Martinický palác září jako diamant
Ačkoliv obsahuje viditelné známky barokní přestavby, patří mezi nejkrásnější renesanční stavby v Praze. Zasloužily se o to i bohaté figurální sgrafity ze života postav ze Starého zákona, které mohou návštěvníci i kolemjdoucí obdivovat na průčelí paláce na rohu Hradčanského náměstí.
Původně na místě Martinického paláce stály nad Jelením příkopem čtyři kamenné domy v gotickém slohu. V jednom z nich prý bydlela paní Ofka, která byla oddanou služebnicí Elišky Pomořanské, nejmladší, čtvrté manželky Karla IV. To je ta paní Ofka, kterou v muzikálu Noc na Karlštejně podle hry Jaroslava Vrchlického zahrála Slávka Budínová. Podle jedné pověsti se dvorní dáma císařovny Elišky občas o půlnoci zjevuje se svým ohnivým psem, který pak odbíhá přes Jelení příkop na Nový Svět, kde záhadně zmizí. V dalším z těchto původních hradčanských domů bydlel Beneš Krabice z Weitmile, který napsal Kroniku pražského kostela (Cronica ecclesiae Pragensis). Díky němu víme o životě našeho císaře Karla IV. skoro tolik, co jeho současníci. Pan Beneš také řadu let dohlížel na výstavbu Svatovítského chrámu. Kromě jiného zajistil, aby se ostatky českých panovníků a biskupů dostaly na důstojné místo do katedrály. Naprostá většina domů v této části Hradčan shořela při velkém požáru Malé strany v roce 1541. Tento zničující požár na druhé straně umožnil výstavbu renesančních paláců v bezprostřední blízkosti Pražského hradu. Císař Ferdinand I., kterého historikové považují za zakladatele habsburské monarchie, byl chytrý panovník. Proto se rozhodl povzbudit šlechtu k výstavbě sídel na Hradčanech tím, že jim nabízel pozemky doslova za hubičku. Parcelu v rohu Hradčanského náměstí výhodně koupil pan Ondřej Teyfl z Kinsdorfu, který tu začal stavět výstavné sídlo. Jenže povinnosti císařského vojenského velitele ho povolaly do Uher do války s Turky, a tak nedokončenou stavbu musel prodat Jiřímu Bořitovi z Martinic.
Přicházejí Martinicové
Jiří Bořita z Martinic byl nejvyšším kancléřem Českého království. Peněz měl dost a na rozestavěném paláci se mu nejvíce líbilo jeho místo na Hradčanském náměstí pár metrů od bran Pražského hradu. V roce 1583 začal se zásadní přestavbou sídla do podoby vrcholného renesančního slohu. A palác vyrostl do krásy. Po patnácti letech Jiří Bořita zemřel bez potomků, a tak jeho majetek přešel na nejbližšího příbuzného, synovce Jaroslava Bořitu.
I druhý Martinic, který se už v mladém věku stal královským místodržícím, palác opět přestavuje. Nejprve upravuje a krášlí své nové pražské sídlo do roku 1618. Přestavbu násilně přerušuje událost evropského rozměru a tou je Pražská defenestrace, kterou místodržící Slavata a zmíněný Martinic i se sekretářem Fabriciem zázrakem přežijí. Martinic okamžitě po defenestraci z Prahy utekl do Bavor, odkud se vrátil až další rok po Bílé Hoře. A opět pokračoval se zvelebováním paláce. Nechal přistavět další patro a nové křídlo s velkým sálem. Nad hlavní vchod nechal umístit desku s polepšeným heraldickým znakem Martiniců. Obohatila ho šternberská hvězda, kterou Martinic získal svatbou s Marií Eusebií ze Šternberku, zlatá osmicípá hvězda mezi martinickými leknínovými stvoly s kořeny. Erb doplňují ještě tři písmena FMR, podle jmen tří císařů z domu habsburského, kterým věrně sloužil (Ferdinand, Maxmilián, Rudolf).
