„Návrat žinylky pro mě není prací, je to mým posláním“
Vstává před svítáním a končí pozdě odpoledne. Před pár lety si tkadlec Josef Fidler najal bývalou tkalcovnu uprostřed památkové rezervace Betlém v Hlinsku a pustil se do ojedinělého, ale možná i trochu riskantního projektu: rozhodl se obnovit zaniklou výrobu kdysi velmi oblíbené žinylky. Vložené úsilí se vyplatilo a dnes za ním pro jeho šály utkané z této chlupaté příze housenkovitého tvaru přijíždějí zákazníci z celé Evropy.
Josef Fidler je dnes jediný v celé Evropě, kdo tuto velmi složitou techniku tkaní vyvinutou v 18. století ve Francii ovládá. Hlinsko si za své působiště nevybral náhodou. Právě zde totiž v druhé polovině 19. století vzniklo velké výrobní centrum žinylky. Za První republiky tu byly čtyři továrny na výrobu žinylkových koberců a mnoho soukromých tkalců vyrábělo žinylkové šály, plédy, přehozy, nástěnky či obaly na polštářky. Celkově tak žinylka v Hlinsku živila kolem 3500 lidí.
Žinylka jako symbol luxusu
I v Čechách byla žinylka spojována s bohatstvím a luxusem, hlinečtí tkalci ale provedli několik zásadních vylepšení. Nejvýznamnější změnu přinesl továrník Josef Lašek, který začal ploché žinylkové pásky stáčet na kolovratu. Tak v roce 1890 vznikla slavná příze kruhového průřezu s vlasem z obou stran. Josef Lašek za svůj vynález dostal i ocenění od samotného císaře. Dalším vylepšením bylo nahrazení hedvábí při výrobě koberců levnější, ale pevnou jutou. Právě pro svou přijatelnou cenu se hlinecké koberce těšily velké oblibě v zahraničí:
„Tyto nádherné koberce z jutové žinylky, imitace perských vzorů, se ve velkém vyvážely na Blízký východ. Značná část produkce šla i do západní Evropy. Hlinecké koberce znali v Paříži, Londýně, Římě, Barceloně, ale i New Yorku, Tokiu či Sydney. Tehdejší Ministerstvo zahraničí je nechalo šít i jako oficiální dar do Anglie. Dodnes jsou tedy hlinecké koberce v Buckinghamském paláci.“
V Československu slavily největší úspěchy hedvábné žinylkové šály a plédy. Poté, co se v polovině 30. let ocitly v módním salonu Hany Podolské v Praze, je nosila nejedna celebrita.
„Můj výrobek nemá ve světě obdoby“
S nástupem komunismu však žinylce nastala krušná léta. Šály, které byly považovány za buržoazní módní výstřelek, se přestaly vyrábět. Tkaní koberců pokračovalo v omezené míře až do roku 1982, kdy jejich výroba definitivně zanikla. A právě díky Josefu Fidlerovi teď žinylka v Hlinsku po více než třicetileté pauze opět ožívá:
„Obnova žinylky byla obrovská výzva, protože vám nikdo neřekne, jak se to dělá. Žinylka zažila svou hlavní slávu v dobách První republiky. Tkalci si tehdy vše říkali ústně. Bylo tedy obtížné dát výrobní postup dohromady. Ale já jsem věřil tomu, že to úsilí bude stát za to. A také ano, žinylce se začíná dařit a skvěle se prosazuje. Ten postup je velmi náročný nejen pracovně, ale i časově, protože se od začátku až do konce jedná o ruční výrobu. Právě tato pracnost mě fascinuje. Odehrává se tu něco mimořádného, protože takovou výrobu už jinde v České republice, ani v Evropě neuvidíte. Je to záležitostí pouze této tkalcovny. O to víc jsou mé šály pro zákazníka vzácné. Koupí si totiž něco, co není nikde jinde k dostání. Tkát vlastní výrobek, který nemá ve světě obdoby, je pro mě čest. Pro mě to není práce, ani nástroj k obživě. Je to mé poslání. Je to životní styl,“ popisuje vyučený seřizovač průmyslových stavů, který v tkalcovně tráví i 18 hodin denně.
Výroba jedné šály nebo plédu trvá Josefu Fidlerovi kolem 25 hodin. K dostání jsou pouze v hlinecké tkalcovně. Jeho umění se ale opravdu daří. O návštěvy spojené s prohlídkou a výkladem je takový zájem, že je nutné je domluvit předem. Před nedávnem navíc tkadlec začal spolupracovat i se známou českou návrhářkou Beátou Rajskou.
Jak Josef Fidler říká, žinylka je jako jeho dítě a chce pro ni jen to nejlepší. Do budoucna tak má ještě pár přání: najít si nástupce, který by se chtěl této složité technice naučit, a navrátit žinylku zpět do její domoviny – do Francie.
