Náš host: Profesor Karel Raška, aneb je těžké být doma prorokem
Dnešní rubrika Náš host je atypická. S hostem si nebudu povídat osobně, ale budou o něm hovořit jiní. Jedna z velkých postav české lékařské vědy a praxe, profesor Karel Raška, zakladatel moderní československé epidemiologické školy, už totiž není mezi námi. 21. listopadu tomu bude dvacet let, co odešel navždy. Letos si také svět připomíná, že uplynulo už třicet let od chvíle, kdy byl v Somálsku nakažen přirozenou cestou poslední člověk na naší planetě neštovicemi, a tím se uzavřel tisíce let trvající řetězec přenosu nemoci, která kdysi dokázala decimovat celé lidské populace. Na úplném vymýcení neštovic má obrovskou zásluhu právě profesor Lékařské fakulty hygienické Univerzity Karlovy a ředitel pražského Ústavu epidemiologie a mikrobiologie Karel Raška. Přiblíží nám ho lidé nejpovolanější, jeho synové, profesor Karel Raška junior, lékař a molekulární genetik žijící v USA, a profesor Ivan Raška, významný buněčný biolog, přednosta Ústavu buněčné biologie a patologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.
Karel Raška jr.:"Myslím, že je asi víc oceňován v zahraničí než v současné České republice, protože lidé si v této zemi moc málo pamatují z dob minulých."
Ivan Raška:"Přikláním se ke Karlovu názoru."
Hovořit o všech zásluhách vašeho otce už od dob první republiky by bylo časově neúnosné. Pojďme se tedy zaměřit jen na ty nejviditelnější. Bezesporu k nim patří potlačení epidemie skvrnitého tyfu v koncentračním táboře Terezín, v terezínském ghettu, v roce 1945. Tehdy hrozilo, že terezínské epidemie by mohla zasáhnout celé Československo i okolní státy. Váš otec tehdy prokázal i velkou odvahu. Vynutil si těsně před koncem války přes odpor esesáků s namířenými samopaly vstup do Malé pevnosti a ověřil si tam své podezření. Co bylo pak?
Karel Raška jr.:"Potom odjel do Prahy, kde sháněl dobrovolníky, kteří by mu jeli pomoci epidemii v Terezíne likvidovat. K tomu dostal souhlas ilegální České národní rady. Do této akce se přihlásily všechny sestry, které v těch dnech graduovaly v ošetřovatelské škole Na Bulovce. Zapojilo se i několik dezinfektorů ze Státního zdravotního ústavu a několik mediků. Přijeli do Terezína 4. května a začali hned pracovat. Byla to samozřejmě strašná epidemie, neboť nemocných vězňů byly tisíce. Antibiotika v té době nebyla. Pořádné odvšivování také nebylo k dispozici. Situace se tam horšila. Potom už sovětské velení v Praze, maršál Rybalko, tam přidělilo pět polních nemocnic, které značně pomohly, i když se o tom dnes málo mluví. Dobrovolníci tam pracovali v podstatě až do září 1945 a tu epidemii zlikvidovali. Pomáhali jim samozřejmě také lékaři z ghetta. Zástupcem otce tam byl pan profesor Patočka, který - když ho otec o to požádal na samém začátku epidemie - okamžitě souhlasil, odjel do Terezína a strávil tam veškerý čas až do září."
Ivan Raška .:"Táta v roce 1963 dostal osobní dopis od generálního ředitele Světové zdravotnické organizace s dotazem, zda by se nechtěl ujmout vedení divize přenosných nemocí této organizace. Táta se tedy po nějakém čase stal ředitelem Divize sdělných nemocí Světové zdravotnické organizace (WHO) a jako jeden z prvních úkolů viděl eradikaci neštovic. Ta totiž probíhala už od roku 1958 na návrh Sovětského svazu. Výsledky eradikace ovšem byly žalostné. Táta vymyslel zcela novou koncepci, jak zatočit s tou hroznou nemocí. A skutečně musel podstoupit mnoho bojů uvnitř Světové zdravotnické organizace. Z odborníků v centrále WHO věřili tátovi pouze dva lékaři. Všichni ostatní včetně generálního ředitele WHO nevěřili, že neštovice mohou být eradikovány. Nicméně táta je svým jednáním přesvědčil a jeho koncepce byla Světovou zdravotnickou organizací schválena. Nová etapa ve vymýcení neštovic tedy začala v roce 1967 a poslední případ přirozené nákazy neštovic byl zaznamenán v říjnu 1977, tedy před třiceti lety."
