Osudy Romů za druhé světové války na území Protektorátu Čechy a Morava
Jak vypadala skladba romské populace za první republiky, jaký byl osud romských uprchlíků po nástupu nacismu, jak a proč vznikly na území Čech a Moravy pracovní kárné tábory, později koncentrační, a jaký byl osud Romů na území protektorátu ... o tom jsme hovořili s historikem Michalem Schusterem z Muzea romské kultury.
Jak vypadala skladba romské populace před zřízením protektorátu?
"K období první republiky nám chybí přesné soupisy, protože za první republiky se romská situace řešila z hlediska sociálního. (Statistiky zahrnují dva pojmy) Takzvaný cikán, anebo ten, který po cikánsku žil - tzn. neměl stálé zaměstnání, neměl stálé obydlí, žil podobným způsobem jako cikán. My ze statistických údajů z první republiky vlastně ani nevíme, kolik procent jsou skutečně etničtí Romové. Odhady jsou, že na našem území tehdy žilo mezi 80 – 100 tisíci etnických Romů, přičemž největší počet z nich, zhruba 80 procent, byli slovenští Romové.
Ti žili většinou usazeně. Na Slovensku byla ještě malá skupina maďarských Romů. V našich zemích se potom Romové rozdělovali na české a moravské, přičemž čeští většinou kočovali. Mezi jejich typická jména patřil například Růžička, nebo Herynek a Winter. Moravští Romové žili převážně usazeně, zejména v oblasti jižní Moravy, na Slovácku, u Strážnice, Svatobořic, Kyjova ... v tzv. cikánských osadách. Za první republiky již byli tito moravští Romové hodně integrovaní do společnosti, nedocházelo k žádným konfliktům, spolupracovali s místní správou, měli svá stálá zaměstnání, ať už se živili jako kováři nebo různí prodejci. Máme dokonce dochovány fotografie romských dívek ve slováckých krojích. Velice typickým jménem byl Holomek. Kromě toho u nás žila nepočetná skupina tzv. olašských Romů, kteří pocházejí z rumunského valašska. Ti kočovali, nejčastěji to byli koňští handlíři a představovali nejbohatší vrstvu Romů. Nesmíme zapomenou na německé Romy, tzv. Sinty, kteří žili především v pohraničních oblastech.
Co se týče romského života za první republiky, tak ten by se dal charakterizovat jako postupná, dobrovolná integrace do společnosti. První Romové začínají studovat na romských vysokých školách, např. první právník pocházel právě z té moravské rodiny Holomků. Tomáš Holomek ze Svatobořic, první cikánský advokát na Moravě, jak se tehdy psalo v tisku. Na Slovensku například vznikla speciální cikánská hudební škola. Takže situace se výrazně zlepšuje, i když je třeba také říci, že v otázce kočovných Romů byla řada problémů, například s tábořením, které se nelíbily občanům i samotným obcím. Kočovní Romové také znamenali konkurenci pro místní řemeslníky, protože nabízeli třeba brusičství nožů nebo zpravovali hrnce. Takže se objevují na venkově petice "řešte tu situaci nějakým způsobem a zbavte nás té cikánské metly". To bylo skutečně vyslyšeno na nejvyšších místech, zasadila se o to zejména Agrární strana, a došlo to až tak daleko, že v roce 1927 byl vydán zákon O cikánech a osobách po cikánsku žijících, na jehož základě byl proveden soupis všech tzv. cikánů. Bylo zjištěno, že jich je přibližně mezi 70 až 80 tisíci.
Osobám, které kočovaly, měly být vydávány tzv. cikánské legitimace. To bylo něco jako občanský průkaz s otisky prstů a informacemi o tom, jak například ten člověk vypadal. Tyto legitimace se musely předkládat po příchodu do obce na četnické stanici, aby tyto osoby byly pod stálým policejním dohledem. Problém byl v tom, že se průkazky vydávali i osobám, které nebyly kočující, nežily cikánským způsobem (např. Romům z Jižní Moravy). Měli stálé zaměstnání, stálé obydlí, ale ta obec je nechtěla přijmout za občany, nechtěla s nimi mít nic společného, takže je označili za cikány, za ty problémové, dostali legitimace a jejich život byl značně ztížen.
Co pak tito kočovníci dělali?
