V kanadském Vancouveru už přes třicet let hraje české Divadlo Za rohem
Od Aloise Jiráska po Járu Cimrmana, tak by se dal v krátkosti shrnout repertoár českého Divadla Za rohem. To už víc jak třicet let působí v kanadském Vancouveru. Koncem 70. let si ho tam založili čeští exulanti a do současnosti uvedli sto padesát představení. Divadlo Za rohem získalo letošní Cenu Gratias agit, kterou uděluje ministr zahraničí za šíření dobrého jména České republiky ve světě. Více se dozvíte od Mileny Štráfeldové:
vzpomíná dětský onkolog Josef Skála, který byl už u zrodu divadla. Pražský divadelník Otta Löwy, který jako jediný z rodiny přežil holocaust, odešel do Kanady už v 50. letech. Usadil se ve Vancouveru, hrál tu, režíroval i učil a později připravoval na celoplošné kanadské rozhlasové stanici CBS pořady o české hudbě. Z jeho kurzu herectví, do kterého se Češi přihlásili, v krátké době vzniklo ochotnické divadlo.
"Bylo to dejme pět nebo šest lidí a samozřejmě jako všichni ochotníci museli jsme začínat s Jiráskovou Lucernou."
Jak ale prof. Skála při nedávném převzetí Ceny Gratias agit v Praze přiznal, Otta Löwy Lucernu sám režírovat nechtěl:
"Mně se do Lucerny taky příliš nechtělo, ale já jsem tu Lucernu trošku zaktualizoval. Měl jsem tam občasné vsuvky dvou dalších vodníků. Ti dva vodníci měli na sobě šnorchly, ploutve a na zádech bomby. Občas tam vykukovali a komentovali Lucernu. Takže to bylo trošku kontroverzní představení, kdy někteří diváci odešli z divadla. Nicméně od druhého představení to bylo úplně vyprodané, protože lidi, kteří by na Lucernu normálně nešli, se dozvěděli, že toto je trošku jiná Lucerna. Takže my jsme na tom tenkrát kupodivu velice vydělali. Tím jsme zahájili existenci divadla, protože jsme měli v pokladničce nějaké peníze." Za třicet let divadlo uvedlo téměř čtyři desítky premiér, deset večerů české poezie a hudby, tři autorské kabarety, dvě hry pro děti a ve třech inscenacích u nich hostovali přední čeští herci. Pod naprostou většinou představení je jako režisér podepsán právě prof. Josef Skála. Rád přitom studoval hry českých disidentů:"V té době se psaly velice dobré divadelní hry v Československu. A disidenti neměli možnost tyto hry někdy vidět na jevišti. Ty texty se proto dostávaly k nám a světové premiéry některých disidentských her nebyly kupodivu v Anglii nebo v Německu, ale byly ve Vancouveru."
To vlastně platí i o Žebrácké opeře Václava Havla:
"To byla opravdová premiéra, protože ty Počernice byly vybílené, ještě než to představení pořádně skončilo. Takže my jsme vlastně měli světovou premiéru v češtině."
Právě toto představení upoutalo pozornost kanadských profesionálních divadelníků, kteří pak uvedli Havlovu hru ve Skálově překladu v angličtině. Prof. Skála však vystupoval i v dalších Havlových hrách, například v jeho Audienci:
"Já jsem vlastně odehrál všechny role Vaňků ve všech možných hrách, protože jsem se na ně vždycky hlásil. A pak, když jsem zestárnul a už jsem nevypadal na Vaňka, tak jsem hrál sládka."
O všech těchto představeních i v době totality Václav Havel věděl, divadelníci mu totiž posílali jejich záznamy. Dlouholetý člen Divadla Za rohem Jiří Adler však připomíná, že vedle českého disentu uváděli i zahraniční autory:
"Hráli jsme Moliera, měli jsme Uzavřený okruh od pana Preisse s panem Lábusem, takže už se ten repertoár trošku rozšiřuje. Ale většinou to jsou čeští autoři."Podobně jako jiné krajanské scény není ani Divadlo Za rohem klasickým repertoárovým divadlem. Jeho členové zpravidla nastudují nové představení a pak je během několika dní uvedou v reprízách.
"Mívali jsme dvě, jednu dobu jsme dokonce měli i tři premiéry do roka, a teď máme jednu. Snažíme se o dvě. Nesmíte zapomínat, že my to všichni děláme po práci a s tím, že se snažíme udržovat dost profesionální úroveň divadla. Takže je to poměrně náročná činnost."
Jiří Adler však vypočítal, že za uplynulých třicet let vidělo jejich hry nejméně dvacet tisíc diváků. Po roce 1990 začali i mezi české krajany v Kanadě přijíždět významní herci z Česka. Vedle Viktora Preisse s Jiřím Lábusem, o kterých už byla řeč, tu vystoupili například Jana Hlaváčková s Petrem Kostkou, Nina Divíšková, Ladislav Smoljak nebo Václav Postránecký. Pro něj bylo hostování ve Vancouveru mimořádným zážitkem:
"Je to úplně jiné publikum, protože tam ty priority jsou trošku jiné než tady. Já jsem byl až vyděšen tou spontaneitou, jak jsem byl přivítán, protože tam se už těžko dalo rozlišit, jestli mne vítají jako herce nebo tu postavu. Všechna představení byla vyprodána. To jsou zážitky zcela výjimečné a nesrovnatelné s ničím, co jsem zatím u divadla zažil."