Blesk z čistého nebe, zjevení a další podobná klišé se dají napsat o tom, jak na českou literární scénu vstoupila v roce 2002 Petra Hůlová. Ve třiadvaceti letech, jako studentka kulturologie a mongolistiky na Karlově univerzitě, vydala svůj první román Paměť mojí babičce. Za něj kromě uznání recenzentů a úspěchu u čtenářů získala i dvě prestižní ocenění – cenu Magnesia litera v kategorii objev roku a vítězství v anketě Lidových novin o knihu roku. Následně se Paměť mojí babičce dočkala i mnohých překladů a také rozhlasové četby na pokračování. Román Paměť mojí babičce rozhodně nemůže chybět v cyklu Českého rozhlasu o českých knihách, které musíte znát.
Román Paměť mojí babičce se odehrává v mongolských stepích i v samotné metropoli Ulánbátaru.
To, co čtenáře i posluchače zaujme vlastně od prvního řádku a první věty, jsou mongolské výrazy, kterými je text doslova prošpikovaný. Neuvažovala jste o tom, že byste do knihy doplnila slovníček? Ono samozřejmě leccos člověk pochopí z kontextu, ale přece jen těch mongolských výrazů je tam hodně…
P.Hůlová: „Uvažovalo se o tom v nakladatelství, ale i v překladech, protože to bylo přeloženo do spousty jazyků a téma slovníčku znova a znova vyskakovalo. Já jsem proti tomu vždycky byla. Trochu nepřístupnosti textu daná mongolštinou je součástí věci a zrcadlí nějak tu jinakost, která není tak snadno dešifrovatelná. Ještě doplním, že na začátku bylo mongolských spojení a slov o hodně víc. Tak nějak přirozeně se mi to psalo, protože jsem byla té mongolštiny plná. Potom na popud redaktorky v nakladatelství Evy Lorencové došlo k velkému seškrtání mongolštiny.“
Aniž byste prozrazovala děj, o čem je román Paměť mojí babičce?
P.Hůlová: „Kniha se odehrává v Mongolsku. Je to vyprávění několika mongolských žen z jedné rodiny. Kniha vznikala jako velká improvizace po návratu z pobytu v Mongolsku, kde jsem byla jako studentka. Pustila jsem se s energií danou tím pobytem do vyprávění mongolské ženy z vesnice, jejíž prostředí jsem měla možnost poznat, mongolistiku jsem totiž studovala. Ta žena vypráví o svém životě. Vyprávění té první ženy tvoří asi polovinu knihy. Potom jsem to dopsala, bylo to ukončené, ale měla jsem pocit, že vlastně v příběhu je toho víc, o čem se dá mluvit, ale z jiného pohledu. Tak jsem se vlastně zase jakoby oblékla do kůže její matky a vyprávěla věci týkající se této rodiny. Nakonec to skončilo pěticí vyprávění, ale původní záběr to nebyl. U prvotin je dost typické, že vznikají živelně a intuitivně.“
Vy jste ten román psala ve svých 22 letech, jako studentka kulturologie a mongolistiky na Karlově univerzitě. Co tehdy ten román znamenal pro Vás, co jste tou knihou chtěla říct?
P.Hůlová: „Pro mě ta kniha byla v danou chvíli určitým záznamem toho, co pro mě znamená život, co vnímám jako podstatné a jak se na něj koukám. Což je vlastně pořád stejné. Ta kniha je určitý otisk nebo milník na nějaké osobní a zároveň umělecké cestě a je to určitý koncentrát mě osobně v té dané životní pozici. I když to není autobiografické, tak to zachycuje to, jak vnímám nebo interpretuji život nebo svět. To, co je pro mě vlastně nějak podstatné, protože to vlastně tvoří mé knihy a z toho je to celé udělané.“
Ta kniha je napsaná nespisovnou češtinou, to pro vás bylo přirozené, nebo jste se pro to nějak racionálně rozhodla, aby to bylo čtivější?
