Něco z Alenky, Otesánek nebo krátké filmy Možnosti dialogu a Jídlo patří k nejslavnějším filmům Jana Švankmajera. Za své filmy získal desítky cen.
Jan Švankmajer je zřejmě nejuznávanějším českým filmovým tvůrcem v zahraničí. Netočil nikdy mainstreamové filmy. Jeho díla nejsou tematicky a vizuálně snadno uchopitelná. O Švankmajerových zdrojích inspirace a jeho výtvarném stylu vycházejí knihy a vznikají filmy.
Loni natočili Jan Daňhel a Adam Oľha dokumentární film Alchymická pec. Nejde jen o souhrn dosavadní tvorby známého režiséra, animátora a výtvarníka, ale také o velice hravý film. Švankmajer v něm nechává nahlédnout do zdrojů své tvorby i hlubin své osobnosti.
Alchymická pec zaznamenává Švankmajerovu tvorbu formou dokumentu
Jan Daňhel a Adam Oľha spolupracovali s Janem Švankmajerem na jeho zatím posledním filmu Hmyz, Daňhel jako střihač a Oľha jako kameraman. Tehdy projevili Jan Švankmajer a producent Jaromír Kallista přání, že by chtěli nějakým způsobem zaznamenat svou tvorbu v dokumentárním filmu, říká Jan Daňhel.
„Neměl to být jen portrét Jana Švankmajera, ale v podstatě jakýsi řez jejich tvůrčí a producentskou společností Athanor. S koncem filmu Hmyz jsme začali natáčet a po třech letech spatřil film světlo světa."
Adam Oľha dodává: „I když o Janu Švankmajerovi bylo napsáno hodně knih a článků, tak film je přece jen jiné médium a dovoluje nám ho ukázat v pracovním procesu. A to byl náš cíl."
Jeho filmy sbíraly ceny po celém světě
Vztah k loutkám a výtvarnému umění měl Jan Švankmajer od dětství, kdy dostal od rodičů loutkové divadlo. Vystudoval Vyšší školu uměleckého průmyslu v Praze a pokračoval na loutkářské katedře DAMU. V době normalizace mu ztěžovala práci cenzura. V letech 1972 až 1979 měl zakázáno natáčet. Věnoval se tehdy scénografii a pracoval na Barrandově jako výtvarník.
Ve filmu prorazil krátkým animovaným filmem Možnosti dialogu, za který dostal v roce 1983 Velkou cenu na festivalu v Annecy a ve stejném roce i Zlatého medvěda na Berlinale. První celovečerní film Něco z Alenky vznikl ve švýcarské produkci v roce 1987 a proslavil Švankmajera ve světě.
Na začátku 90. let koupil s producentem Jaromírem Kallistou bývalé kino v obci Knovíz a založil vlastní studio Athanor. I druhý celovečerní film Lekce Faust s Petrem Čepkem v hlavní roli a Otesánek z roku 2000 získaly několik ocenění. V pozdějších filmech používá režisér méně animaci, ale daleko více živé herce.
Animace jako princip oživení
Animaci chápe Švankmajer na rozdíl od jiných tvůrců českého animovaného filmu spíš jako princip oživování, vysvětluje Jan Daňhel:
„On se domnívá, že u jakékoliv věci, která má svou paměť a historii, které se někdo dotýkal, je možné animací tyto zážitky a tenze znovu vyvolat. On postavičky nerozpohybuje, ale animuje ve smyslu oživení a odkrytí jakéhosi skrytého života, který je obsažen ve věcech, kterých se někdo dotýkal."
V dokumentárním filmu Alchymická pec vypráví Švankmajer o tom, že měl moc hodnou maminku, ta ho ale vytrestala, když provedl něco velkého a jednou ho nechala klečet na struhadle. To byl pro něj velmi silný zážitek, který se postupně dostával do jeho filmů.