"Buď zůstávali mimo město nebo do něj vstoupili a řešilo se to nějakou pokutou, pokud se samozřejmě od nich vůbec dalo něco vybrat. Nebo byli, pokud je shledali vinnými nebo se nepřišli nahlásit a podobně, na den zavřeni do vězení. A opravdu se to stávalo.
Na druhou stranu, i když to byl diskriminační zákon, tak v tehdejší Evropě nebudil vůbec žádnou pozornost, byl na tu dobu celkem standardní, dokonce vycházel z bavorské a francouzské předlohy. Ten náš zákon byl ale velice precizní a byl dáván za vzor na všech tehdejších kriminalistických konferencích.
Jenže problém se jím moc nevyřešil, naopak, spíše se zvětšil. Protože pokud se kočovní Romové něčím aspoň trochu živili - a samozřejmě to musíme brát reálně a musíme si uvědomit, že velké procento z nich se živilo i drobnou kriminalitou, tzn. že se ztrácely slepice v okolí, že se pytlačilo v lese, kradlo se dřevo, protože oni tím jak kočovali, tak si museli nějak to živobytí zajistit a příroda jim to tak nějak skýtala, oni tohle zkrátka moc neřešili. Takže problémy byly, ale zákon Romům zároveň i vzal jakoukoli možnost nějakého slušnějšího legálního přivýdělku a oni proto více kradli, atd. Byli odsunuti ze společnosti na okraj, takže to bylo řešení velice krátkozraké."
Po nástupu Hitlera v Německu a anšlusu Rakouska prchá před nacismem do Československa řada lidí. Většinou se hovoří o židovských uprchlících, jak to bylo s Romy?
"Nástup Hitlera znamená politiku nejen protižidovskou, ale zaměřenou i proti cikánům a cikánským míšencům. Už v komentářích k cikánským zákonům je jasně napsáno: "V Evropě mají vedle Židů cizorodý původ právě cikáni." Tím byli jasně dáni dva základní nepřátelé nacismu.
Do ještě svobodného Československa prchají němečtí Romové, což díky tomu našemu zákonu bylo problematické. Byli to cizí státní příslušníci, neměli legitimace, takže byli většinou posíláni přes hranice zpět. Samozřejmě v Německu je zase četník obrátil a poslal je za hranice. Často to bylo hodně kruté, když pendlovali mezi oběma státy. Navíc tady migrace německých Romů vyvolávala paniku, která byla i uměle přiživována médii. Objevovalo se: "... statisíce cikánů k nám proudí z Německa ..." Prostě se to zveličovalo, jenže problém nebyl zas až tak velký. Místo aby se to vzhledem k situaci v Německu řešilo nějakou pomocí, tak se nálada ve společnosti proti Romům ještě více zhoršovala, což vedlo k tomu, že za druhé republiky, 2.března, byl vyhlášen zákon o kárných pracovních táborech. Ty měly už tehdy, v ještě relativně svobodném Československu, určitý rys koncentračních táborů. Tendence ve společnosti byla již před začátkem války poměrně radikální."
"V žádném případě, s tím vůbec nemůžeme počítat. Říkalo se tomu "postrk". Existují fotografie, kde četník jede na kole za romskými vozy a dohlíží na to, aby přestoupili hranici nazpátek. Jak tady byli chyceni, okamžitě byli "postrčeni" zpět.
"Na úvod se sluší říci, že všechno co se odehrálo u nás v roce 1939 v souvislosti s romskou otázkou, stalo se předtím již v německé Říši. U nás se to jenom zkopírovalo. V roce 1939 byl vydán zákon o zákazu kočování, všichni Romové se museli usadit, dělal se zase speciální soupis, kde měli být všichni podchyceni. Potom následoval zákon o preventivním potírání zločinnosti, na jehož základě byly postaveny kárné pracovní tábory, v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu, kde měli být internováni tzv. asociálové. To byl terminus technicus tehdejší doby. Asociál byl zkrátka každý, kdo neměl stálé zaměstnání, obydlí, atd. Ještě stále se to neřešilo na rasovém základě. Takže zpočátku v těch kárných táborech Romové tvořili pouze nějakých 10 až 15 procent ze všech internovaných. Ovšem v oficiálních evidencích již byli Romové označeni písmenem C jako cikáni.
