První „očkování“ proběhlo právě před 300 lety, anglická šlechtična dala očkovat své děti proti pravým neštovicím
Heslem dne se při současné pandemii covidu 19 stalo očkování. Část veřejnosti v něm vidí naději, že se vrátíme k normálnímu způsobu života, na jaký jsme byli zvyklí před koronavirem. Další lidé se ale očkování obávají, někteří dokonce podléhají různým konspiračním teoriím. Jednou z nejhorších infekčních nemocí v minulosti byly pravé neštovice. O tom, jaké byly první pokusy bránit se jim pomocí očkování a jak na ně lidé reagovali, hovoří doc. Karel Černý z 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze:
Jaká zde byla zdravotní a epidemiologická situace v době před očkováním? Jak se lidé dokázali proti infekcím bránit?
To je zajímavá věc. Myslím, že před nástupem očkování – a to očkování na dlouhou dobu bylo očkování proti neštovicím – se lidé cíleně proti infekčním chorobám bránit nedokázali. Měli obecná opatření, která velmi připomínají to, s čím se setkáváme v roce 2020 a 2021. To znamená například izolovat nakažené v nějakém speciálním zařízení, dodržovat odstup, nosit roušku. Ale že by dokázali specificky zacílit na nějakou chorobu, to tady nebylo.
Jak přišli na to, že právě rouška jim pomáhá? Známé jsou například zobáky morových lékařů. Co je k tomu vedlo? Oni přece netušili nic o existenci bakterií a virů…
Je za tím vlastně omyl. Oni sice netušili nic o existenci bakterií a virů, ale představovali si, že podstatou patologických procesů v lidském těle musí být hniloba. A hnilobu provází zápach. Takže zápach je něco, před čím se musíte chránit. Tak se vyvinula celá řada prostředků: třeba se žvýkaly různé vonné látky a koření. Lidé také nosili u nosu tzv. jablka. Ta byla z vosku a byly v nich zase nějaké vonné látky, mošus, ambra a podobně. Podobná je i ochrana obličeje, ty zobáky, které vidíme u lékařů v raném novověku, v 17. století. Nešlo zase o nic jiného nežli o kontejnery naplněné vonnými bylinami.
Měli i prostí lidé nějaké způsoby, jak se bránit proti infekcím?
To je velmi zajímavá otázka. Lidová medicína v této době rozhodně není efektivnější nežli medicína galénská. Naopak bych řekl, že je tam větší riziko, že vás těmi drastickými metodami poškodí. Lidová medicína byla prostě drastická, muselo to smrdět, pálit atd. Ale shodou okolností v případě neštovic, což je první případ, kdy máme prostředek proti infekční chorobě, je v Evropě dokumentován zvyk, který se nazývá kupování neštovic. Je takovým primitivním, podvědomě používaným nástrojem proti nemoci. Oni posílali své malé děti s malým obnosem peněz, aby šly za nakaženou osobou a „koupily si“ od ní neštovičky. Tím pádem se měly preventivně nakazit. O tom, jaký to mělo dopad na průběh epidemie, můžeme jen spekulovat. Je ale vidět, že si i prostí lidé uvědomovali, že je potřeba něco udělat.
Jak velký dopad měly tehdy epidemie nebo pandemie? Kolik lidí jim podlehlo?
Pokud se bavíme o 17. a 18. století, jsme v předstatistickém období, takže přesná čísla nemáme. Odhady ale říkají, že zemřela zhruba jedna šestina populace. Přitom černými neštovicemi se nakazili téměř všichni lidé. Ty byly v tu chvíli největší problém. O sto let dřív by to byl mor, ale ten je v 17. století vytlačen neštovicemi. A na ty umírá asi patnáct procent populace. A z těch, kteří přežijí, si významná část odnáší do života nějaké postižení. V lepším případě zjizvení obličeje, zohavení, v horším případě třeba slepotu.
Koho neštovice postihovaly nejvíc? Děti, staré lidí, nebo to bylo napříč celou populací?
Mladou populaci. Když se nakazíte neštovicemi, tak získáváte celoživotní imunitu. Takže to byli nejmladší, kteří se nakazili a umírali. Pak už to lidé během dalšího života nedostali.
Teď se dostáváme k prvním opatřením, k variolaci nebo později vakcinaci. Jak probíhala? Koho to napadlo? A jaké byly první pokusy, jak se touto cestou chránit proti neštovicím?
To je zajímavé, protože letos slavíme třísté výročí od prvních případů aplikace této metody, které byly v Evropě doloženy. Nejstarší předchůdce očkování je takzvaná variolace. To je použití viru pravých neštovic, kterými vlastně očkujete proti pravým neštovicím. To znamená, že je to technika značně riskantní. Lidé ale měli daleko mírnější průběh choroby, čili bylo daleko méně těch, kteří si odnášeli do dalšího života postižení. Princip variolace spočívá v tom, že běžně se neštovicemi nakazíte jako respirační infekcí. Virus se dostane do plic a dojde k dramatickému rozšíření do celého těla. Postihuje nejen kůži, ale také vnitřní orgány. U variolace se tentýž virus zavede do nepatrné ranky někde na periferii těla, třeba na rameni, na ruce nebo zápěstí. A virus se pomalu snaží prodrat do těla a to si proti němu vytvoří daleko efektivněji protilátky a celou nákazu zastaví.
Jak na to vlastně přišli? Čí to byl nápad?
