Svojsíkova mohyla se ukrývá v lese

Řeka Kocába, trampské osady, dnes už neexistující Svatojánské proudy - to je okolí Štěchovic nedaleko Prahy. Málokdo také ví, že se tu v lese skrývá mohyla zakladatele skautingu Antonína Benjamina Svojsíka.

Koryto Kocáby těsně nad osadou Havran, foto: Miloš Hlávka / Creative Commons 3.0 Unported, 2.5 Generic, 2.0 Generic a 1.0 Generic

Údolí řeky Kocáby lemuje řada chatek a trampských osad. Za nimi je až k Novému Knínu nádherná příroda, lesy, sem tam nějaký mlýn. Je to krásná turistická trasa pro pěší a cyklisty. Navíc se sem dá dojet z Prahy městskou hromadnou dopravou. Ještě na začátku 20. století byla Kocába bez chat, uvedl Vojtěch Pavelčík, který o zdejším kraji napsal i knihu:

"Teprve po roce 1918, kdy ve Svatojánských proudech u Vltavy byla vybudována Ztracenka, se ve všech údolích začaly budovat chatičky. Mimochodem Vltavě se říkalo mezi trampy Velká řeka, Kocába byla Hadí řeka. Když se podíváte na staré fotky Kocáby z nějakých vyhlídek, tak pochopíte proč Hadí. Pořád se kroutí jako had. A Sázava byla Zlatá řeka, protože má takovou hnědší barvu než všechny ostatní říčky tady v okolí. A ve všech údolích se začaly v polovině 20. let 20. století budovat různé osady. Tady na Kocábě dodnes fungují. Teď jsme v Lousianě, kousek dál je Havran. Těch osad je několik."

Když se vydáte do nedalekého lesa, objevíte tu mohylu zakladatele skautu v Čechách Antonína Svojsíka. Ale pozor, cesta není nijak značená a zná ji jen málokdo. A když sem dojdete, jste pěkně udýchaní.

"Na těchto místech v době zákazu skautingu skládali za druhé světové války štěchovičtí skauti svoje sliby. Když si uvědomíme, že na druhém břehu Vltavy byl výcvikový prostor SS a Němci tady měli v údolí Kocáby zabrané nějaké vilky a tady jezdili němečtí vojáci, tak to bylo celkem riskantní."

Zdejší skauti tak za války místo u lípy ve Štěchovicích skládali slib v lese Na hrádku. Postavili tu kamenný stolec pokrytý prstí z Řípu. U něj skládali skautský slib na rozvinutou československou vlajku a Základy junáctví. Na památku těchto událostí tu byla po válce postavená Svojsíkova mohyla. Děti nosily v tornách kameny a písek z pískovny ve Štěchovicích. Stavba mohyly trvala šest týdnů, v několik set metrové stráni vznikla i přístupová cesta. Mohyla byla slavnostně odhalena v neděli 2. června 1946. Neměla ale dlouhého trvání. Po zákazu skautingu ji štěchovičtí svazáci odstřelili. V květnu 1952 byl pak šéf štěchovického Junáka Karel Borovička odsouzen v politickém procesu. Odseděl si rok a půl za to, že slíbil do připravované skautské příručky jako kominický mistr napsat stať o tom, jak se mají stavět komíny v klubovnách.

Karel Borovička

"Mohyla tu byla desítky let povalená. Teprve v roce 2008 se zbraslavský odbor skauta dohodl na tom, že by bylo dobré mohylu obnovit a znovu ji postavili na základě toho, jak vypadala na fotkách. Ten kousíček, co se tady vedle válí, to je tuším zbytek původní mohyly. Je to ne příliš známé místo, v žádné mapě ho nenajdete. Není ani na žádné značce, žádná značená trasa sem nevede, přístup je dost utajen, takže sem v podstatě nikdo moc nezavítá."

Ani povalená mohyla neztratila své kouzlo. Dál sem chodily skautské oddíly. A právě z úcty ke Karlu Borovičkovi a k 70. výročí úmrtí A.B. Svojsíka skauti z nedaleké Zbraslavi mohylu obnovili. Stejně jako jejich předchůdci vynášeli na zádech materiál z údolí Kocáby a mohyla byla 20. září 2008 slavnostně odhalena. Možná o ní neví ani mnozí obyvatelé zdejších chat. Než se tu začaly stavět, byly nedaleké Štěchovice historicky známé tím, že tam bylo hodně rozšířené hrnčířské řemeslo. V údolí Kocáby bylo také postaveno několik pracháren a vyráběl se tady střelný prach.

