nebyla prodejná. A hned jak jsem viděla takovou pěknou výpravnou knihu, moderně dělanou, to znamená hodně obrázků a fotografií a málo psaní, protože vím, že dnes lidé neradi čtou, tak mě napadlo, že vlastně Lidice takovouto reprezentativní knihu, která postihuje jak staré Lidice, vlastní tragédii, tak dobu do současnosti, nikdy neměly a nemají a že vlastně i turisté, kteří sem přijíždějí, by si to rádi odvezli domů. Tak jsem kontaktovala pana majora, on se opravdu velice ochotně uvolil a prakticky okamžitě začal na knize pracovat, velice mu pomáhaly místní lidické ženy a děti, které mu z domova nanosily věci, které nebyly nikdy a nikde publikovány a ani nebyly nikde vystaveny."

Vojenský historik Eduard Stehlík se pokusil o nový pohled na Lidice, proč vlastně, když podobných prací jsou stovky, možná tisíce?

Eduard Stehlík

"Měl jsem samozřejmě v ruce celou řadu knih, které o Lidicích vznikly nebo možná všechny, které vyšly po roce 1945. Ale všechny tyto knihy vypravovaly jen o té tragédii. A já si myslím, že tragédii a rozsah barbarství, které se tady odehrálo, můžete ukázat jen na to tom, když lidi seznámíte s tím, jak Lidice vypadaly, jak tady lidé žili a kteří lidé tady žili; kdy zmizí nějaké číslo 173 mužů, ale vy víte, že jako první byl Brejcha a tak dále. Zkrátka konečně ty lidi pojmenujete. Řeknete, kolik jim bylo let, jaké měli povolání, kde pracovali a že žili normálními starostmi, že žili jako normální lidé. Až do toho osudného června 1942. Podobná knížka tady paradoxně není za celou tu dobu a osobně jsem toho názoru, že má na tomto poli jak česká, tak světová historiografie vůči Lidicím velký dluh."

Lidické téma je stále velmi živé a historik se při jeho zpracovávání nevyhne emocím. Vždyť nacisté při vyhlazovací akci srovnali se zemí všech 102 domů, 173 mužů na místě popravili a ženy s výjimkou 11 odvezli do koncentračních táborů. Na 82 dětí skončilo život v plynových komorách, ostatní byly dány na převýchovu do Německa. Přítomnost silných emocí potvrzuje i major Eduard Stehlík:

"Pracovat na knize o Lidicích bez emocí nebo bez toho, že by člověk nějak tu tragédii prožíval, se nedá, protože kdo by to dokázal, tak nemůže napsat knížku, která by mohla lidem něco říci. Nemůžete se na to dívat jako na holý historický fakt, musíte se s tou vesnicí a těmi lidmi ztotožnit. Já už jsem se potom přistihl, že jsem se v noci probouzel a měl jsem dojem, že jsem ve starých Lidicích. Když jsem tam pak přijel a chodil po té pláni, tak jsem říkal: ano, tady bydlel ten a ten... Zjistil jsem, že o starých Lidicích mluvím v přítomném čase nebo jako kdyby existovaly. Kolikrát mě lidé opravovali: vždyť nejsou. Dostal jsem se do takové zajímavé reality, nebo na pomezí reality a snu, a samozřejmě to, že člověk kolem sebe vidí vlastní děti a ví, jak strašně skončily lidické děti, tak mě to hnalo k tomu, abych tu knížku udělal. Přestože to dalo obrovskou práci, tak jsem si říkal, že se musí ukázat, jak to tady bylo a co se tady stalo. A že se to stalo naprosto nevinným lidem, kteří nic nespáchali a ničeho špatného se nedopustili."

Historik Eduard Stehlík při opřípravě knihy "Lidice - příběh české vsi" narazil podle svých slov na některé unikátní prameny, především fotografického charakteru:

Anna Nešporová

"Pro mě byl obrovským objevem soubor třiceti fotografií mimořádné technické kvality, které tady v Lidicích - bezprostředně po vypálení a vyvraždění, pravděpodobně 11. nebo 12. června 1942 - pořídil český četník, protože Němci neměli na takovouto obrovskou operaci dostatek lidí, tak sem pod hrozbou smrti nakomandovali české četníky, kteří měli hlídat okolí Lidic, aby se dovnitř této ničené obce nikdo nedostal. A jeden z nich, přes obrovskou hrozbu a ohrožení, dovnitř tajně pronesl fotografický aparát, protože si zřejmě říkal, že to, co se tady děje, musí být zachováno pro budoucí generace, ty příšerné věci, které se tady odehrály, a skutečně s nasazením vlastního života a s pomocí několika kolegů tady pořídil unikátní snímky, které se mi podařilo objevit v loňském roce. To považuji za největší objev v souvislosti s Lidicemi."

Na křtu knihy v lidickém památníku 18. února byla i pamětnice vypálení vesnice Anna Nešporová:

"Jmenuji se Anna Nešporová, jsem rozená v Lidicích a jsem rozená z rodiny Horákovy. A chtěla bych jenom říci k té k knize, která nyní vyšla, od majora Stehlíka, že to je tak něco úžasného, že jsem jako... Ta kniha musela dát obrovskou práci, ale je tak překrásná, a já když ji prohlížím, tak vidím celé svoje mládí, od malinka, jak jsem po naší vesnici běhávala s dalšími kamarádkami,"

říká jedna z posledních pamětnic vypálení středočeských Lidic v červnu 1942.