6) Alois Nebel a Dcera - výrazné filmy posledního desetiletí
Nepřehlédnutelnými filmy posledního desetiletí se staly snímky Alois Nebel a Dcera. První je černobílý animovaný film o vysloužilém výpravčím, druhý loutkové drama o dávné křivdě.
Alois Nebel byl natočený v 2011 podle grafického románu spisovatele Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99, což je pseudonym Jaromíra Švejdíka. Za Českou republiku byl dokonce navržen na Oscara v kategorii Nejlepší cizojazyčný film.
Hlavní postava je vysloužilý výpravčí vlaků Alois Nebel. Děj se odehrává v době sametové revoluce v prostředí zapadlé železniční stanice Bílý Potok. Tichého samotáře čas od času přepadne podivná mlha, ve které se mu nejčastěji zjevuje Dorothe, oběť násilného odsunu Němců po 2. světové válce.
Nebel je německé slovo pro mlhu, i sám hrdina říká, že minulost vidí jako mlhu. Když se ale toto slovo přečte pozpátku, vznikne Leben, což znamená v překladu „život“ nebo „žít". Spisovatel Jaroslav Rudiš film definuje jako příběh hledání života v mlze, do které je zahalená minulost.
Inspirací pro postavu Nebela byl Rudišův dědeček
Nápad kreslené románové trilogie kdysi vznikl jako undergroundový projekt v hospodě U vystřelenýho voka v Praze na Žižkově. K postavě Nebela, jehož pronásleduje minulost, inspirovatl Jaroslava Rudiše dědeček, i když ho nikdy nepoznal. Jak říká, jmenoval se také Alois a pracoval jako výpravčí na malé železniční stanici.
„Alois Nebel slouží na malé stanici v Jeseníkách v Sudetech, a touto stanicí mu projíždějí vlaky s nákladem celého minulého století. On trošku halucinuje a pronásleduje ho minulost. My jsme ten příběh vymysleli spolu s výtvarníkem Jaromírem 99 v letech 2003-2005 a knižně vyšel ve třech dílech. Hrozně nás překvapilo, že zafungoval a že se Češi naučili číst komiks. My jsme si tenkrát mysleli, že prodáme pár set kusů a zbytek rozdáme. Moc nás ten zájem překvapil. Když jsme dostali první nabídky na zfilmování, tak jsme řekli, že naše podmínka je, aby to byl komiksový film.“
Pouštět se do filmové adaptace komiksu představovalo nemalé riziko. V čem je film jiný než komiks přibližuje režisér Tomáš Luňák.
„Náš hrdina je trochu jiný v tom, že míň mluví. Komiksová postava a celý ten komiks je hodně literární. My jsme se snažili u filmu jít více na dřeň, udělat z toho takový western, severský film, takže se tam tolik nemluví. Věty jsou spíš holé. То vznikalo postupně, první scénář, který dělal Jaromír s Jaroslavem, byl hodně poplatný komiksu. Nebel tam zůstával ve velké míře jako vypravěč historek. V našem filmu je více pozorovatel a zároveň takové medium, které saje energii toho kraje.“
Tíha minulosti, která je příčinou Aloisových halucinací, ho přivede do blázince a nakonec přijde i o místo výpravčího. Vydává se do Prahy žádat o nové umístění, ocitne se na Hlavním nádraží mezi bezdomovci, kde potká blízkou duši, toaletářku Květu. Ta mu pomůže odpoutat se od minulosti, probudit se a věnovat se současnosti. Nepředvídatelná náhoda ale donutí Aloise se vrátit zpátky do hor, aby se znovu setkal s přeběhlíkem, který překročil československé hranice kvůli pomstě za svoji matku.
Ve filmu byla použitá metoda rotoskopie - herci byli překresleni
Film se točil v koprodukci tří států - Česka, Německa a Slovenska. Režisér Tomáš Luňák použil technologii rotoskopie, vysvětluje Jaroslav Rudiš
„Ten film se nejdřív natočil jako klasický film na video. Režisér Tomáš Luňák s partou animátorů ho pak překreslil metodou rotoskopie. Film pak působí opravdu komiksově, přesně tak jak jsme si to s Jaromírem 99 přáli. Titulní roli Aloise Nebela hraje Miroslav Krobot, postavu němého, mlčenlivého vraha Karel Roden. Wachka, protihráče Nebela, takového Čecháčka, kterému je za každého režimu dobře, hraje Leoš Noha. Všechny postavy ztvárněné herci poznáváme za tou přepisovanou animací a působí to velmi silně. Je to hodně vizuální film.“
Aloisovi Nebelovi, jehož tvůrci se pustili neprobádanou cestou, se dostalo hodně chvály za průlomové řešení a závan čerstvého větru v zaběhnutých kolejích animace, ale taky kritiky za "místy nečitelný děj". Pro tvůrčí tandem bylo důležité vyprávět příběh jesenického kraje, protože poválečné události, jako odsun Němců nebo osidlování pohraničí, znamenaly výraznou změnu těchto míst. Na Jesenicku žilo 80 procent německé populace.