Klenoty Martinického paláce
V prvním patře novějšího křídla je rozlehlý Velký sál. Bohužel, původní kazetový strop se nedochoval. Ale víme, jak vypadal díky kolorovaným perokresbám syna pozdější majitelky paláce Felixe Weitenwebera z roku 1835. Ani nástěnné malby tady nejsou původní. Výjevy ze života duchovních jsou nové. Postarali se o ně mistři z barrandovských studií, kteří je připravili pro natáčení historického seriálu Borghiové. Přímo v tomto sále zasedalo shromáždění kardinálů. Ale je tu něco původní, historicky cenné. Po stranách vstupu do Velkého sálu jsou zachované fragmenty postav Adama a Evy údajně inspirované původním obrazem od Albrechta Dürera. Velmi zajímavá a velmi zachovalá je stropní výzdoba klenby vedlejší kaple. Jde o soubor čtyř výjevů na téma Nejsvětější Trojice s Pannou Marií, Posledního pomazání, Posledního soudu a svatého Jiří bojujícího s drakem.
Po roce 1649 vdova po Jaroslavu Bořitovi Barbora, hraběnka z Vřesovic, nechala síně doplnit malovanými trámovými stropy. V letech 1967–1973 byl palác rekonstruován na základě dochovaných a velice přesných nákresů a plánů od Felixe Weitenwebera. Díky tomu se podařilo některé vnitřní místnosti obnovit do původního renesančního stavu. Největšího překvapení se restaurátoři dočkali v horní části interiérů paláce. Téměř ve všech místnostech objevili zachovalé trámové renesanční stropy. Mezi trámy se našlo několik tisíc obdélných políček s alegorickými výjevy ze světa zvířat, ptáků a bajek. Je zajímavé, že se ani jediný motiv v tom obrovském množství neopakuje. Na více než pěti stech políčkách je tu vypodobněný celý seriál přísloví a poučení. Renesanční políčka jsou paradoxně v tak dobrém stavu díky pozdějšímu nařízení císaře Josefa II., kdy se v dobách častých požárů musely snadno hořlavé dřevěné stropy podbít rákosem a pak omítnout.
Smutný hrdina třicetileté války
Když jsme v této řadě o pražských palácích psali o Pražském hradu, nemohli jsme nezmínit defenestraci v roce 1618. Jako první vyletěl z okna královský místodržící, majitel našeho paláce, Jaroslav Bořita Martinic. Jenom zázrakem pád z výšky 16 metrů přežil. Ale i tak můžeme s historickým odstupem říci, že se stal první obětí třicetileté války. Císař Ferdinand II. se mu za jeho věrnost odplatil hodnostmi a majetkem. Hned po jeho návratu do Prahy po Bílé hoře mu udělil říšský hraběcí titul. Je pravda, že Martinic doufal, že ho císař vyzdvihne ještě výše, tak jako Lichtenštejna, do knížecí hodnosti. Zklamaného šlechtice muselo utěšit, že mu panovník pak daroval město Slaný a na pozemcích kolem rodového sídla ve Smečně vyhlásil palatinát a Martinice jeho vladařem. Jaroslav Bořita dosáhl vysokých hodností včetně té nejvyšší v českém království. V roce 1648 mu bylo 66 let. Dožíval ve svém paláci obklopený přepychem a péčí početného služebnictva. V noci 15. července ve tři ráno na špatně chráněné Hradčany vtrhli Švédové. Překvapení bylo dokonalé. Hraběte Šternberka zasáhla kulka, když se podíval z okna, co se děje. Jaroslava Bořitu vzbudily prudké rány na vrata paláce. Když se Švédi dostali dovnitř, vyděšeného, polonahého hraběte několikrát surově udeřili a srazili k zemi s vážným poraněním. Z ošklivé bodné rány na boku se už nikdy nezotavil a muž, který přežil defenestraci, po roce zemřel. První i poslední oběť třicetileté války.
Související
-
Příběhy pražských paláců
Objevte s námi příběhy pražských šlechtických sídel a jejich majitelů. Nahlédněte do jejich nitra, do galerií i na unikátní sbírky, které se v nich dnes nacházejí.