V roce 1942 vychází Zákon o potírání cikánského zlořádu a začíná druhá fáze, již přesně namířená proti romské skupině obyvatel. V srpnu téhož roku byl proveden soupis všech cikánů na území protektorátu, kdy bylo stanoveno, že skutečných Romů je 6.500. Nacisté nevěřili soupisům prvorepublikovým, chtěli si je udělat sami. Skupina Romů, kteří již žili usazeně, bezproblémově, byla ponechána pod policejním dohledem, a druhá, menší skupina, byla internováno do nově vzniklých cikánských táborů, neboli Zigeunerlager, které byly vytvořeny z pracovních a sběrných táborů v Letech a v Hodoníně. To už tedy byly čistě romské koncentrační tábory. Tady se ten problém začal řešit radikálně a na rasovém základě."
"Dělalo ho četnictvo, z 2. na 3. srpna 1942, všechno bylo v tajnosti, aby Romové nemohli uniknout. Samozřejmě unikali, že, nedalo se je všechny podchytit. Četníci chodili do cikánských rodin a zapisovali nejen jména, ale i kolik mají dětí atd., aby měli opravdu přesné informace.
Když se určovalo, kdo je cikánský míšenec či cikán, při tom již spolupracovaly obce. Tady už starosta mohl dát návrh, tzv. seznam navržených zařazenců do kárného pracovního tábora, ještě předtím než vznikl ten cikánský. Častokrát tedy docházelo k tomu, že se obce zbavovaly nepohodlných občanů, označily je za asociály ... a nikdo pak už nezjišťoval, jestli má dotyčný práci. U Romů to bylo ještě tak, že pracovali námezně, na stavbách, no a zase - byla to doba, kdy práce obecně mnoho nebylo, válečná doba, šetřilo se, kde se dalo. A pokud pracovali, tak třeba jenom v létě, když pomáhali při žních, stahování dřeva v lese, takže většinu roku práci neměli, ale nikoho nezajímalo, že ji nemohou najít nebo ji měli a ztratili, ale zase ji mít budou. Často je označovali jako "práce se štítící", to byl taky takový terminus technicus: "Jde převážně o cikány práce se štítící, jejichž výživa není řádně zajištěna, živí se žebrotou a drobnými krádežemi".
Jací lidé byli v táborech zaměstnáni?
"Zaměstnanci byli všichni Češi, jednak správní personál a poté protektorátní četníci. Na to právě pamětníci hodně vzpomínají, protože ještě jakž tak chápali příkoří od Němců, ale nedokázali pochopit, proč jim to (příkoří) dělají vlastní lidé. Veliteli byli Blahynka a v Letech Janovský.
K těmto katastrofálním podmínkám se navíc v zimě 1942 až 1943 přidala epidemie tyfu, shodou okolností v obou táborech, a to i přes skutečnost, že ji dopředu předvídaly povinné lékařské kontroly. Ve zprávách se objevuje "pošlete nám vápno k dezinfekci, pošlete nám zimní oblečení, boty, atd ..." Většinou ale příslušné úřady nereagovaly, protože tendence byly "musíme se jich zbavit". Dopadlo to tak, že letský vedoucí Janovský byl odvolán a byla vyhlášena přísná karanténa. Do vypuknutí epidemie byli mrtví pohřbíváni na místních hřbitovech, na vyděleném místě někde u zdi, v letském případě v Mirovicích a na Moravě v Černovicích. Ovšem po vypuknutí epidemie se vytvořily speciální masové hroby asi 100 až 200 metrů od táborů. To bylo také velice traumatizující, neboť je pohřbívali sami Romové, kteří si velice potrpí na loučení se zemřelým, typické je vartování tři noci u mrtvého člověka ... tady samozřejmě nic takového nebylo, natož nějaké rozloučení s knězem. Ten člověk byl prostě zavázán do pytle, hozen na hromadu k dalším a zasypán vápnem. Jakmile se hrob naplnil, vykopal se vedle další. Třeba v Hodoníně jsou dochovány tři jakési vlny, ze kterých je dodnes patrné, kde asi to masové pohřebiště bylo. Dnes je na něm památník."
Jak to bylo s trestáním? Zneužívali zaměstnanci svého postavení?
"Nikdo nebyl zastřelen, ale tresty byly velmi kruté. Pamětníci uvádějí, že potrestán mohl být člověk často jenom ze zlovůle dozorců."
Podařilo se někomu utéct přímo z tábora?