"Prachárny už dneska neexistují, dokonce není ani jasné, kde stály, ale mezi místními se ty lokality pořád jmenují, U první, u druhé, u čtvrté prachárny. Ta poslední byla tuším právě za osadou Lousiana. Až pojedeme zpět, tak pojedeme vedle takového historického baráku. Dnes je soukromý, jmenuje se Bučinova vila a to je poslední hmatatelná památka na to, že tu ty prachárny byly. Tam sídlili úředníci a vedení pracháren."

Parník Praha – Prag zahájil 26.srpna 1865 pravidelnou plavbu z Prahy do Štěchovic

V roce 1865 zřídila Pražská paroplavební linku z Prahy do Štěchovic. A místní řemeslníci začali vozit na parníku do Prahy své výrobky. Fungovalo to tak dlouhé roky, protože železniční trať okolo Sázavy do Davle a Čerčan byla zbudovaná až na přelomu 19. a 20. století. Od té doby sem začali jezdit výletníci. Jak dodal Vojtěch Pavelčík, souviselo to i s přírodním úkazem Svatojánské proudy:

"Ve Štěchovicích končily Svatojánské proudy, což byl asi sedmi kilometrový úsek na Vltavě, kde byly peřeje, bylo to pěkné, romantické. Takže Pražáci sem jezdili na výlety. Ne náhodou Klub českých turistů zřídil první značenou trasu ze Štěchovic do Svatojánských proudů v roce 1890. Pražská paroplavební společnost potom začala těmi peřejemi na lodicích pořádat projížďky pro turisty. Potom v roce 1939 se začala stavět Štěchovická přehrada, v roce 1943 se napustila a tím Svatojánské proudy skončily. Zvedla se hladina a peřeje zmizely. Největší atrakce skončila."

Kostel sv. Jana Nepomuckého

Dnes tam vede naučná stezka, ale peřeje už neexistují. Zato je nad přehradou ve Štěchovicích historická zajímavost - kostel sv. Jana Nepomuckého. Je to jeden z mála secesních kostelů v republice. Postavený byl až na začátku 20. století. Jeho architektem je Kamil Hilbert, poslední stavitel Svatovítské katedrály v Praze. Ke vzniku kostela se váže zajímavá historka.

"V první polovině 19. století tady ve Štechovicích žil Matěj Rada. Byl to obchodník se dřívím. Měl několik šífů, vozil do Prahy různý materiál a poměrně na tom zbohatl. Nicméně v roce 1853 při jedné cestě, kdy tu byla větší voda, jeho loď ztroskotala. On to přežil, ale na zápal plic krátce na to zemřel. Protože to byl bohatý člověk, tak poměrně velkou částku odkázal Štěchovicím na výstavbu kostela, protože Štěchovice žádný kostel ani kapli neměly. Odkázal 20 tisíc zlatých, oni to uložili do peněžního ústavu a na úrocích to přibývalo a přibývalo a za nějakých 50 let částka dosáhla na takovou sumu, že bylo možné přikročit ke stavbě kostela. Je zděný z cihel, ale uvnitř jsou železobetonové prvky. Je hodně strohý, jsou tam plastiky od Vojtěcha Suchardy."

Matěj Rada, který peníze na kostel věnoval, má na zdejším hřbitově velký pomník. Štěchovický kostel se začal stavět v roce 1911 a hotový byl za dva roky. Kvůli tomu, že vypukla první světová válka, se jeho svěcení zpozdilo o dva roky a ani tentokrát to nebylo bez komplikací.

"Svěcení samotné proběhlo až v roce 1915. Bylo naplánováno na 9. září, ale zrovna v ten den, kdy sem přijel arcibiskup z Prahy, přišla povodeň. A celé okolí zatopila. Kostel je na takovém kopečku a zástavba, co je okolo, tu nebyla. Kostel tak zůstal na ostrůvku a oni se sem nemohli dostat. Museli počkat, až povodeň opadne a samotné vysvěcení proběhlo až o čtrnáct dní později."

Jak dodal Vojtěch Pavelčík, zdejší kraj skrývá řadu dalších zajímavostí. Například kostel ve Slapech s obrazy světců v jeho kopuli, lanový park, muzeum balónového létání, Křížovnický špýchar, kde najdete vše, co dřív používali naši předkové. Zvenku si řeknete: jen malé venkovské muzeum, ale když do špýcharu vejdete, nestačíte se divit. Ale tam se vydáme příště.

---

Více informací naleznete na webu www.svojsikovamohyla.ic.cz/