Jak zůstat doma? Problém karantény u bezdomovců
Největší problém lidí bez domova je - jak zůstat doma, když je jejich domovem ulice. Jak tedy řešit karanténu a covid u bezdomovců, kteří patří mezi ohroženou skupinu?
Navíc je až 20 procent z nich v seniorském věku. Například Praha si stále pronajímá hostely. Bezdomovci mohli bydlet v azylových domech, ubytovnách nebo improvizovaných stanových městečkách, která byla například v Praze - Troji oplocená a hlídaná. To však není zvláště v souvislosti s nadcházejícím zimním počasím řešení, uvedl Jan František Krupa z Armády spásy.
"V první vlně se velmi spekulovalo o tom, jak se nastaví karanténní zařízení. To, co se objevovalo jako varianta, která by mohla stačit, a mě se to opravdu nelíbilo, bylo, že postavíme stanová městečka pro lidi bez domova. To si myslím, že je nesmysl, protože lidé bez domova stejně jako každý jiný jsou určitě radši v pevné budově než někde pod látkou. Myslím si, že v 21. století ve střední Evropě není normální, aby nemocní lidé končili někde ve stanu."
Mezi bezdomovci je 15 až 20 procent seniorů
Podle posledních statistik Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí v Česku žije více než 21 tisíc lidí bez domova. Nejvíce se jich nachází v Praze, v Moravskoslezském kraji a na třetím místě je Brno. Jak dodal Jan František Krupa, záleží na tom, jaká metodika se při sčítání zvolí. Odhad Armády spásy je totiž 30 až 70 tisíc bezdomovců.
"My jsme si dělali průzkum mezi lidmi bez domova v roce 2016 a z toho nám vyplynulo, že zhruba 15 až 20 procent lidí bez domova, jsou lidé seniorského věku, což je významné číslo. Celá řada lidí na té ulici vlastně zestárla. Dostali se na ulici třeba ve svých padesáti letech, v době, kdy se restrukturalizoval průmysl, končili zaměstnavatelé, kteří jim dlouhodobě dávali práci. Ti lidé jsou v situaci, která je nezáviděníhodná a klasické azylové domy se o ně už nebudou schopné postarat, protože často potřebují péči druhé osoby a azylový dům je pouze služba ubytovací."
Kraje by měly mít domovy pro důstojné dožití
Většina bezdomovců má oslabenou imunitu a trpí zdravotními problémy. Armáda spásy provozuje pět domů, kterým říká Přístav.
"Možnost zakotvit v tom svém rozbouřeném životě a dožít v důstojných podmínkách, by měla být zřízena v každém kraji covid - necovid. Pokud se bavíme o covidu a karanténních zařízeních, tak to apriori nemíří za tou nejstarší cílovou skupinou. Tyto lidi se nám daří dostat do nemocnic. Karanténní zařízení patří pro lidi bez domova obecně jako nezbytná věc. Kdokoliv z běžné populace stráví karanténu nebo tu nemoc doma, pokud nemá příznaky, které vyžadují hospitalizaci. Tito lidé nemají kam jít, museli by jít na společné ubytovací zařízení jako je azylový dům. A tam logicky mohou ohrozit nakažením celou řadu dalších lidí."
Základem je kvalitní terénní sociální práce
Bezdomovci jsou navíc podle Jana Františka Krupy hůře dohledatelní a mají větší nedůvěru v instituce.
"Já jsem přesvědčený o tom, že jediným nástrojem je kvalitní terénní i ambulantní sociální práce a sociální služba. Je to na těch sociálních pracovnících, eventuálně terénních sociálních pracovnících, kteří vědí o jejich výskytu, vědí, jak se s nimi spojit a hlavně umí je přesvědčit, aby jim věřili a spolupracovali s nimi. Jsou města, která nemají zajištěnu jakoukoliv sociální práci. Celá řada bezdomovců má mobilní telefony. Také není pravda, že by všichni byli bez zájmu o řešení. Takový nejbezpečnější nástroj k tomu, abychom je kontaktovali, je příslušná terénní práce, která v tom regionu nebo lokalitě probíhá."
O tom, jak málo stačí k tomu, aby člověk zůstal na ulici, vyprávějí příběhy bezdomovců, které se dostaly na veřejnost. Například 42letý pán přišel kvůli zlomené noze o zaměstnání s ubytováním. Díky pobytu v hostelu, kam přišel ze stanového městečka, si nohu doléčil. Mezi bezdomovci byla i paní, vystudovaná inženýrka, která hovořila třemi jazyky nebo pán, který čeká na transplantaci ledviny a chodí na dialýzy. Díky pobytu v hostelu si zařídil brigádu, dávky v hmotné nouzi i invalidní důchod. Měl štěstí, že na ulici strávil jen týden.