To byl zvyk, který se používal na východě, v oblasti Osmanské říše. Je doložen zejména mezi netureckým obyvatelstvem, Řeky, Armény, Čerkézy a tak dále. Není to tedy vynález nějakého učeného lékaře, ale jedná se o lidovou techniku, se kterou se Evropané setkali díky kontaktům s Osmanskou říší. Významnou osobností, která se podílela na přenesení této techniky do Evropy, byla lady Mary Wortley Montagu. To byla manželka britského vyslance v Osmanské říši okolo roku 1717 a 1718. Tam se setkala s touto technikou a nechala v hlavním městě Osmanské říše Konstantinopoli nejprve variolovat svého syna Edwarda. Pak, po návratu do Anglie, nechala v roce 1721 variolovat i svoji dceru. A to vzbudilo mimořádný zájem britské společnosti.
V dobrém, nebo ve zlém? Kritizovali ji za to, nebo ji obdivovali?
V dobrém i ve zlém. Byla to šlechtična, měla dobré vztahy s panovnickým dvorem. Záhy na to se jejím příkladem inspirovala Karolína, princezna z Walesu, a nechala variolovat své dvě dcery. A v tom okamžiku se z toho stalo politikum. Kdo byl příznivcem vlády, byl pro variolaci, kdo byl odpůrcem vlády, byl zavilým odpůrcem variolace.
Jak to bylo v českých zemích nebo v rámci tehdejšího Rakouského mocnářství?
Jestliže se v literatuře uvádí, že prvním dobře zdokumentovaným případem variolace je lady Montagu, tak prvním případem na kontinentu je případ lékaře Jána Adama Raymana, který působil v Prešově. To je neobyčejně zajímavý příběh. On nechal asi o půl roku později po té britské šlechtičně variolovat svou dceru. Ten zákrok byl úspěšný a my o něm víme, protože jej publikoval. Je k tomu ovšem třeba říct, že nedávný výzkum ukazuje, že variolace ve střední Evropě možná probíhaly ještě dřív. Asi o pět nebo šest let dříve, než se uvádí v tradiční literatuře. Čili možná právě Rakousko má v této oblasti prioritu. To je ale poznatek, který se teprve bude publikovat.
Kdy se očkování proti neštovicím, pokud to tak můžeme nazvat, rozšířilo? Víme, že například Marie Terezie zavedla praxi očkování, to už je ale o několik desetiletí později.
Variolace se v průběhu 18. století postupně šířila. Dá se jen těžko říct, jak zasáhla různé populace v Evropě, určitě se to v jednotlivých zemích lišilo. Je tu potřeba říct, že tato technika byla nahrazena o 80 let později, na konci 18. století, vakcinací. To je to, co známe dnes. Vakcinace je od latinského slova vacca, tedy kráva. Jde o použití kravských neštovic, které jsou daleko mírnější než pravé neštovice, přitom vyvolávají stejnou imunitu. K nám do střední Evropy se tato technika rozšířila mimo jiné díky úsilí muže, který má vztah k Čechám. Jmenoval se Jean de Carro.
To byl Švýcar, který studoval v Edinburghu, pak působil jako lékař ve Vídni a od roku 1826 v Karlových Varech. Ty si zamiloval a napsal také knihu o karlovarských minerálních pramenech. Byl to významný zastánce vakcinace. Když chcete vakcinovat, musíte rozšířit vakcinační materiál a musíte být schopni ho transportovat, což nebylo jednoduché. A díky tomuto pánovi se podařilo dostat vakcínu třeba z Evropy do Indie.
Takhle to vypadá jednoduše, určitě tu ale bylo silné „hnutí odporu“. Báli se toho lidé?
Báli se. Jednak to byla novinka, něco, co tradiční kultura neznala. A pak, když se zamyslíte nad variolací, tak vlastně vnášíte do organizmu původní nákazu. Čili si hrajete se životem toho člověka. A i když smrtnost /tj. poměr zemřelých k celkovému počtu nakažených – pozn. red./ byla malá, tak představovala 1 – 1,5 procenta. Důvody, proč se toho bát, tu tedy byly. Navíc občas docházelo k přehmatům. Mluvíme o 19. století, dnes by se to nestalo. Jsou ale doloženy případy, kdy se v první polovině 19. století vakcinovalo nesterilními nástroji. Takhle se v celé komunitě rozšířila syfilis, kterou se podařilo vyléčit až o půl století později. Takže určitá rizika tu byla.
Kdy byly pravé neštovice zcela vymýceny?
Bylo to na přelomu 70. a 80. let 20. století. Je to jeden z velkých úspěchů světové lékařské vědy a Světové zdravotnické organizace. Tuším, že ten poslední případ v přirozených podmínkách je někde ze severovýchodní Afriky nebo z Arabského poloostrova. Potom ještě došlo k jednomu úmrtí v Británii. To byla fotografka, která se nakazila při havárii, kdy virus pravých neštovic pronikl do klimatizace. Myslím, že to bylo na univerzitě v Bristolu.
Existují dnes pravé neštovice ukryté v nějakém sejfu?
Ano, určitě jsou to Spojené státy americké a tuším Ruská federace, které mají stálé vzorky pravých neštovic. To má svůj význam, protože příroda nás může vždycky překvapit. Čili je potřeba skladovat genetický materiál. Taky nikdy nevíte, kdy se v nějaké zapomenuté laboratoři v nestabilní zemi objeví nějaký vzorek. A pak by ho mohl třeba někdo použít. Takže je potřeba mít materiál, ze kterého je možné připravit další vakcínu.
Nemusíme se obávat toho, že se pravé neštovice stanou novou biologickou zbraní?
U pravých neštovic bych neměl obavu.
