Kníže Thurn-Taxix si uměl užívat života
Kníže Alexandr Thurn-Taxix byl milovníkem žen, závodů a lovu. Dodnes na něj pamětníci v Loučni v dobrém vzpomínají.
Za historií i příběhem knížecí rodiny se vypravíme na zámek Loučeň s kastelánem Vratislavem Zákoutským.
"Zámek Loučeň má historii poměrně mladou. Byl postavený na zelené louce mezi lety 1704 - 1713 na místě, kde před tím byla tvrz, ale nebyla tím hlavním sídlem. Tento zámek si nechal postavit Arnošt z Valdštejna, který se vracel z diplomatických služeb a potřeboval nové moderní barokní sídlo. Postavil ho věhlasný český architekt František Maxmilián Kaňka.
Arnošt z Valdštejna dostal řád Zlatého rouna. To bylo ohromné vyznamenání a byl něco jako v dneska v Americe státní tajemník. Oni ho povolali z vyslaneckého postu ve Španělsku, což bylo v té době nejdůležitější místo. Stal se jakýmsi státním tajemníkem nebo ministrem zahraničí habsburské monarchie. Jezdil v zastoupení císaře na různé evropské královské dvory. A ten si nechal tento zámek postavit. Je třeba si uvědomit, že Loučeň je zámek pro dvě osoby. Je to hlavní venkovské sídlo, tady se neukazují, tady bydlí. My máme interiér zařízený ve 30. letech 20. století a tady se má co nejpohodlněji bydlet."
Později na zámek přišli Thurn-Taxisové. Jak ho získali?
"Thurn-Taxisové ten zámek zdědili sňatkem od Fürstenberků. Zůstávají tu od roku 1809 až do roku 1945. Je třeba říct, že se zasloužili o ohromný rozvoj kraje, ale i českých zemí. Nechápu, proč se na ty Thurn-Taxise v českých zemích tak zapomnělo. Kdybyste byli v Německu, v Rakousku, v Itálii, tak tam je zná každý a u nás to začíná a končí znalostí Taxisova příkopu na Velké pardubické. Oni třeba založili dobrovický cukrovar, který je dnes největší ve střední Evropě. Dodnes má obchodní značku TTD, tedy Thurn-Taxis Dobrovice. Letos měl 190 let.
Nebo třeba škodovka, tehdy Laurin a Klement. Ta byla založena jako akciová společnost tady na zámku. Prvním předsedou správní rady se stal budoucí kníže princ Erich Thurn-Taxis. Boleslav byla uvnitř panství Thurn-Taxisů a oni potřebovali jméno. Hned za několik dní toho využili, protože vrstevník a přítel našeho prince byl arcivévoda Karel, budoucí poslední český král. Všechny noviny z Rakousko-Uherska dostaly za úkol přijet do Boleslavi. Arcivévoda si sedl za volant Voatirety a pak už se to prodává samo, když s tím jezdí člen císařské a královské rodiny."
Milý pán, který každému pomáhal. Tak vzpomínají místní na knížete Alexandra
Thurn-Taxisové měli kromě několika cukrovarů i několik cihelen. Kníže sem také poprvé přivezl na chov pstruha duhového amerického a choval je v oboře. Založil seminářský podnik, který dodnes funguje. Připravuje sazečku hlavně na cukrovou řepu."
"Tady se hlavně vzpomíná na knížete Alexandra. Dožil se vysokého věku. V manželství byl s kněžnou 59 roků. Ještě ji o pět let přežil. Dožil se 88 let. Tady ho všichni milovali. Jednak to byl pán, který byl velice milý, štědrý, kdekomu pomáhal. Vzpomínám si na příběh, kdy kníže projížděl jednou vesničkou. Tam si hrály nějaké špinavé děti, od vystoupil, vešel dovnitř a viděl, že tam nemají ani dřevěnou podlahu. Vynadal tomu dědovi, který se o ně staral, že takhle děti nemohou žít. On mu na to řekl, že je sám a stará se o sirotky, snaží se je uživit, ale nemá peníze na to, aby jim pořídil podlahu. A druhý den tu podlahu měli. Děti tu měly školu. Tady byla dokonce mateřská školka před 1. světovou válkou pro děti zaměstnanců. Byl tu sirotčinec, dům pro svobodné matky. Ve 30. letech sem kníže vozil děti Lužických Srbů, které tady hostil. Tohle všechno tady fungovalo.
A pak je ještě jedna věc, proč byl kníže oblíbený. Půlka Loučeňáků se dodnes s velikou hrdostí a láskou hlásí k tomu, že jsou potomky knížecí jasnosti. Víme, že těch levobočků bylo asi 14 a kníže se o všechny perfektně postaral."
Četla jsem, že byl milovník žen, rychlých závodů a milovník lovu.
"Ano, kníže si uměl toho života užívat. Procestoval celý svět. Ale byl také velkorysý. Ještě za života svoje trofeje věnoval do Národního muzea v Praze. Všechny školy v okolí měly skvěle vybavené kabinety. Lidé také oceňovali to, že když je kníže potkal v lese, tak seskočil, podal si s nimi ruku, zeptal se, jak se mají. My tu máme spoustu obrázků, kdy sem jezdili skauti, třeba ze Sadské. Pravidelně byli několik dní v lese u knížete. Namalovali mu vždycky pozvánku, aby přišel na závěrečný skautský oheň. Kníže nikdy neodmítl, vždycky tam mezi ně šel."
Co říkala na levobočky kněžna? Byla velkorysá?
"Ona se s tím kněžna musela smířit. Nic jiného jí nezbývalo. Měla spoustu svých zálib. Půl roku tady nebyla. Byla přítelkyní sochaře Augusta Rodina, tím myslím pouze dobrou přítelkyní, stvořila také básníka Rilkeho. Tam si myslím, že šlo o lásku mateřskou. V době, kdy se seznámila s Rilkem, jí zemřel syn.
Co se týká pana knížete, tak z toho co víme, si dávala pozor, aby tady ta dáma nezůstala moc dlouho. Když hrozilo, že tady bude 'nová kněžna', tak přes nejstaršího syna koupila knížeti dobrého závodního koně, nějaký místní hajný nebo kočí dostal manželku a statek a žilo se dál. Vydrželo jim to 59 roků, a kdybyste viděli, jakou nádhernou kroniku kněžna namalovala a napsala pro knížete ke stříbrné svatbě, tak oni se museli milovat."