Vysoké mezinárodní renomé získal profesor Karel Raška ještě v jiné oblasti. Jde o metodu epidemiologické bdělosti - surveillance. O co jde v tomto případě?
Karel Raška jr.:"To byla koncepce, kterou vypracoval začátkem šedesátých let. Později v roce 1968 byla tato metoda přijata jako základní princip práce Světové zdravotnické organizace. Měl jednoho konkurenta v tomto oboru, zároveň velkého přítele, kterým byl doktor Alex Langmuir z Centra infekčních nemocí v Atlantě. Základní rozdíl mezi nimi byl v tom, že Langmuir pracoval téměř výhradně metodami epidemiologickými a podceňoval laboratoř. Otec naproti tomu, jelikož měl hodně zkušeností z laboratoře, učinil laboratoř pilířem této metody. A dodnes je tato metoda naprosto základní metodou výzkumu ve veřejném zdravotnictví. Tato epidemiologická surveillance nakonec vedla k objevení AIDS jako nové nemoci v New Yorku a San Francisku začátkem osmdesátých let."
Profesor Karel Raška patřil po roce 1945 k předním organizátorům československého zdravotnictví. V padesátých letech si připsal hned několik úspěchů. Podařilo se mu založit českou národní transfúzní službu, kterou modeloval po britském vzoru. Zasloužil se o radikální zkrácení léčby spály penicilínem. Zavedl v Československu standardizaci diagnostiky střevních onemocnění. Československo se stalo v tomto oboru významnou velmocí. Těch zásluh ale bylo víc, třeba když šlo o vymýcení tuberkulózy skotu v padesátých letech. Je to tak?
Ivan Raška:"Po kolektivizaci a neuváženém importu zvířat minimálně tři ze čtyř krav byly tuberkulózní. Táta navrhl koncepčně, jak eliminovat bovinní tuberkulózu. A skutečně během deseti let byla tato nemoc eliminována."
Neméně bohatá ovšem byla i činnost profesora Karla Rašky jako pedagoga. Dalo by se říci, že v podstatě vychoval celou generaci odborníků epidemiologů a mikrobiologů. Jenže, jak už bylo řečeno v úvodu, doma nebývají lidé proroky, zvláště když se znelíbí politickému establishmentu. S profesorem Karlem Raškou, světově uznávaným odborníkem, normalizační režim ´zatočil ´ hned na začátku sedmdesátých let.
21. listopadu 1987 profesor Karel Raška zemřel. Bylo to už v době Gorbačova, tedy v době hroutícího se režimu.
Karel Raška jr.:"Jeho pohřbu se zúčastnil hodně lidí. Na Olšanech bylo narváno. Je ale třeba říci, že někteří jeho žáci a spolupracovníci se báli tam přijít. To je fakt."
Ivan Raška:"Vrátím se ještě k tomu zklamání táty. Z profesního hlediska to byla dvě velká zklamání. Jednak proto, jak se k němu chovala v sedmdesátých letech většina jeho spolupracovníků, které všechny vypiplal. V podstatě se s ním stýkalo jen několik jeho spolupracovníků. To, myslím, nesl vůbec nejhůř ze všeho. Druhé zklamání bylo z neštovic. Eradikace byla jeho dítětem. Na eradikaci se samozřejmě podílely stovky pracovníků. Mimo jiné také dvacet vynikajících českých epidemiologů. Myslím, že čeští lékaři skutečně provedli úžasnou práci během té eradikace neštovic. Jestliže ale má být někdo z českých lékařů jmenován na prvním místě, co se týče zásluh, je to náš otec. Trošku mě mrzí, že jeho spolupracovníci se o tátovi i po jeho smrti, až na výjimky, vůbec nevyjádřili o jeho zásluhách. Bohužel i někteří z těch, kteří se zúčastnili eradikace neštovic, mluvili pouze o sobě jako vítězích, jako by se oni sami o eradikaci zasloužili."
Profesor Karel Raška byl v roce 1984 za zásluhy o eradikaci pravých neštovic vyznamenán v Londýně prestižní Jennerovou medailí Královské lékařské společnosti. Stal se 19. vědcem na světě, kterému bylo toto ocenění uděleno.