P.Hůlová: „Byl to jazyk, kterým se mi dobře a přirozeně psalo. Já ani nemluvím moc spisovně. Teď už spisovně píši, asi že mě to víc baví. Tenkrát jsem měla pocit, že spisovný jazyk, že to nejsem já. Že jsem napnutá na nějakém skřipci, že to není ono a potřebovala jsem se cítit pohodlně a to mi dovoloval jen ten nespisovný jazyk.“
Během studií v Mongolsku jste strávila asi rok na univerzitě v Ulánbátaru. Do jaké míry jste vycházela z reálných osob nebo příběhů, se kterými jste se v Mongolsku setkala? A do jaké míry je to úplná fikce?
P.Hůlová: „Určitě to vychází z prostředí, kdybych tam ten rok nežila, tak by ta kniha nevznikla. Na druhou stranu předobrazy lidí jsou spíš kombinace lidí, se kterými jsem se tam setkala, než by to zrcadlilo konkrétní rodinu. Konkrétní rodina to je ve smyslu, jak je rodina rozpadlá, plná nevlastních sourozenců, tak to je inspirace mojí rodinou, která je taková. Takže v tom jsem si v sobě řešila něco, ze své vlastní rodiny. Co se týče postav, tam jsou na kombinované různé předobrazy z toho prostředí. Pak by mělo absolutně sedět prostředí, ve kterém se to odehrává, způsob života. Atmosféra, kterou to dýchá na člověka, to už je zase nějaká moje interpretace Mongolska.“
Ten román je napsaný tak, jako kdyby ho vyprávěly Mongolky, přitom tou vypravěčkou byla ve skutečnosti česká studentka, tedy někdo, kdo pochází z úplně jiného kulturního prostředí, váhala jste, jestli se do toho pustit? Jestli to nemůže na někoho působit třeba trochu i jako drzost, že mladá Češka napíše tímhle způsobem knihu o životě několika generací v Mongolsku?
P.Hůlová: „Já jsem si to tímto způsobem neproblematizovala, prostě jsem do toho měla chuť a přišlo mi, že na to mám. Teď myslím, že bych se toho trochu bála a hlavně si myslím, že by to možná už asi ani neprošlo. Někdo by mi to možná třeba i vytknul, kdybych dnes začala psát v první osobě z nějaké jiné kultury. Každopádně by to vzbudilo větší kontroverzi než tenkrát, kdy citlivost vůči věcem, které souvisí i s nějakou politickou korektností nebo větší citlivostí vůči menšinám, ta byla tenkrát prostě někde trochu jinde.“
Mimochodem, vyšla ta kniha i v mongolštině?
P.Hůlová: „Ne, v Mongolsku nevyšla, ale vyšla na to recenze. Před lety ani nebylo, kdo by jí přeložil. Ačkoli dost Mongolů studovalo v Čechách, tak ten jazyk je poměrně složitý a možná nebyl někdo, kdo by na to měl nebo si na to troufnul. Samotnou by mě to zajímalo, kdyby si to v Mongolsku mohlo víc lidí přečíst, člověk by měl větší zpětnou vazbu. I když já jsem nějakou od přátel dostala. Pohybovalo se to po celé škále od velkého údivu a nesouhlasu s tím, že cizinec si hraje na to, že je jeden z nás, až po velké uznání až v tom smyslu, že něco takového v mongolské literatuře chybí.“
Paměť mojí babičce samozřejmě není jedinou vaší knihou, pokud některé z našich posluchačů třeba i díky tomuto pořadu zaujala, jakou další svou knihu byste jim doporučila?
Hůlová: „ Málokdy jsem schopná doporučit něco jiného, než to, co jsem napsala naposledy, což je kniha, která se jmenuje Zlodějka mého táty. Tu vypráví malý kluk z rozpadlé rodiny, který nesnáší svojí macechu. Potom kniha předchozí, která se jmenuje Stručné dějiny hnutí a to je taková feministická dystopie, pokud to můžu zjednodušit. Je zajímavá tím, že je hodně profeministická a nějakým způsobem dost kritická k feminismu. Takže málo kdo s ní může souznít, ale to bylo účelem té věci,“ - říká Petra Hůlová, autorka další české knihy, kterou musíte znát, konkrétně románu Paměť mojí babičce.
o pořadu
České knihy, které musíte znát
Seriál stanice Českého rozhlasu Radio Prague International přiblíží díla českých spisovatelů, která prostě musíte znát.