Kromě Josefa Herinka se i ostatní Romové zapojovali do partyzánské činnosti. Například donášeli partyzánům různé informace, jídlo, nebo je u sebe ukrývali. Na Slovensku v Tatrách znali velice dobře terén a tak pomáhali partyzánům, později i Rudé armádě, v sabotážích. Proto také když na Slovensku vypuklo Slovenské národní povstání a Slovensko obsadila německá armáda, docházelo k masovému vyvražďování romských osad, právě pod záminkou pomoci partyzánům."
Pro většinu Romů tábory v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu nebyly konečným místem ...
"16.prosince 1942 vůdce SS H.Himmler vyhlašuje, že všichni cikáni a cikánští míšenci z Německem obsazených států musí být koncentrováni a transportováni na jedno místo, kterým byl vybrán koncentrační tábor Osvětim – Březinka, kde byl vyčleněn prostor B2E, tzv. cikánský rodinný tábor. Prvně se uvažovalo, že budou transportováni jen Romové ze zmíněných dvou táborů, ovšem díky tyfu a karanténě se rozhodlo, že budou nejprve transportováni všichni ti, kteří byli doteď ponecháni na svobodě. O tom, kdo půjde do transportu, rozhodoval jednak (evidenční) soupis, jednak označení za asociála a pak také "označení" za příliš tmavého. Častokrát se stávalo, že do transportu nebyly dávány osoby, které byly "trochu světlejší". Ale většinou se ten člověk přidal k rodině, protože si nedokázal připustit, že by ji opustil, soudržnost rodin byla velká.
Na transporty dohlíželo četnictvo, máme zprávy o tom, že zejména na Moravě byli tendence (k vydávání lidí do transportu) slabší. Například se posílaly zprávy na Zemský úřad v Brně ve stylu "vy to tam máte trochu pomalejší, urychlete to, zdá se nám, že moc těch cikánů necháváte na svobodě", což vyplývalo z užšího sepjetí Romů a neromů na Moravě. Takže častokrát i sami starostové jeli na gestapo a žádali o výjimku, aby ti "jejich" Romové nebyli transportováni, že jsou normální, nedělají problémy, atd. Taková záchrana se povedla například u rodiny Kubíků z Hrubé Vrbky, což byla slavná muzikantská rodina, slavná cimbálovka na Slovácku. Máme tedy zprávy o tom, že neromské obyvatelstvo se snažilo pomáhat Romům nebo že je doprovázeli k transportům, loučili se, plakali, dávali jim sebou jídlo, víno svařené s vodou na cestu, aby jim déle vydrželo.
Zajímavý osud měla také rodina Danielova. Oni věděli, že půjdou do transportu, tak se snažili zachránit jednu z dcer a provdali ji za bílého. Ovšem nepomohlo to, celá rodina skončila v Osvětimi a většina z nich zahynula. "Prý ju neodvezú a snad ani nás ne". Zkrátka si mysleli, že tou svatbou zachrání celou rodinu.
V Osvětimi byly útěky naprosto minimální. Podařilo se to například našemu moravskému Vincenci Danielovi (Daniel je typické příjmení pro moravské Romy, pozn red.). Ti, kteří byli práceschopní, byli odváženi do jiných táborů nebo do továren v Říši. V srpnu 1944 z těch asi dvaceti tisíc zbylo v cikánském táboře jen zhruba 3 tisíce osob. Protože se blížila fronta a nacisté se báli Rudé armády, tak vedení osvětimského tábora rozhodlo, že všech těchto 3 tisíce osob bude zlikvidováno. Tak se také stalo, v noci z 2. na 3. srpna 1944 byli všichni nahnáni do plynových komor a následně spáleni v pověstných krematoriích. Takže si dokážete představit ty kapacity a tu zrůdnost, když během jediné noci dokázali zlikvidovat takový počet lidí.
Z těch, co prošli koncentračními tábory a pak byli posláni na práci, se po válce vrátilo asi 500 osob, což je zhruba 10 procent z předválečného počtu Romů. U našich českých a moravských se jedná o jedno z nejvyšších čísel z celé Evropy. Je to dáno hlavně tím, že jich bylo málo, díky čemuž byli velice kvalitně sepsáni, shromážděni a bylo velice jednoduché je zlikvidovat, což se například na Slovensku nepodařilo."
Zkratky u fotografií: MRK - Muzeum romské kultury v Brně; NAP - Národní archiv Praha