Fenoménem hmatu a tím, jak se projevuje v různých kulturách a výtvarných projevech, se zabýval Švankmajer hlavně v 70. letech, kdy nesměl natáčet, říká Jan Daňhel:
„Hmat je pro něj nezkažený smysl ve srovnání se zrakem, který je touto civilizací zglajchšaltován. Hmat je smysl, který nebyl socializován a je to smysl primární. Hmatem komunikuje dítě s matkou, než začne vidět."
Jídlo jako trauma z dětství
Švankmajerův film Zamilované maso trvá jednu minutu. Dva syrové plátky masa se do sebe zamilují, když se prohlíží v odraze vidličky. Tančí spolu, vyválí se v mouce, jsou napíchnuty na vidlice a položeny na pánev.
Téma jídla se objevuje nejen ve Švankmajerových krátkých filmech, ale i ve filmech celovečerních. Jídlo je pro režiséra obrazem agresivity této civilizace. Podle Jana Daňhela je jídlo pro režiséra traumatem z dětství.
„Byl dítě, které nejedlo a museli ho krmit jak husu, jezdil na tábory, kde ho měli vykrmit. Tam vznikl velký problém, který tématizuje v mnoha svých filmech. Dokonce jeden krátkometrážní film z počátku 90. let se jmenuje Jídlo. V něm jídlo nekončí dobře, jde vlastně o princip kanibalismu, což je této společnosti také vlastní."
O jídle, které se tak často objevuje v jeho filmech, se zmínil Jan Švankmajer i v rozhovoru pro Český rozhlas před více než 10 lety:
„Jídlo je určitým symbolem této civilizace, která je poživačná, která požírá všechno, na co přijde, tráví to a pak to mění a vyměšuje ve formě peněz. Je to všežravá, agresívní civilizace. Ve filmu pracuji často s velkým detailem úst. A herce si vybírám podle očí a úst. To je určitý symbol agresivity této civilizace."
Švankmajer: Neexistuje většinový divák
O současné civilizaci nemluví Švankmajer v dokumentu Alchymická pec příliš lichotivě, říká Adam Oľha:
„Tvorbou se neustále vymezuje. Mně se líbí, že je nesmlouvavý a dovede vždy říct na rovinu věci, které se lidé obávají říct. Tím, že je jeho tvorba bezprostřední, umožňuje tuto reflexi. Je pravda, že je naše civilizace ovlivněna nápady, které jsme si jako lidstvo vymysleli, ale zapomíná na základní věci, které jsou v pozadí. Naše tzv. vyspělost nám umožnila být v pohodlí a nepředvídat věci, které se odehrávají v říši magie a snů a které dříve mnoho národů považovalo za směrodatné."
Podle Jana Švankmajera neexistuje většinový divák. Tvrdí, že každá interpretace filmu je správná. Každý má nárok na vlastní interpretaci jeho filmů, vysvětluje Adam Oľha:
„Jeho zajímá, jak to ten jedinečný divák bude vnímat. On nemyslí na publikum jako celek, ale vnímá ho po jednotlivcích, kteří si ten film vyloží podle svého a to je jeho cíl. Nechce, aby byl jeho film čten univerzálním způsobem. Nesnaží se film zpřehlednit, naopak ho rád rozloží do situací, ze kterých si člověk musí vybrat tu svou."
Jan Švankmajer spolupracoval na několika filmech se svou manželkou Evou. Oba se účastnili od 70. let aktivit Surrealistické skupiny v Československu. Bez Evy by intenzita Švankmajerovy tvorby nebyla tak silná, zdůrazňuje Jan Daňhel.
„Eva vynikala obrovským kritickým myšlením a Švankmajer musel být v permanentním střehu. Navíc spolu vytvořili několik filmů, které by bez Evina rukopisu nemohly vůbec vzniknout."
Jídlo, hmat a dětství jsou tematické linky, o které se tvorba Jana Švankmajera opírá. Po dokončení filmu Hmyz napsal dva romány. Vytváří obrovské cykly kreseb. Pustil se i do dalšího filmu. Ten by měl zpřístupnit jeho sbírky, které za život nahromadil a měl by být klíčem k jeho systému sbírání artefaktů, fetišů a magického umění.