Píseň z filmu se stala hitem
Film měl světovou premiéru na MFF v Benátkách 2011 v oficiální sekci Fuori a hrál se i na MFF v Torontu. Obdržel tři České Lvy 2012 - za zvuk, hudbu, výtvarné řešení a také cenu za nejlepší plakát. Téhož roku byl oceněn Evropskou filmovou cenou jako nejlepší animovaný snímek roku.
Velkého ohlasu se dočkala i vánoční píseň s názvem Půlnoční, která zněla jako ústřední melodie ve filmu. Skladba, kterou nazpíval se skupinou Umakart Václav Neckář, byla v letech 2011 - 2014 v adventním čase na vrcholu tuzemských hitparád, kde lámala rekordy.
Dcera posbírala 50 cen
Loutkové drama Dcera vypráví beze slov příběh o dávné křivdě, dětském maximalismu a křehkosti vztahů mezi rodiči a dětmi. V roce 2019 film získal cenu americké Akademie filmového umění a věd, označovanou za studentského Oscara. Autorkou filmu je studentka pražské FAMU Daria Kashcheeva. Za film získala cenu na největším festivalu animace ve francouzském Annecy nebo na festivalu Sundance.
Snímek, který dokáže diváky rozplakat a přiblížit svět prožívání emocí, se přiřadil k nejoceňovanějším českým projektům. Zprávu o tom, že získala studentského Oscara, se Daria Kashcheeva spolu se svým manželem, který také studuje na pražské FAMU, dozvěděla z Los Angeles v předvečer státnic bakalářského studia.
„Samozřejmě byla jsem šťastná, vůbec jsem nemohla uvěřit, že jsem získala Oscara. Měla jsem obrovskou radost, už když byl můj film nominován, ale nečekala jsem, že vyberou loutkový film. V Americe jsou spíš oblíbené 3D filmy nebo počítačové animace. Takže jsem to vnímala jako velkou poctu."
Vyprávěla jsem svůj vlastní příběh
Hlavní hrdinka snímku Dcera v sobě nosí vzpomínku na bolestnou událost, kdy jako malá přinesla domů ptáčka a otec její pocity nevnímal nebo nepochopil. Od tohoto okamžiku se v ní prohlubují pocity osamění a jako dospělá už není schopna přijmout projevy jeho lásky. Otec frustrovaný pocitem viny hledá cestu k vzájemnému porozumění a snaží se získat zpět ztracenou důvěru
Námět na film vznikl už během přijímacích zkoušek na FAMU. Výroba snímku v celkové délce patnácti minut trvala rok a půl, autorka filmu dělala zároveň režii, scénář, animaci i zvuk. Daria Kashcheeva pochází z Tádžikistánu.
„Ten film je vlastně o mně, psala jsem svůj vlastní příběh. Během celého natáčení jsem přemýšlela o mých vztazích s rodiči. Dospěla jsem k tomu, že často rodiče nemusí věnovat tolik pozornosti svému dítěti a i když to může na některé z dětí působit špatně, rodiče to nemyslí zle a neznamená to, že dítě nemají rádi. Prostě je to život, je důležité to pochopit a rodičům odpustit. Takže pro mě to bylo také takové odpouštění, taková psychoterapie. Vždy když pracuji na svých filmech, je důležité, aby to bylo osobní téma,“ přiznává pětatřicetiletá režisérka.
Animaci zvolila s netypickým překreslováním výrazů očí loutek, které vystihují melancholii celého příběhu. Použila i metodu ruční kamery užívané v hraném filmu.
Loutky ji napadly při Masopustu
Loutky jsou vyrobené ze dřeva a toaletního papíru. Nápad na loutky zřejmě vznikl během českého Masopustu, kdy Daria viděla karnevalové masky, které v ní vyvolaly zvláštní pocit a které si zamilovala. Technika, kterou zvolila, je časově náročná, za den vznikne třeba jen osm sekund filmu.
„Ruční kamera dodala atmosféru. Pro mě bylo důležité, aby se divák více ponořil do příběhu, aby se více ztotožnil s postavami. Ruční kamera na mě vždy působí u hraného nebo dokumentárního filmu tak, že se divák cítí, že je v tom příběhu, v tom prostředí spolu s postavami. Napadlo mě to vyzkoušet v animovaném filmu. Bylo to technicky velmi složité, ale podle mě to dopadlo velmi dobře. Líbí se mi, jak to na diváka působí,“ říká studentka pražské FAMU, jejíž bakalářská práce sesbírala po světě již přes padesát ocenění.
Po návštěvě více než devadesáti festivalů si dala pauzu. Práci jí nabízejí i zahraniční filmaři, nabídky zatím odmítá. Chce se věnovat vlastnímu projektu. Možná vyzkouší kombinaci loutkové animace a pixelace, využívající živé herce jako objekty pro animaci.
